Putování pustinou. Kázání J.Š. z 18.3. 2018 (Neděle Judika)

  • Posted on: 20 March 2018
  • By: Jiří Šamšula

Nu 21, 4–9

 

I.

Dnešní text nás uvádí do světa Starého zákona, který je nám v mnohém nevratně cizí a temný. V mnohém však dodnes tento svět určuje to, jak přemýšlíme o životě, o Bohu, o víře.

Izrael je na cestě z egyptského otroctví. To, že Hospodin vyvedl za pomoci Mojžíše Izrael z Egypta, je ústřední motiv Starého zákona, který si měli a mají židé neustále připomínat. A je to jeden z nejsilnějších a nejvlivnějších obrazů, které dal Starý zákon křesťanství. Cesta naším životem, který často připomíná poušť, pustinu. Ať vztahovou pustinu, ať třeba pustinu skutečnou. Náš kraj je dokladem obojího. Ne náhodou se právě na Mostecku nedávno natáčel český kriminální seriál Pustina. Život, život víry jako cesta pustinou, pouští, ovšem cesta, která má cíl, který pustinou není. Cesta, která vede do úrodné krajiny svobody, radosti, lásky, Božího království. Cesta, na níž je již možné tuto svobodu, tuto radost zakusit v nejrůznějších oázách života. Cesta jako také odkaz k tomu, že náš život a vše v něm je provizorní, předběžné. Tím hlavním cílem, pro lid víry, však není smrt a entropie, ale Boží království.

Cesta, putování, společenství poutníků, církev putující, církev rytěřující – to jsou silné obrazy, které vypovídají něco o nás, o naší víře, o naší skutečnosti

 

II.

Víra, život obecně je putování pouští také proto, že toto putování provází – biblicky řečeno – „reptání“. Nespokojenost. Frustrace. Ve vyprávění o vyjití Izraelů z Egypta se motiv motiv reptání lidu objevuje často. Proč lid reptal? Lid měl hlad a měl také strach.

Zde čteme, že lid „propadl malomyslnosti“. Trochu v nadsázce řečeno: Izraeli nechutnalo. Jeho strava byla nuzná. Lid nebyl spokojen s kvalitou stravy. Právě rozmanitá, pestrá strava – to bylo to, po čem na poušti nejvíc toužil. Jinde v knize Numeri čteme, jak lid s pláčem volal: „Kdo nám dá najíst masa? Vzpomínáme na ryby, které jsme měli v Egyptě k jídlu zadarmo, na okurky a melouny, na pór, cibuli a česnek. Jsme už celí seschlí, nevidíme nic jiného než tu manu.“ (Nu 11,4) Pro kus žvance – řečeno expresivně – si neváží nabyté svobody.

V tom je tento příběh stále aktuální. Připomíná, jak si člověk dokáže idealizovat minulost. Ukazuje, však také, jak „mocná“ je hmotný aspekt lidského života. Tento lid však netrpí naprostým nedostatkem potravin. Má z čeho žít. Má „manu“. Není to sice prvotřídní jídlo, ale je tu. Navíc má od Boha zaslíbení, že „bude líp“. Ale Izrael tomu nevěří. Lépe už bylo. A nejlepší by bylo vrátit se v čase a prostoru zpět. Do údajně zlatého věku egyptských hrnců. To, co je nyní, je příliš úmorné.

Na jiném místě se vypráví, že Izraelce trápil nejen hlad a vidina údajně idylické a pestrou stravou naplněné minulosti. Izraelci na cestě měli strach. Cítili se ohroženi: „Proč nás Hospodin přivedl do této země? Abychom padli mečem? Aby se naše ženy a děti staly kořistí? Nebude pro nás lépe vrátit se do Egypta?“ (Nu 14,2)

Příběh zde zve k rozlišení: kde jsou mé stesky, a vůbec stesky lidí okolo nás, oprávněné, kde skutečně někdo naříká, protože žije v reálném otroctví, protože ho nikdy nikdo odtud nevyvedl? Protože čeká a volá o pomoc, až bude osvobozen? A kde jsou stěžování si, reptání, neoprávněné, protože člověk vidí, že vše potřebné již má, jen to nechce vidět? Ať statky duchovní, ať materiální?

Propadnout na cestě životem malomyslnosti, strachu, vzteku, úzkostlivým starostem je ovšem věcí každého z nás. Není člověka, kdo by malomyslnosti nepropadal. Ani člověk, jenž svou cestu propojil s tou cestou Boží. Ten by dle všeho neměl, ale přesto se mu to stává.

