Ženy ve shromáždění nemlčely! Velikonoční neděle. Kázání J.Š. z 1.4. 2018

  • Posted on: 2 April 2018
  • By: Jiří Šamšula

Mt 28, 1 – 10     (1. čtení: Mt 27, 55–66)

 

I.

Jako ve všech obcích Božího lidu, ženy nechť ve shromáždění mlčí. Nedovoluje se jim, aby mluvily; mají se podřizovat, jak to říká i zákon. Chtějí-li se o něčem poučit, ať se doma zeptají svých mužů; ženě se nesluší mluvit ve shromáždění.“ (1 K 14, 33c-35) „Učit ženě nedovoluji. Žena nemá mít moc nad mužem, nýbrž má se nechat vést. Vždyť první byl stvořen Adam a pak Eva. A nebyl to také Adam, kdo byl oklamán, ale žena byla oklamána a dopustila se přestoupení.“ (1 Tm 2, 12–13) „Svátost svěcení platně přijímá pouze pokřtěný muž. Pán Ježíš vyvolil muže, aby vytvořil sbor dvanácti apoštolů, a apoštolové udělali totéž, když si vybrali spolupracovníky, kteří měli po nich pokračovat v jejich poslání. Sbor biskupů, s nimiž jsou kněží spojeni v kněžství, zpřítomňuje a aktualizuje sbor Dvanácti až do Kristova návratu. Církev si je vědoma závaznosti této volby, kterou vykonal sám Pán. Proto není možné svěcení žen.“ (Katechismus římsko-katolické církve, § 1577)

Ne, vy se nebojte! Nespletl jsem se. Nejde o aprílový žert. Ani jsem si dnešní kázání nespletl s referátem na odbornou theologickou konferenci o svěcení žen v církvi. Vím, že je dnes velikonoční neděle. Právě při čtení Matoušova vyprávění o ženách u prázdného hrobu mě napadlo, jak je z hlediska právě tohoto příběhu zvláštní, že v jiných novozákonních spisech jsou místa, které ženám upírají rovnocenné místo ve vedení a správě církevních obcí. Vždyť přeci ony ženy, Marie Magdaléna a jakási jiná Marie, se zde stávají „apoštolkami apoštolů“, jak o nic napsal středověký theolog a biskup Albert Veliký. Bez jejich svědectví by muži neměli co hlásat.

Jistě i Pavel ví o tom, že „není rozdílu mezi mužem a ženou“, že všichni jsou jedno v Kristu Ježíši. (Ga 3,24) Ale slova o podřízenosti žen měla v dějinách větší vliv, mnohokrát byla zneužita proti spravedlivému uplatnění žen v církevním životě, v soukromí, ve společnosti.1 Měla větší vliv než slova o nové situaci rovnosti ve vztahu mužů a žen a slova o tom, že to byly právě ženy, které byly prvními svědky toho, že Ježíš žije, působí, zahání strach.

A to, že např. některé církve dodnes odmítají světit či ordinovat ženy na farářky , to je také svědectví o tom, jak pochopení všech aspektů křesťanské velikonoční zvěsti, zvěsti o vzkříšení, trvá dlouho. Jak jednotlivci, tak kolektivům.

II.

Zvěst o vzkříšení: to je takové duchovní zemětřesení, které má také otřásající následky pro zdánlivě neměnné řády ve společnosti. Všechna čtyři evangelia shodně vyprávějí: těmi prvními, kdo čelil té neuvěřitelné otřásající zprávě byly ženy. Ony byly těmi prvními, které tomu uvěřily, které ji předávaly dál. Tato galilejská skupina žen se stala první nositelkou víry ve vzkříšení. Tyto ženy stály na počátku dějin křesťanské církve. A neměly to asi snadné. Neboť ženy v židovském pojetí nebyly příliš reprezentativní svědkové o Božím jednání. Náboženské věci byly tradičně a výlučně záležitostí mužů.

A právě muži, ti právě v tomto ústředním bodě biblického vyprávění, selhávají – až na výjimky samozřejmě, jako třeba Josef z Arimatie. Pro velekněží a farizeje: pro ně je Ježíš stále podvodníkem. Nezapomněli na jeho slova, že bude po třech dnech vzkříšen. Ale vyložili si ta slova, překroutili si je, pochopili je po svém, z hlediska svého zabetonovaného vidění světa a Boha. Pro ně je nepochybné, že Ježíš byl podvodník. Jednak že smrt i v jeho životě zvítězila. Že svět v tomto ohledu bude točit dál, jako kdyby se nic nestalo. Ovšem trochu z něj mají strach i po jeho smrti, resp. mají ale strach z Ježíšových učedníků – z jejich fake news, z jejich možné „účelové dezinformační kampaně“. Učedníci – aby prosadili svou pravdu a svůj vliv – budou dělat jako kdyby smrt nezvítězila a zinscenují, napodobí Ježíšovo vzkříšení tím, že jeho tělo ukradnou.

