Kristus vytrvává v našich zkouškách. Kázání J.Š. z 18.2. 2018 (Neděle Invokavit, 1. postní)

  • Posted on: 19 February 2018
  • By: Jiří Šamšula

L 22, 24–34    (1. čtení Mt 4, 1–11)

Řekl jim: “Králové panují nad národy, a ti, kdo jsou u moci, dávají si říkat dobrodinci. Avšak vy ne tak: Kdo je mezi vámi největší, buď jako poslední, a kdo je v čele, buď jako ten, který slouží. Nebo kdo je větší: ten, kdo sedí za stolem, či ten, kdo obsluhuje? Zdali ne ten, kdo sedí za stolem? Ale já jsem mezi vámi jako ten, který slouží. A vy jste ti, kdo se mnou v mých zkouškách vytrvali. Já vám uděluji království, jako je můj Otec udělil mně, abyste v mém království jedli a pili u mého stolu; usednete na trůnech a budete soudit dvanáct pokolení Izraele.” “Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici. Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala; a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím.” Řekl mu: “Pane, s tebou jsem hotov jít i do vězení a na smrt.” Ježíš mu řekl: "Pravím ti, Petře, ještě se ani kohout neozve, a ty už třikrát zapřeš, že mne znáš.”

I.

První neděle postní se jmenuje Invokavit, což je latinsky „zavolal mě“. Je to verš z žalmu 91, který Český ekumenický překlad překládá: „Až mě bude volat, odpovím mu, v soužení s ním budu, ubráním ho, obdařím ho slávou“. V tom žalmu mluví Hospodin. A ten volající, ten, komu Hospodin odpoví, je žalmista. Církev potom tohoto žalmistu ztotožnila s Kristem: Bůh Krista ubránil přede vším pokušením a satanskými útoky a obdařil ve vzkříšení slávou. O této neděli se připomíná, že Kristus v těch pokušeních obstál.

O této první postní neděli je tedy řeč o jistotě vyslyšení v okamžicích tíže života. Je řeč především o tom, že lidský život je velmi křehký. Že i víra je křehká věc. Že k ní patří skutečnost selhání. Ale také to, že je zde možnost nového začátku. Prohloubení víry. Větší vnímavost k vlastním slabostem. K tomu, co mě ve skrytu souží. A kvůli čemu také mohu volat k Bohu, aby mě v tom pomohl. Aby mi do toho vnesl své světlo.

II.

Jen v Lukášově evangeliu čteme Ježíšova slova, v nichž v předvečer svého zatčení hovoří o tom, že i jemu pokušení byla vlastní. I on znal svou křehkost. „A vy jste ti, kdo se mnou v mých zkouškách vytrvali.“ (v. 28) Evangelista asi myslí na Ježíšovy spory z židovskými náboženskými představiteli, kteří zpochybňovali jeho slova a poslání. A snad i Ježíš někdy zapochyboval. A snad i on se někdy svým učedníkům svěřil. Třeba se ptal: „Proč zrovna já?“ Tak se může ptát každý z nás: proč zrovna já jsem před tento úkol postaven? Proč zrovna já mám bojovat s těmito překážkami?

Ježíš chválí a oceňuje učedníky, že s ním vytrvali. Že ho neopustili. Že důvěřovali jemu a zvěsti, s níž přišel. Chválí je a zaslibuje jim: „Já vám uděluji království, jako je Otec udělil mě, abyste v mém království jedli a pili u mého stolu; usednete na trůnech a budete soudit dvanáct pokolení Izraele.“ (v. 29–30) Snad by se obsah toho slibu dal také přeložit: Budete povýšeni. Svým nejbližším předestřel vidinu „nebeské kariéry“.

Když člověku je nabídnuta nějaká funkce, ať v zaměstnání, ať v politice, ať v církvi: většinou to nebývá pro nic za nic. Je to také výraz ocenění dosavadní činnosti. Že něco umím. Že něco jsem. Že už jsem něco dokázal, už jsem se osvědčil. To je zcela normální běh lidských věcí. Že lidé „dělají kariéru“, že o ní také usilují. Že se rozvíjejí. Bez toho by každé společenství, každá společnost stagnovala.

Ale nebyli bychom lidé, kdyby se do toho nevloudilo nějaké „ale“. Kariéra se často stává jedinou hodnotu v životě člověka. A s ní spojená moc. A benefity, které jsou s ní spojeny. Čest, sláva, uznání.

Týkalo se to i učedníků? I oni se přeli, kdo je mezi nimi největší. (v. 24) Vzájemné poměřování, zvláště mezi muži, je oblíbené. Neslyšeli především: usednete na trůnech a budete soudit? Nepřeslechli ono: kdo je v čele, buď jako ten, který slouží? Neoslnila je ta Ježíšova slova příliš? Nedostali se do zatím své největšího pokušení?

III.

Místo slov o nebeské slávě najednou Ježíš začne mluvit o něčem jiném. Říká Petrovi: „Šimone, Šimone, Satan si vás vyžádal, aby vás směl třídit jako pšenici.“ (v. 31) V tom okamžiku Ježíš Petra lidově řečeno „zpraží“, uzemní. Před tím budou učedníci tříděni jako pšenice. To nevěstí nic dobrého. Znovu se ukazuje, že život většinou není procházka růžovým sadem. A že ani cesta k věčnému životu, cesta víry, jím není.

