Automat Bůh. Kázání J.Š. z 4.2. 2018 (neděle Sexagesimae)

  • Posted on: 5 February 2018
  • By: Jiří Šamšula

Mk 4, 26-29 (1. čtení: Iz 55,6-13)

Dále řekl: "S královstvím Božím je to tak, jako když člověk vhodí semeno do země; a spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe plodí nejprve stéblo, potom klas a nakonec zralé obilí v klasu. A když úroda dozraje, hned hospodář pošle srp, protože nastala žeň."

I.

Minulé Zdeňkovo kázání bylo o Božím království a nejinak tomu bude i dnes. Toto minivyprávění o zemědělci, který zasel, čekal a potom sklidil, nám také něco chce říci o Božím království. O tom, jaký Bůh je, jak jedná z člověkem. Boží skutečnost nám přibližuje srovnáním s běžnou situací lidského života. Pro spoustu lidí ve vzdálenější či bližší minulost byly ruční výsev a žeň pomocí srpu či jiných nástrojů děj naprosto běžný. Pro nás v moderní době, v době automatů, elektrického proudu, strojů a zemědělské mechanizace děj běžný méně. Pro mě – městského člověka – určitě děj zcela neběžný.

Ježíš vypráví o jakémsi zemědělci: ten zaseje, uběhne nějaký čas, a potom sklízí. A co mezi tím? O tom se mnoho nedozvíme. Tedy – o tom mezidobí se dozvídáme přesně tři informace. Jednak že ten člověk spí a že bdí, doslova vstává. A také se dozvídáme, že ten člověk něco neví: neví, jak ta semena, co zasel, během toho času vzchází a rostou. Jakoby jeho denní provoz se omezil jen na spánek, pasivitu. Zato se dozvídáme něco o tom, co svou setbou uvedl do pohybu: tím je růst obilí. A tím kdo má na růstu hlavní podíl, je země. Ta „sama od sebe plodí“. A my můžeme v rychlosti, jako v nějakém časosběrném filmu, pozorovat stádia růstu. Jak už ta plodina raší, vyvíjí se: nejprve stéblo, a potom klas a potom jsou tu již žně. Z nepatrných zrníček skrytých v poli tu je lán zlatavého obilí neurčeného druhu.

II.

Jak se tato nejzákladnější lidská činnost podobá Bohu a jeho království? Třeba tím, že Bůh je iniciátorem. Tím, kdo „zasévá“. Jak se v bibli píše, zasévá své slovo. Hovoří. Ne ovšem jen jednotlivá slova. Sám Bůh je označen jako tvůrčí Slovo. O něm se v bibli píše, že vše nese svým mocným slovem (Žd 1,2). On svým slovem stvořil vše, co je. Dal nám také dar života. Celá skutečnost je proniknuta jeho řádem, jeho logikou.

Bůh jako stvořitel a ten kdo hovoří k člověku: k tomu by obraz toho zemědělce se hodil. Ne však již to, co se o něm říká dále: totiž, že neví, co se děje s tím, co zasel. A co ten spánek? Kdybychom vykládali to podobenství tímto směrem, pak by to podávalo obraz Boha poněkud zvláštního. Ovšem vlastně docela rozšířený: Bůh možná stvořil svět, Bůh byl tím prvním inciátorem našeho světa. Ale potom se z něj stáhl, přestal do něho zasahovat a nechal ho napospas jeho vlastním automatismům. Jeho vlastním zákonitostem. Bůh „usnul“, a ani neví, co se na té jeho zemi děje.

Dovolte malou odbočku: to, že Bůh dal vše do pohybu, stvořil svět, ale potom již do svého světa nezasahuje, především nikterak zázračně: to byla pozice tzv. deismu, myšlenkového proudu v 18. století v Anglii a Francii. Nejedná se však jen o jednu z podob raně novověkého přemýšlení o Bohu. Je to ta pozice, kdy se člověk nechce vzdát myšlenky Boha, nechce být ateistou, ale zároveň mu buď jeho vědecký pohled či pohled na absurditu utrpení nedovolí zahlédnout ve světském dění jakékoliv Boží působení, Boží vedení, řízení dějin k nějakému cíli. Je to pozice, kterou možná někdy zastává každý z nás. Zkušenost často svědčí o tom, že Bůh do chodu světa, do dějin nezasahuje, dává jim volný průběh. Pokud bychom Boží vedení chápali jako jistý druh setby: pak si možná leckdy posteskneme, že v tom světě Bůh nechává růst spíše býlí. Vzpomínám si přitom na slova Václava Havla, když hodnotil stav naší země po sametové revoluci: „Naše země vzkvétá, ale občas dost divně.“ „Je zkrátka cosi divného, ba až nebezpečného na způsobu, jímž naše země vzkvétá.“[1]

Ovšem že Bůh svět stvořil, potom „usnul“ a přenechává svět jeho automatismům samozřejmě podobenství hovořit nechce. Naopak: Ježíšova slova chtějí podpořit a prohloubit víru, že Bůh a jeho království je v našem světě v činnosti neustále.