Farizeové a velekněží však učedníky poněkud přecenili. Učedníci se u hrobu ani neukážou. Kde byli učedníci? Někde schovaní? Zklamaní? Možná naštvaní? Možná hluboce, nevýslovně smutní? Že ten, v kterého tolik doufali, zemřel. A s ním i naděje, kterou do něj vkládali. Všechno marnost. Jak o to psal biblický kazatel.

Ne tak ženy, které s Ježíšem také chodily, doprovázeli ho, poslouchali jeho slova, staraly se o něj. Možná ho mnohé obdivovaly. Ty nejbližší se od něj neodvrátily, ani když se už už zdálo, že Ježíš je vlastně Bohem proklatý člověk, visící na dřevě za branami města. Neuvěřily dezinformacím a pomluvám, že Ježíš je vlastně zločinec, vlastizrádce. Zpovzdálí přihlížely jeho popravě. A stále Ježíše hledaly. Matouš – to je zajímavé – nám píše, že se chtěly „podívat ke hrobu“. „Jdou se podívat ke hrobu“, ani slovo o tom, že by chtěly Ježíše nabalzamovat, pomazat, zastavit, přibrzdit, alespoň tělesně „zánik a zapomnění“. Jakoby evangelista naznačoval: byly možná trochu zvědavé. Hrob je hlídán vojáky. A možná – na rozdíl od učedníků – a spolu s farizeji a velekněžími, v nich ještě i po velkém pátku nevyhasla ta Ježíšova slova, která opakoval za svého života svým následovníkům a následovnicím: totiž že bude vzkříšen.

Jdou se podívat a u hrobu se stane něco otřásajícího: hlídkující stráže to zcela ochromí a umrtví. Ženy též. Ale ženám, na rozdíl od stráží, to nezabrání získat jistotu o tom, že Ježíš v hrobě není. Není tam však nikoliv proto, že by ho někdo ukradl. Ale proto, že byl vzkříšen. Asi tomu ne zcela rozumí, tomu „vzkříšen“. Ale ten jejich strach je touto jistotou překonán. Do strachu žen se mísí dynamizující, životadárná radost. Radost, že nic nekončí. Že jejich příběh s Ježíšem pokračuje. A tuto zprávu ženy běží oznámit učedníkům. Těm, kteří možná již také dávno se smířili s tím, že přirozený chod přírody, resp. Božího stvoření a dějin nelze zvrátit.

III.

Ženy jsou v tomto příběhu jednoznačným vzorem. Muži, apoštolové, učedníci příliš ne. Jsou v krizi, s jejich mužností to jde z kopce, ale nejsou odepsáni. Pro Vzkříšeného jsou stále bratři. Kristus ví, že i oni ho uvidí. Ve světle Kristova nového života se ukazuje, že na tom jsou obě pohlaví stejně. Rovnost mužů a žen: to je jedním z aspektů toho velkého zemětřesení v dějinách, které však nikdy nikomu neublížilo: totiž Kristova vzkříšení. Ženy díky Bohu nemlčely o tom, co zažily. Nenechaly se svést, nenechaly se oklamat mužskou skepsí a cynismem. A muži: ti zase ty ženy vzali vážně. Uvěřili, že mají pravdu ony, nikoliv hlasy jiné. Ženy vzali vážně třeba i evangelisté, kteří nám ten příběh o ženách u hrobu zachovali a nezretušovali ho a ženské postavy nenahradili mužskými.

Kristovo vzkříšení otřáslo ještě mnoha dalšími jistotami a zdánlivě neměnnými řády v našem světě. A dává odvahu měnit to, co je zatuhlé, umrtvující, proti životu. Vměšuje do našich obav radost. Dává odvahu vměšovat se do rozporů našeho světa, dodává odvahu nemlčet. Byť někdy najít tu odvahu může trvat. Vzkříšený Kristus nás však povzbuzuje a utěšuje: „Vy se nebojte!“

Amen.