A ten, kdo za tím stojí, je satan. Rozhovor, kde Ježíš prorokuje jeho selhání nám vypráví všichni evangelisté. Zmínku o satanovi má zde jen Lukáš. Interpretuje tak skutečnost, že Ježíše jeho nejvěrnější opustili. Je to jeden z výkladů, jímž ostatně pokoušíme nalézt smysl toho, proč se děje zlo. Proč lidé selhávají. Jedna z možností je říci: lidské selhání je zcela osobní vina člověka. Člověk má od Boha svobodu, má možnost rozhodnout se pro zlé. Nikdo další za tím nestojí. Další z možností by bylo říci: Bůh sám chce člověka vyzkoušet. Bůh sám to na člověka dopouští. Lidské selhávání, lidská vina: to je druh Božího trestu. A nebo tu byla tato možnost: za lidským mravním selháváním není Bůh, ale satan, pokušitel, odevždy přitahující nejen náboženskou fantazii a lidovou zbožnost. V bibli však satan není rovnocenný, a Bohu nezávislý boží činitel. I ten, je vposledu na Bohu závislý. Lukáš píše: „satan si vyžádal“: vyžádal na Bohu. Zde se asi Lukáš nechal inspirovat knihu Jób, na jejímž počátku satan prosí Hospodina, aby mohl pokoušet Jóba a Hospodin s tím souhlasí. (Jób 1, 6–12) Náboženská interpretace toho, proč se lidé proviňují se vždy zastaví u tajemství Božího záměru. Který je nám často neprůhledný.

Víra však především souvisí se zaslíbením, že Bůh pomáhá, slouží. Nechce, aby naše důvěra v něj přestala. Kristus říká Petrovi: „Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala.“ (L 22,32) Petra čekají těžké zkoušky, ale to nebude konec jeho víry. Naopak: je to šance, že se tím víra prohloubí. Někdy jako kdyby selhání člověka učilo větší pokoře. Jako by ho chránilo před sebespravedlivou arogancí a nekajícností. Která je možností všech – jak očividných lumpů ze všech vrstev společnosti, ale i všech – jak to říci – „správňáků“. Jistě také to není pravidlo. Selhávání člověka může stále více zatvrzovat, činit ho stále více „zlejším“. Ale není to jediná možnost v našem světě. Kristus říká Petrovi: „A ty až se obrátíš, buď posilou svým bratřím.“ (v. 32) Může to znít někomu skandálně, někomu neuvěřitelně: ale právě osobní selhání může vést k větší pokoře, k většímu porozumění s těmi, kdo selhávají. K tomu vidět nejen hloubku selhání. Nejen to, z jakých příčin a motivů se stalo. Vidět nejen jeho důsledky. Ale i vidět naději, že to může být jinak. Že tu je druhá šance. Že tu je odpuštění.

IV.

Petr si však jakékoliv své možné selhání nechce připustit. Naopak. Vyjadřuje odhodlání. S Kristem jít do vězení, s ním i zemřít. To jsou silná, velká slova. Kdo by to jen tak řekl? Jsem připraven kvůli Kristu riskovat až tak, že bych riskoval vězení, i život? Za jakých okolností bychom to kdy vyřkli? Petr je odhodlaný. A možná také potřebuje obhájit před sebou a před svým mistrem, že on není ten zrádce, o němž Ježíš hovořil při ustanovení poslední večeře. Možná je za těmi Petrovými slovy snaha vytěsnit pochybnost, která v něm hlodá: „Zapřít Krista, se mě přeci nemůže týkat. Mě, apoštola, kterého čeká taková zářná budoucnost! Takto selhat je nemožné!“ Ale ano, je to možné! Bylo a je mnoho těch, kteří na poslední chvíli „cukli“. Zapřeli. Nechali se ovládnout strachem. To je ostatně vlastně docela normální lidská situace. Která se týká všech. Že člověk spíše ucukne.

Je tento příběh potvrzením lidové moudrosti: „cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly“? Není tedy lepší žádné dobré úmysly ani nemít, raději se držet při zemi, akceptovat, že strach o život, o svou existenci je to určující v našich životech?

Nikoliv: Příběh, a vůbec celé postní období upomíná na naši lidskou křehkost. Kolik toho je v nás, co nám brání být autentickými lidmi. Jak často nesnadné a trnité to je. Je to trnité a nesnadné. Být jimi však je možné a v Kristu již skutečnost. Jen z našich sil by to možné nebylo. Ale Kristus vytrval, nepodlehl svým pokušením. Jeho Bůh vyvýšil, aby i my jsme v našich životech obstáli. Kristus je ta základní posila, díky níž můžeme být i my posilou druhým. On je tím, který nás nechává vzájemně se posilovat, právě i tehdy, když nás vše táhne k tomu zapomínat a třeba zapírat, že ho známe. On nás zná, on nás nezapřel a nikdy nezapře. Amen.