Jeremjáš 31,31-34 (1. čtení: Efezským 3,14-21)
„Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novu smlouvu. Ne takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země. Oni mou smlouvu porušili, ale já jsem zůstal jejich manželem, je výrok Hospodinův. Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. 34 Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: »Poznávejte Hospodina!« Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat.“
I.
Nové stvoření, nová píseň. Nyní nová smlouva. To nové, neznámé, a to staré, již dobře známé. Často se zdá, že pod sluncem není nic nového. Prostě život má své konstanty. Pohyb nebeských těles. Koloběh ročních období, den a noc. Probouzení přírody na jaře, její usínání v zimě. Zrození a smrt. Neustálé zaplétání se člověka do nepravostí. I dějiny se zdají, že v nich je pramálo nového: Tu doba míru, po níž prý nevyhnutelně má přijít doba válek.
Ale to slovo „nový“ už je v oběhu. Už jen to slovo nám připomíná – i díky tomu, jak často se v bibli vyskytuje: v životě nikdy není nic úplně stejné. A to také znamená: každý okamžik tvého života je jedinečný. Protože náš život je jedinečný, protože náš Bůh je jedinečný a stále přichází s něčím novým uprostřed toho stálého a starého.
II.
Hospodin ohlašuje novou smlouvu se svým lidem. A to bude smlouva zcela nového rázu. Ne jen prodloužení té první, co s Izraelem uzavřel na Sínaji, když Hospodin svůj vysvobozoval z egyptského otroctví. Smlouva zcela nového rázu – ne jako když vám jen prodlouží vaši pracovní smlouvu beze změn na další rok.
Ale jako když dostanete zcela nečekaně exkluzivní smlouvu. Jako když člověk dostane zcela jedinečnou šanci pro budoucnost. A to navzdory tomu, že tu smlouvu neustále porušoval. Neplatil nájem, neplnil pracovní povinnosti, porušoval pracovní řád. Kdybych v tom příměru pokračoval – navíc ta smlouva byla napsána dobře, nájem nebyl veliký, mzda byla přiměřená, podmínky nebyly znevýhodňující ani sobecky zneužívající druhou stranu smlouvy. Smlouva byla férová, výhodná. Nájemce, zaměstnavatel, hlavní smluvní strana byla naprosto důvěryhodná.
Vypovězení smlouvy – to je obvyklá reakce, když jde o lidské věci. Možná nějaká pokuta. Někdy i trestní stíhání a vězení. Zvláštnost a jedinečnost té Boží smlouvy s člověkem však je, že ji Hospodin přesto nevypoví, i když ji člověk tolikrát porušil.
Ne že by pokutami a sankcemi Bůh nehrozil. Minule jsme hovořili o vytrvalosti modlitby. Na jednom místě Hospodin prorokovi Jeremjášovi modlitbu za porušovatele smlouvy zakazuje: „Nemodli se za tento lid, nepozvedej svůj hlas k bědování a modlitbě za ně a nenaléhej na mě, neboť tě nevyslyším. Což sám nevidíš, čeho se v judských městech a na ulicích Jeruzaléma dopouštějí?“ (Jer 7,16)
Bůh v bibli vypověděním smlouvy hrozí. A Izrael svoji situaci tehdy chápal tak, že své hrozby i vyplnil. Tou hlavní událostí – do jejíhož kontextu mluvil tehdy i prorok, byl exil, babylonské zajetí.
Ale do těch hrozeb tu smlouvu vypovědět vstupuje jakoby na první pohled jiný Boží hlas. A ten houževnatě opakuje: „Ale ne, neudělám to. Přeci jen to neudělám. Přeci jen tě nevyhodím na ulici, přeci jen tě nepropustím, přeci jen tě nenechám vsadit do vězení.“ Má věrnost nepřestala. Má věrnost je silnější než pořádně silná lidská nevěrnost. „Štveš mě, ale přesto to s tebou nevzdávám,“ to je – lidově řečeno – refrén obsažený i v tomto proroctví.
III.
