Jde s námi, kamkoliv půjdeme. Kázání J.Š. ze 4.3. 2018 (Neděle Oculi)

  • Posted on: 5 March 2018
  • By: Jiří Šamšula

L 9, 57–62

(1. čtení: Jer 20,7–13)

Když se ubírali cestou, řekl mu kdosi: „Budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“ Ale Ježíš mu odpověděl: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil.“ Jinému řekl: „Následuj mne!“ On odpověděl: „Dovol mi Pane, abych šel napřed pochovat svého otce.“ Řekl mu: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží.“ A jiný mu řekl: „Budu tě následovat, Pane. Ale napřed mi dovol, abych se rozloučil se svou rodinou.“ Ježíš mu řekl: „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.“

I.

Že Bůh stojí při nás, kamkoliv půjdeme. Že Bůh je s námi, cokoliv se bude dít. Ježíšova slova: „Hle já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28,20) To je evangelium. Základní zvěst, z níž ve víře žijeme. Zvěst, která dává sílu a odvahu být tu pro druhé. Zvlášť nás to zavazuje být tu pro ty naše nejbližší, kamkoliv půjdou, cokoliv se bude dít. Pro naše rodiče, pro naše děti, pro naše partner(k)y.

Být tu pro druhé, kamkoliv půjdou, cokoliv se bude dít. To je nárok, který se – to netřeba připomínat – nesnadno naplňuje. I věřit právě tomu, že s Bohem ta cesta schůdná je. Vždy se člověku do cesty pletou nějaké „ale“, něco, co zabraňuje ve výhledu: k Bohu, k bližnímu.

Věřit Bohu, lpět na něm bez podmínek, ať se děje cokoliv. To také není snadné. Dnešní příběh je ilustrací takové nesnadnosti. Snad by se dal nazvat o trojím nepodařeném rozhodnutí k následování.

Až by se zdálo, že od následování, od víry, Ježíš vlastně odrazuje.

II.

Ježíš se tu na své cestě do Jeruzaléma setkal se třemi muži. Dva oslovují jeho. Jednoho zase Ježíš.

Slova prvního neznámého zní nadšeně a odhodlaně. „Budu tě následovat!“ To zní skvěle. Motivovaně Zvláště ono: „Kamkoliv půjdeš“. Čtenáři bible se však rozsvítí červená kontrolka: to mužovo prohlášení příliš upomíná apoštola Petra, který si věřil, že půjde s Ježíšem do vězení i na smrt. A jak to potom dopadlo...

Ježíš mu odpovídá příslovím: následovat mne znamená nezajištěnost. Ano bezdomovectví. Pro přímé Ježíšovy učedníky tato nezajištěnost byla skutečnost. Potulovali se s Ježíšem krajinou, kdo ví, kde nocovali. „Neměli kde hlavu složit“: patrně ani dobře nespali. I ta zvířata jsou na tom lépe než Ježíš a jeho nejvěrnější. A mezi ně chce i ten člověk. Uvědomuje si, do čeho jde? Tuší, že přijdou obtíže, ale věří, že i to nejobtížnější se zvládne? Třeba i bezdomovectví, nezajištěnost?

Jakoby mu chtěl chtěl Ježíš říci: myslíš si, že víš, do čeho jdeš, ale ve skutečnosti nevíš, co tě čeká. Bůh zná lidskou situaci, zná situaci jednoho každého a vyřizuje do ní zcela konkrétní poselství: třeba Ježíš věděl, že právě zkušenost nezajištěnosti by tomu člověku byla kamenem úrazu. Naslouchání, přemýšlení, diskuse, to ano. Ale vzdát se kvůli tomu tepla domova, to by nezvládl. Mám za to, že nás to odkazuje k tomuto: Bůh chce člověka přivést k poznání vlastních limitů. Ne třeba hned k jejich překonávání. To může být až další krok. Často je potřeba nejdřív poznat vlastní meze. Poznat to, na co stačím a na co nestačím. K poznání, že to není jen tak snadné, následovat Ježíše kamkoliv. Vzpomněl jsem si na poslední zveřejněná slova Jana Palacha: „Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí.“ Člověk nestačí na všechno. I v následování Krista. Jen Ježíš může Boha následovat kamkoliv. V tom má před člověkem vždy nedosažitelný náskok. A běda bude-li se snažit žít svou víru takto. Bůh nežádá, aby člověk měl za to, že ve víře zvládne cokoliv. Boží volání zahrnuje to, že Bůh ví, na co člověk stačí a na co už ne. A na člověku je tyto své limity uznávat a objevovat. A leckdy může být člověk překvapen, co všechno pro víru dokáže překonat a snést.

II.

