Neboj se! O zjevení. Kázání J.Š. z 21.1. 2018 (poslední neděle po Zjevení)

  • Posted on: 25 January 2018
  • By: Jiří Šamšula

Zj 1, 9–18     (1. čtení: Daniel 10, 4–12 )

I.

Před časem jsem byl svědkem rozhovoru dvou lidí. Jeden z nich byl ten, koho bychom mohli nazvat jako hledače. Toho, kdo je sice mimo církev, ale neodmítá ji, a je otevřený pro věci duchovní. Tento hledač mimo jiné řekl: „Věřím, že něco je, ale nemůžu tomu říkat Bůh. A navíc,“ dodal ten hledač, „aby člověk věřil, potřebuje k tomu mít nějaké zjevení. A to já nemám.“ Druhý z těch rozmlouvajících byl křesťan, z naší církve, řekněme křesťan liberální. A ten řekl něco v tom smyslu: „Já sice v Boha věřím, ale žádné zjevení jsem neměl.“ Řekl to, mám za to, proto, že v tu chvíli tomu hledači chtěl být blízko. Dát mu na srozuměnou: aby člověk věřil, znal Boha, nemusí prožít nic mimořádného. Něco, co s vymyká běžnému chodu světa, jak ho známe: to se přeci s pojmem zjevení často spojuje. Něco mimořádného, zázračného, kdy se člověku odhaluje skrytý smysl. Kdy se člověk setkává s Bohem tváří tvář. A protože je to setkání s Bohem, tak nemůže probíhat běžným způsobem. Člověk má nějakou otřásající vizi. Ocitá se ve vytržení. Má sen. A to už vůbec nemluvím o tom, že když se řekne zjevení, může nás napadnout kontext spiritismu a esoteriky. Tedy viditelné objevování se nadpřirozených bytostí, duchů zemřelých.

Jeden z těch rozmlouvajících chtěl dát najevo, že víra se nemusí zakládat na výjimečných zážitcích. Bohužel však ten křesťan tomu hledači v tu chvíli nepodal svědectví o tom, proč věří, na čem se jeho víra, zakládá. Nebo minimálně o tom, proč považuje církev za relevantní organizaci.

Chtěl jsem říci, ale tehdy jsem neřekl: ano, aby člověk věřil potřebuje zjevení. Totiž Boží komunikaci, Boží hovoření. Boží sebeodkrývání. Nejen proto, aby člověk uvěřil, nejen na počátku víry, ale také v jejím průběhu. Jako posilu. Pro sebe. Ale i pro druhé.

Tato komunikace se však děje, jak se píše v listu Židům“, „mnohými způsoby“ (Žd 1,1). Někdy velmi nenápadně. Člověk až může říci, že ani žádné zjevení neměl. Leckdy až zpětně si člověk uvědomí, že k němu Bůh promlouval. Někdy však je to Boží hovoření evidentní, zřejmé hned. Někdy je třeba vytrvalosti, aby si to člověk uvědomil.

II.

Zážitky biblických spisovatelů a biblických postav jsou často normou pro to, jakou představu máme o Božím zjevování člověku. Vzhledem k nim naše zkušenosti s Božím hovořením blednou. A máme dojem, že zjevení je záležitost jen vyvolených, jen „náboženských virtuosů“, jak řekl jeden teolog.[1] Bibličtí autoři žili ve světě, který byl z našeho hlediska plný mimořádných náboženských zkušeností. Žili ve světě, kde se Bůh zjevoval a kde byl jeho lid s to – jakoby bez problémů – slyšet jeho hlas a vidět záblesky jeho tváře.

Ovšem i pro antického člověka, jako byl pisatel Jan, mluvčí poslední novozákonní knihy, asi uvyklý vídat či být připraven na ladaccos, bylo toto vidění něco výjimečného a mimořádného. V přečteném oddílu se Janovi zjevuje Kristus a pověřuje ho předat poselství sedmi církevním sborům v malé Asii, dnešním Turecku. Jan se ocitá ve vytržení Ducha svatého. Slyší mocný hlas a vidí něco, čehož odlesk možná známe z divokých snů, nočních můr či fantasy filmů.

Jan je z toho vyděšený. Bojí se. A padá k nohám té postavy, kterou vidí jeho duchovní zrak. Není se co divit. Jan určitě četl či slyšel Hospodinova slova k Mojžíšovi: „Nemůžeš spatřit mou tvář, neboť člověk mě nesmí spatřit, má-li zůstat naživu.“ (Ex 33, 20) Setkat se s Bohem tváří tvář. V biblické tradici smrtelně nebezpečné setkání. Jako zásah elektrickým proudem. Jan vidí a slyší Boha, ale kupodivu neumírá. Ten někdo jako Syn člověka se mu představuje jako ten, o němž už Jan přeci ví. Jako ten, na jehož soužení, kralování a vytrvalosti má účast. Neřekne své jméno hned přímo. Ale je mu potom jasné kdo to je: Kristus, který byl mrtev, ale je živ. Vzkříšený Boží syn se ho dotýká a utěšuje ho slovy, které tak mocně zněly třeba v Izajášově proroctví (např. Iz 41,10), ale kterými Ježíš vyháněl strach svých apoštolů: „Neboj se!“