V čem bude ta smlouva nová? Boží zákon už nebude napsán na kamenných deskách, ale na srdcích lidu. Proměna celého člověka zevnitř. Dokonalý vzájemný vztah mezi lidmi a Bohem. Který svět nikdy neviděl. Který nedokázala zajistit ani ta první smlouva. Už nikoliv ustavičně vzdorující a nepoučitelné lidstvo. Ale nový stav, kdy každý účastník smlouvy bude žít v niterném osobním vztahu k Bohu. A nikdo ho k tomu nebude pobízet.
Jeden z projevů té nové smlouvy bude, že nebude potřeba náboženského vyučování. Všichni budou Boha znát. Teoreticky i prakticky. Církev, tak jak ji známe, by se proměnila. Faráři by už definitivně přišli o práci. Ne proto, že by nebylo na personální fond a repartice. Ale proto, že by všichni znali Boha a nepotřebovali by ty, kteří snad znají bibli a teologii o něco lépe než ostatní.
Nebyly by potřeba už hierarchie. Kdy na jedné straně jsou ti, co neví, a na druhé straně ti, co ví. Spíše takové společenství vzájemnosti, vzájemného inspirování. Třeba jak to naznačuje list Židům: „Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se v lásce a k dobrým skutkům.“ (Žd 10,24)
Nebo jeden teolog, který o podobě takové církve, kde všichni znají Hospodina, poeticky napsal: „Kéž by přišel čas, jejž popisuje jedno staré proroctví, že nikdo nebude potřebovat, aby ho druhý učil, protože všichni budou vyučováni od Boha. (…) Každý by v tichu zářil sobě i druhým a prostředkování svatých myšlenek a pocitů by spočívalo jen v lehké hře, v níž by se různé paprsky tohoto světla spojovaly, jindy zase lámaly a posléze zase tu a tam soustředily na jednotlivé předměty. Nejtiššímu slovu by se rozumělo, zatímco teď se nepochopí ani zcela jasné výroky.“[1]
A nejde jen o církev. Kdyby se ta vize nové smlouvy naplnila, byla by to obrovská změna v celém světě. Kdyby všichni znali Boha, nebyla by potřeba policie, armáda. Zbraně bychom mohli přetavit na „radlice“, nebo na turbíny do větrných či vodních elektráren? Nemuseli bychom se zamykat, bezpečnostní průmysl by zcela zkrachoval. Války by přestaly. Protože by nikdo nehřešil a nechtěl užívat násilí. Ale ještě dál – politika, soudnictví, zákonodárství – to by vlastně ztratilo smysl. Nebo by možná získala smysl jiný, který si ani nedokážeme představit.
Zdá sto fantastické – ano, bezpochyby. Ale takovou novou budoucnost nám tato Jermjášova slova o nové smlouvě naznačují a zvou nás je nějak uskutečňovat.
IV.
Připomínáme si to Jeremjášovo proroctví, protože věříme (jsme zváni věřit), že tu novou smlouvu přišel Bůh uzavřít a uskutečnit osobně. V Ježíši. A že se tedy naplnilo to, co bylo zaslíbeno. Byť vždy jen částečně. A pro skeptiky vůbec.
Lidé porušují i tu novou smlouvu. Všichni lidé očividně Boha neznají. A samozřejmě ani my. My, kdo doufáme, že jsme Boha poznali. Nemůžeme říci, že ho známe zcela, dokonale, do hloubky. I ta naše smlouva by mohla být po právu vypovězena, kdyby Bůh jednal tak jak my lidé jednáme mezi sebou
Při večeři Páně si ale připomínáme Ježíšova slova: toto je ta nová, věčná smlouva v mé krvi. To konejte na mou památku. V našem světě, kde se toho stále tolik opakuje, co by se už dávno nemělo: máme tu pozvání k uskutečňování té nové smlouvy, kterou s námi uzavřel Bůh. Ať každou minutu v našich životech, které jsou jedinečné a kde každá chvíle má v sobě něco nového, jsme ve službách této nové smlouvy!
[1]SCHLEIERMACHER, Friedrich Daniel Ernst. O náboženství: Promluvy ke vzdělancům mezi jeho utrhači. Přel. Jan Kranát. Praha, 2012, s. 13 (paginace podle 1. vydání).
Online: https://youtu.be/_KzU8s8P79s