Žalm 5. Kázání Jana Opočenského z 11.3. 2018

  • Posted on: 20 March 2018
  • By: Jiří Šamšula

Hospodine, ty můj hlas uslyšíš zrána, ráno ti připravím oběť a budu čekat. Hospodine, přej sluchu mým slovům, měj porozumění pro mou zneklidněnou mysl. Těmito slovy začíná David svůj žalm. Ví dobře, že Boha nemůže k ničemu přinutit. A jistě předpokládá, obecně, že mu Bůh rozumí. Neříká to, aby Boha informoval o něčem novém. Vždyť Bůh nás stvořil pro společenství – bytostně potřebujeme protějšek. Proto je pro lidi samota tak tíživá a tzv.“samotka“ tak tvrdým trestem. Všichni toužíme, aby nás někdo vyslechl s porozuměním. David je v situaci, kdy si potřebuje vylít své srdce. Jednu z nejcennějších služeb, kterou můžeme poskytnout druhému člověku je, že ho trpělivě a s účastí vyslechneme. Lidé mnohdy naše účastné naslouchání potřebují mnohem víc, než naše rady. A tak blaze tomu, kdo má blízkého člověka, jemuž může vylít své srdce. Nemáme-li člověka, jemuž bychom mohli vylít své srdce, je to smutné. Není to však beznadějné. Právě David je nám dobrým příkladem, že to není beznadějné. Být opuštěn - ani to není beznadějná situace. David ukazuje cestu: Hledá pomoc u Hospodina. Jak? Tím, že před ním vylévá své srdce. Jsi Božím, víš, že se tvůj život nepromění jako kouzlem. Nezmizí všechno negativní, zlé emoce nejsou Bohem udušeny. David volá: Pochop můj stesk, nestydí se za něj, nedusí ho, ale dává mu volný průběh. A dodává: Pozornost mi věnuj, když o pomoc volám, můj Králi, můj Bože, vždyť se modlím k Tobě! Pokračování je zajímavé: Hospodine ty můj hlas uslyšíš zrána, ráno ti připravím oběť a budu čekat. Nemusíme se bát, Bůh jistě miluje všechny, kdo si rádi přispí. Nicméně v bibli se takové přispání nehodnotí nijak kladně. Bible mnohokrát vypráví, že požehnaní lidé „vstávali časně zrána“. Abraham často začínal Bohu sloužit za časného jitra. Jákob za časného jitra vzal kámen, který měl v hlavách a postavil jej jako posvátný sloup. Mojžíš za časného jitra postavil pod horou oltář. Jozue za časného jitra vytáhl se všemi Izraelci ze Šitimu, až přišli k Jordánu…Ježíš: Časně ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel ven. Odešel na pusté místo a tam se modlil. Tři ženy vyšly ještě za tmy, časně ráno, ke hrobu… Je požehnané očekávat na Hospodina za časného jitra. Pro každého je důležité, jak začíná den. Třeba ještě malátný, ale začínej den s Bohem, připomeň si, čí jsi, pros o Boží ochranu, třeba jen na chviličku, ráno. Jistě, Bůh slyší i večer, David to ví, uléhá rozbolavělý, nechává to na ráno…. moudřejší večera. Předchozí žalm končí slovy: v pokoji budu uléhat i spát… už o tom nebudu přemýšlet, poručím se do Boží ochrany a nechám podstatná rozhodnutí na ráno…. A ráno je ještě jasnější-vypovídá o Bohu…….. dozvídáme se že –ty nemáš zálibu ve svévoli…., zlý (i zlo) k tobě neproklouzne ani jako host… nemá šanci. Zdá se to samozřejmé? Na nás ovšem také ulpívá tu maličký, tu větší, kompromis, lež, podvůdek, který projde, když se vztahy trochu zašmodrchají, i křesťan si uleví drobnou pomluvou, aby byl zajímavější. A tu není otázka, zda ti to projde, ale otázka zda chceš být Bohu blízko. Zlý nemůže být u tebe hostem, říká David o Bohu. Žiješ tak, abys mohl být Božím hostem? Co dál říká David o Bohu? Tobě nesmějí na oči potřeštěnci (namyšlení), nenávidíš všechny, kdo páchají ničemnosti. David zde nejmenuje všechny „hříchy“, ale