Příběh inspiruje k otázce: kde je třeba malomyslnému útěchy, podpory, přímluvy? A kde je potřeba malomyslnému slovo soudu, napomenutí, tvrdé kritiky? Kde ho máme nechat jemu na pospas, „zlomit nad ním hůl“? Kde jde o skutečnou krizi? A kde zase o „zpovykanost“, abych užil neomalených slov současné pražské primátorky vůči Pražanům, kteří podle ní příliš dramatizují špatný stav pražské dopravy.1

 

III.

Hospodin reptající lid vidí očividně velmi kriticky, posílá na něj „ohnivé hady“. A ti lidi štípají a má to hrozné následky. Hospodinova pedagogika je zde drsná a temná. Ne vždy. Někdy na Mojžíšovy neustálé přímluvy Bůh svému lidu odpouští. Nechává se umluvit. Ale také mu dochází trpělivost. Dává průchod své nevoli. Zde tedy Hospodin na svůj lid posílá „ohnivé hady“. V hebrejštině je tam slovo, které odkazuje serafům, serafínům. V bibli to jsou nebeské bytosti, které obklopují Hospodina a chválí ho. (srov. Iz 6,2n.) Tito hadi jsou tedy vše možné než jakýkoliv znám druh hadů. Jsou to mýtické bytosti, drakové, jacísi ohniví démoni, kteří se zde stávají nástrojem Božího trestu.

Nám je cizí pohled na takový obraz trestajícího Boha. Ne snad, že by Bůh byl jen sentimentální bytost, které by byl jakýkoliv hněv vůči zlu a zlým cizí. Ale především na základě toho, jak nám Boha přiblížil Ježíš. Ve víře v něj jde jen těžko říkat o druhých lidech, že jejich nezdar, natož jejich tragická smrt je projevem aktivní Boží trestající vůle. Po holocaustu také nic takového není možné.

Snad si z toho můžeme minimálně odnést: lid mluvil proti Bohu a proti Mojžíšovi. Negoval, popíral vše dobré, čeho se mu dostalo. Energie vkládaná do naprosté negace je vždy sebezničující. A přitom být proti něčemu jak snadné. Příklady máme před očima v politickém životě – kolik lidí je proti něčemu: proti EU, proti Islámu a islamizaci. Izrael je ve chvíli malomyslnosti proti pravdě, proti jejímu nedokonalému nositeli, zahleděn do minulosti, do svých iluzí, propadlý strachu o život. Takováto pozice vždy vede do smrti, někdy i fyzické, určitě do té duchovní.

 

IV.

Důležité je, že část lidu činí pokání, jak se říká tradičně. A asi je zde jedno, zda je to pokání více neupřímné, jen ze strachu z trestu, či upřímné, s hlubokou lítostí, protože nahlédli, že se odřízli od základu života.

Jdou k Mojžíšovi a prosí ho, aby se za ně modlil. Mojžíš má se svými trpělivost. Ani necekne a modlí se za ty, kteří ho prosí o to, aby je Bůh přestal trestat. Jsou chvíle, kdy člověk potřebuje pomoc v duchovní oblasti. Kdy se neodvažuje sám obrátit se k Bohu a kdy potřebuje, aby to za něj učinil někdo jiný.

A Hospodin připraví zvláštní řešení: Ne že by hady zázračně odvolal. Hadi tam jaksi zůstávají, štípají dál, ale jejich jed zůstává neúčinný. Uštknutým pomůže pouhé vzhlížení k bronzovému hadu, k předmětu, který udělal Mojžíš na Hospodinův rozkaz a který připevnil na žerď. Tento příběh pravděpodobně původně měl vysvětlovat přítomnost bronzového hada, jednoho z kultických předmětů v jeruzalémském chrámě, který byl uctíván zápalnými obětmi a který byl zničen králem Chizkijášem. Takovéto obrazy hadů platily v té době obecně za léčivé. Například Aeskulapova hůl, lékařský symbol.

Symbol hada, spojený jen s hříchem a ďáblem, zde najednou získává pozitivní význam. Mojžíš dal hada na hůl, povýšil ho. K tomuto povýšenému hadu, který nepřináší smrt, ale život, je v Janově evangeliu přirovnán Kristus a jeho kříž. „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný.“ (J 3,14) Popravčí nástroj, na němž není nic pozitivního, se najednou stává symbolem života. Člověk, který byl na něm popraven, v němž jeho současníci museli vidět symbol hříšného člověka a rouhače, ten se nám stal zdrojem věčného života. Člověk smrtelně raněný hříchem, který ke Kristu s důvěrou vzhlíží, bude a již je zachráněn. Kristus říká: já jsem ta cesta, pravda i život. Kristus je ta cesta ke svobodě, po níž je nám dáno „táhnout dál“ ke stále svobodnějšímu, smysluplnějšímu životu. A jed hadů klamu, nespokojenosti, frustrace, a malomyslnosti, kteří nás asi stále budou štípat, nám již nemůže uškodit a otrávit nás k smrti. Amen.