Jan se konkrétně nemá bát toho, koho vidí. Ale také se nemá bát vyřizovat slova útěchy i varování svým sourozencům v Kristu. Očividně útěchu a povzbuzení potřebovali. Byli v extrémní situaci. V situaci pronásledování. V situaci, kde politika - z našeho hlediska – nefungovala tak, jak by z hlediska Božího království fungovat měla. Římský císař zbožšťoval sám sebe a byl také svými poddanými zbožšťován. To nebyl případ jen císaře Domiciána, za jehož vlády Jan takto prorokoval. Celý systém římské vlády byl tímto kultem již po staletí určen. V této situaci byli perzekvováni všichni, kdo se tom odmítali přizpůsobit. Křesťané na prvním místě. V této kritické situaci, kdy se zdá, že dějiny jsou zcela nevypočitatelné a vládne v nich jen lidská zvůle či slepý osud, mají křesťané vědět: v dějinách vládne Boží vůle. A ta se brzy zjeví ve své plnosti. Teď jde o to vytrvat. Křesťané v dalších staletích z těchto slov čerpali posilu. (Ale také byli sváděni k nejrůznějším spekulacím o druhém příchodu Kristově)

III.

To, o čem Jan hovořil, že viděl, a také to, co se má stát, je proroctví zahalené v symbolické řeči. Celá kniha Zjevení samozřejmě není doslovný přepis toho, co viděl jeden člověk. Je to umně zkomponované literární dílo. Člověk nemusí být až takový znalec bible, aby v knize Zjevení rozeznal odkazy na nejrůznější starozákonní texty. Třeba knihu Daniel, z níž se Jan inspiroval při líčení podoby Krista jakožto Syna člověka.

Těžko rozsoudíme, co autor skutečně prožil, viděl a co – tak řečeno – „přečetl a opsal“. V každém případě nám to svědčí také o tom, že každé Boží promlouvání člověk nemůže než vyjadřovat slovy a představami, které musí odněkud vzít, z nějaké jemu známé tradice. Žádné zjevení, žádné Boží promlouvání nepadá z nebe. Vždy je vyjadřováno za pomoci lidských slov, lidských představ. A také za užití lidského rozumu, lidské fantazie. Která, pravda, má někdy tendenci se až příliš rozletět, příliš – alespoň co se týče Božích věcí – příliš vykreslovat. A také příliš ty naše obrazy ztotožňovat s tím, na co ty obrazy a slova odkazují.

V každém případě: něco se Janovi muselo stát. Něco musel zažít. Zažil něco, co se děje vždy, když k nám Bůh mluví. I dnes. Musel zaslechnout ono: „Neboj se!“ A musel vidět, slyšet, zažít, že toto „Neboj se!“ zaznívá „shůry“ či „z hlubin“, nebo „odjinud“. Musel zakusit, že si to neříká si Jan sám sobě. Také to jen vyčetl. Musel zažít, že se jeho duchovního zraku či sluchu dotkl živý Kristus. A umožnil mu zahlédnout to, co mnozí jeho současníci neviděli. A Jan si to nenechával pro sebe.

Konkrétně viděl to, co možná viděli ostře tehdy jen křesťané: že stát a jeho hlavní představitel selhává tím, že si uzurpuje absolutní moc, že se staví na roveň Bohu. Stát tak nedbá o řád a spravedlnost, ale produkuje chaos a neřád. Byť to mnozí nevidí, nechtějí vidět. To viděl Jan. Ale nejen to. Viděl i vnitřní problémy v sborech, ke kterým mluvil. Janův zážitek v té extrémní situaci možná je nám vzdálený. Ani naše situace není ta jeho. Byť není vyloučeno, že být nemůže. To co nás ním spojuje, je zaslíbení, že v našich zápasech k nám shůry zaznívá ono: „Neboj se!“

A snad úplně ten nejzákladnější znak toho, že se člověku dostalo Božího zjevení je: že se člověk nebojí. Nebo: že člověk se svým strachem bojuje, ví o něm. Ví, že se nemá, nemusí bát. Že člověk rozpoznává, že na nic pozemského nemá upínat své poslední doufání, svou bezpodmínečnou důvěru. Že se člověk obrací, ve svých myšlenkách, svými slovy, ale i svým celkovým životním směřováním k tomu, který o sobě říká: byl jsem mrtev – a hle živ jsem na věky věků. Amen.

[1] Tak „otec liberální theologie“, německý protestantský theolog Friedrich Daniel Ernst Schleiermacher, ve svém spise O náboženství. Promluvy ke vzdělancům mezi jeho utrhači (z r. 1799).Český překlad: Vyšehrad, Praha, 2012.