když o nich začíná mluvit, vypichuje ty nejvážnější: pýchu a faleš=pokrytectví. Podle bible snad právě ty, od nichž se odvíjejí další: pýcha je patrně u kořene všech hříchů. Pokrytectví Bůh nesnáší. Snad se můžeme odvážit říci: Hřích nějaké nedokonalosti (přecenění sil apod.), hřích spáchaný z obav či zbabělosti, ze strachu je také hřích, ale Bůh nesnáší, když ze sebe děláš něco jiného, než jsi. Do záhuby vrháš ty, kdo lživě mluví. Kdo prolévá krev a jedná lstivě, toho má Bůh v ohavnosti. Lhaní, násilnictví, podlost – to všechno jsou hříchy, na které nestačí jednotlivec… jsou to hříchy vůči druhým lidem (a Bohu¨), hříchy vztahové…Potřebuje k nim člověk protějšek, druhého, nejbližšího…. A zde by i nám měl běhat mráz po zádech, abychom se jasněji uviděli, a ucítili, že i my jsme obráceni na cestu pokání. A ta cesta vede kterým směrem? Já však pro tvé hojné milosrdenství smím přicházet do tvého domu, smím se klanět před tvým svatým chrámem ve tvé bázni. David zná Boha, který má zalíbení v zachraňování hříšníků. A zná směr: do Hospodinova domu. Zde je obklopen těmi, kdo Boha hledají stejně, podpírají, potěšují, svědčí. Je tu atmosféra přejná, posilující. Mluví se zde jazykem Boží chvály, Božího pokoje, odpuštění a naděje. Proti nepříteli, který zkoumá tvá slabá místa, podráží a zatemňuje, snaží se tě odtrhnout do samoty, se mnohem líp odolává doslova v Božím houfu v božím chrámu. Jeho nepřítelův jazyk, říká David, je úlisný. Jaká to je charakteristika? Používá strašnou řeč, v níž pravdu nazývá lží a lež pravdou. Je to jazyk zkázy. V společenství Božím se učí jiné řeči, řeči pokory, lásky a pokoje….Proto David vyslovuje modlitbu, která nebývá vždy vyslyšena: Odhal jejich vinu, Bože! Ať doplatí na své plány, zavrhni je pro jejich četné nevěrnosti, vždyť vzdorují tobě! To se může stát: víme o své nevině, o podlosti nepřátel, ale druzí to netuší. Bojujeme skoro tajně… Kdyby se to mohli dozvědět ostatní, jak je to doopravdy, ušetřilo by se mnoho trápení. Bůh však někdy nechává věci dojít až do krajnosti. Proto je třeba se za to modlit. Snad někdo řekne: můžeme se modlit za to, aby Bůh nepřátele potrestal? S opatrností. Jen když se my jim také nestaneme nepřáteli….Bůh to umí rozhodnout… David se blíží ku konci: Ať se zaradují všichni, kdo se k tobě utíkají; věčně budou plesat, když je budeš chránit, jásotem tě budou oslavovat ti, kdo milují tvé jméno. 1. Kdo má v Bohu útočiště, člověk vykoupený, má dost důvodů k radosti i tehdy, když je pohrdán a zesměšněn. 2. V našem životě je i truchlení, zármutek ba i zmatek. Ale ty se ztiší, když je vyleješ před svým Bohem. Přijde opět doba míru, překvapivé blízkosti Boží, radosti, jásotu. 3. Čas skutečné radosti a věčné blaženosti je před námi. Ještě je hřích, i náš, ještě se ptáme. Často hodně. Leč čas ten se blíží… Poslední verš zní: Spravedlivému, Hospodine, žehnáš, jako pavézou ho obklopuješ přízní. Máš pocit, že to často není ani vidět, že tě Hospodin obdařil přízní a dary? Ale: jsi obklopen lidmi, kteří tě mají rádi… někdo blízký na tebe houkne: toho se varuj, neudělej ten poslední krok ke zkáze…. Neztrácíš naději ani tehdy, když se kolem tebe všechno hroutí…. Povstaneš, když tě někdo strašně zklame a obelže…. Umíš odpustit i těm, kdo ti škodí…. Pak nemůžeš říci: kde je ta Boží přízeň, požehnání? Pak musíš říci naopak: on mne jako pavézou obklopuje (přikrývá) svou přízní… Amen.