II.

Bůh je v příběhu jen částečně onen zemědělec. Bůh je zde také tou zemí, která „sama od sebe“, dává vzrůst obilí. Kazatelé rádi zdůrazňují, a já nebudu výjimkou, že ono „samo od sebe“ je vyjádřeno řeckým slovem „automaté“. Obilí roste automaticky.

Automat: to je rozporuplná skutečnost. Stroj vykonávající určitou činnost bez trvalé řídící činnosti člověka. (Tak slovníková definice) Něco, co člověk musí „natáhnout“, naprogramovat, uvést do pohybu. Ale pak si to jede, jak samo chce, bezmyšlenkovitě. Leckdy bezohledně. Automatizace všecho oblastí života: to je jednak ulehčení života. Ale také jeho odcizení. Říká se: „Pracovat jako automat“. Bezmyšlenkovitě. Bez duše.

Podobenství ovšem nechce říci, že by Bůh byl takovým automatem. Bezohledným strojem bezohlednou mašinou, která bez ohledu na člověka, prosazuje svou vládu. Bůh je „automatem“ jen v tom ohledu, že se vymyká řídící činnosti člověka.

Člověk může v lecčems ovlivnit chod přírody, i o, jak pěstuje své potraviny. Pravda spíše často spíše k horšímu (globální oteplování). Také proto, že díky přírodním vědám lecčemus rozumí. Lépe než antický člověk.

Přírodovědci a botanici by možná by tomu zemědělci vysvětlili a popsali zákonitosti růstu rostlin a obilí. Zcela přirozeně, aniž by za tím museli jako poslední příčinu dosazovat Boha. Ale to poslední by asi ani dnes vědecky nevysvětlili. Totiž tajemství života. Co je to za energii, která se vymyká našemu vlivu, která je za vším růstem, za vším životem. A právě toto nedisponovatelné tajemství růstu a života: to je odkazem k nedisponovatelnosti Božího působení, Božího království v nás a mezi námi, které vymyká lidskému řízení a plánování. A také k jeho skrytosti. Nezřetelnosti. Leccos o něm dokážeme říci, ale jak kde přesně roste, o tom spíše jako ten muž nevíme.

Boží království se jakoby odehrává za našimi zády. Tolik skrytých dějů se odehrává za našimi zády, o nichž nevíme. Leccos jsme možná dali do pohybu, co začalo žít svým životem a čeho důsledky se nikdy nedozvíme. Lecčemus nerozumíme, leccos nemůžeme ovlivnit. Je mnohé, co se nám vymyká, co čeká na své projevení. Na svou příležitost. A člověk často spíše napadne: že to je právě to zlé, co často chce do záře reflektorů, co chce vyrašit. A nebo naopak: leccos skrytého, chce zůstat „v zemi“, chce (zatím) tajit svůj růst. To může být velmi zneklidňující. Však to známe: „S tím nic nenaděláš!“ „Na to my jsme malí páni.“ Kolik lidí dnes zakouší svou bezmoc vůči ekonomickým a politickým otřesům a tendencím. Kdy si dějiny jdou svou vlastní cestou.

III.

Podobenství však chce povzbudit: ano možná je toho mnoho v našem světě, co se zdá, že jde svou cestou. Ale jde o to se tím nenechat uhranout. Je třeba nechat se fascinovat tou zvěstí: ještě více je tu toho dobrého, smysluplného, co už konečně chce na světlo. co se nezadržitelně na to světlo prodírá. V našem světě, v nás. Vynutit si růst toho dobrého nemůžeme, můžeme to přijmout jako dar. A také na to trpělivě čekat. Ten zemědělec je totiž také vzorem věřícího člověka. Člověka trpělivého. Toho, který se vzdává nároku všemu rozumět, do všeho vidět. Ale věří, že to dobré ve světě je přítomno. A důvěřuje tomu, že to dobré vyroste, že to dozraje. A neděsí se toho, že tu jsou věci, které nemůže (zatím) ovlivnit.

To neznamená, že by člověk vzhledem k „automatismu“ Božího království nemusel nic dělat. Ostatně i ten člověk v podobenství: nejen že musel zasít, a nakonec sklízel obilí. Předtím také musel orat. A potom obilí zpracovat. Tak i při naší práci na Božím poli: jsou fáze, kdy je třeba usilovně pracovat, spolupracovat na Božím díle, bojovat. Ale Boží dílo je větší než veškeré naše úsilí. Růst božího království člověk neovlivní. A že jsou chvíle, kdy je třeba trpělivě čekat. Protože to Boží království je v našem světě jen jako zelené stéblo či klas. Ještě nedozrálo. Jediným dozrálým klasem v našem světě byl a je Ježíš Kristus. On je základem a zaslíbením, že všechny automatismy, že všechno odcizení našeho světa bude jednou proměněno ve vyzrálou Boží žeň. Amen.