Potom Ježíš sám aktivně oslovuje dalšího zájemce o následování. A tu najednou Ježíš vypadá jako vůdce či guru nějaké fanatické sekty. Vyzývá jakéhosi neznámého: „Následuj mne!“ Oslovený člověk se tomu pozvání nebrání. Je tu však jedna závažná věc. V jeho životě nastala tragická situace. Zemřel mu otec. Nejbližší člověk. To je třeba brát se vší odpovědností, vážností, pietou. Přijímá Ježíšovo pozvání, ale předtím si musí ještě toto zařídit. Ale Ježíš mu neříká: „Samozřejmě, to se rozumí, až to zařídíš, přijď.“ Nekondoluje mu: „Upřímnou soustrast.“ Ale Ježíš mu až cynicky říká: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé.“ To je tvrdé a pohoršlivé slovo. Jak tehdy i dnes. Dopřát rodiči pohřeb je důsledkem 5. přikázání. Izrael neznal to, co my dnes, že by se pohřby vůbec nekonaly a mrtví by byli vydáni ke kremaci bez obřadu. Pohřeb byla posvátná povinnost, bylo povinnost dopřát pohřeb i nepříteli, natož nejbližšímu příbuznému. Nejdříve musí uskutečnit skutek tělesného milosrdenství, potom bude následovat Ježíše do nezajištěnosti. Ježíšův tvrdý požadavek je snad pochopitelný jen z hlediska konkrétní situace: věřil, že se blíží doba, kdy smrti již nebude. Z toho hlediska je pohřeb, byť nejbližšího člověka, zcela nepodstatná záležitost. Proti absolutní povinnosti ctít rodiče, i na jejich poslední cestě, stojí neodkladná povinnost: Nyní je třeba sloužit Božímu království.

Těžko říci, jak toto Ježíšovo slovo chápat pozitivně: nějaká obecná zásada pro život ve víře se z tohoto konkrétního výroku vyvodit nedá. Určitě z toho není možné vyvodit, že pohřbívat (příbuzné) je projevem duchovního úpadku. Snad jen přeneseně: nenechat se fascinovat smrtí. To člověk dokáže velmi dobře. I v náboženském hávu. Nenechat se fascinovat vším, co jde proti životu, ale tváří se vážně. Dávat přednost životu před smrtí, byť je třeba končnost lidské existence brát vážně, ovšem ne „smrtelně“.

III.

Tu na scénu vstupuje třetí muž. Aktivně se hlásí k následování. Ale zase je tam nějaké „ale“. Nějaká podmínka. A zase bychom řekli: Přece se chce jen rozloučit s rodinou. Na tom není nic špatného. Ježíš mu to neříká přímo, ale těmi slovy o pluhu a ohlížení se zpět dává tomu muži najevo, co si myslí o té jeho zdánlivě nevinné podmínce: tohle jeho konkrétní rozloučení ho činí nezpůsobilým pro Boží království!

Opět se z toho těžko něco obecného vyvozuje. Určitě ne to, že kvůli Kristu, kvůli Bohu, je třeba zavrhnout vlastní rodinu. Snad to: aby člověk skutečně pochopil cenu rodiny, cenu těch nejbližších pokrevních vztahů, je třeba se z těchto vztahů nějak vyvázat. Třeba na nějaký čas. Páté přikázání ani zde není zneplatněno. Jen se zde až drasticky zdůrazňuje: větší než páté přikázání je přikázání první! Nebudeš mít jiného Boha než mě. Psychoanalýza nám dobře ukázala, jak takovým nevědomým bohem mohou být zvnitřněné a vytěsněné postavy vlastních rodičů nebo jiných rodičovských autorit. Ježíš i jinde v bibli hovoří o rozdělení pro jeho jméno. I s těmi nejbližšími. Lidský život je často jeden velký konflikt. Křesťanská víra chce sjednocovat a dospět do skutečnosti, kde konfliktů již není – to je její hlavní cíl. Ale cesta k tomuto cíli vede – bohužel – přes (dočasné) rozdělení a konflikty. Ovšem konflikty vyššího řádu. V něž víra doufá, že se dají vyřešit, nenásilně, bez manipulací. K tomu patří „neohlížet se zpět“. Dívat se dopředu.

IV.

Neohlížet se zpět: to může znamenat neobracet se ke svazující minulosti. Neohlížet se zpět, to znamená mít pravdivý náhled na minulost. Neohlížet se zpět: to znamená být obrácen do budoucnosti, ale ne na úkor přítomnosti, ne na úkor přítomného okamžiku. Neohlížet se zpět: to znamená jistě brát vážně tradice, dějiny. Ale jde o to ale vyhlížet, jak by to ještě mohlo být jinak. Co nového je ještě možné v životě objevit.

Pro toho muže byla očividně rodina tou „minulostí“, která mu bránila následovat Krista. Někdy je to jinak: často je to právě rodina, která poskytne člověku to autentické zázemí pro to, aby mohl navázat vztah s Bohem. A kam je třeba se navrátit. To by ostatně měl být cíl veškeré výchovy.

Na příkladu těch tří mužů se ukazuje, že víra, následování je pro každého rozdílná. Každý z nás má trochu jiný úkol. A každému brání trochu něco jiného být ještě autentičtější, žít svou víru, žít náš život ještě intenzivněji, ještě plněji, ještě láskyplněji. Každý si nese svůj jedinečný kříž. Důležité je, že Bůh, nás k následování, k víře již povolal a stále nás k následování zve. Protože kamkoliv jdeme, on se tou cestou ubírá s námi. A směřuje nás tam, kam chce, abychom šli. Amen.