Kristus nebyl ukraden. Byl vzkříšen! Kázání J.Š. z 8.4. 2018 (Neděle Quasimodogeniti)

  • Posted on: 11 April 2018
  • By: Jiří Šamšula

Mt 28, 8–17     (1. čtení: Iz 40, 26 – 31)

I.

Sestry a bratři,

od prázdného hrobu vedou podle evangelisty Matouše dvě cesty. Jedna zvěstuje: „Kristus byl vzkříšen!“ Marnost byla poražena. Marnost nemá šanci. Touto první cestou jdou ony ženy, obě Marie. Jdou ke Kristovým bratřím. Oznámit jim, kde Vzkříšeného spatří: v Galileji. Tato cesta vede za Kristem, touto cestou je Kristus.

Ta druhá cesta zvěstuje: „Kristus byl ukraden!“ Tou druhou cestou jdou stráže. Vojáci, kteří také podle Matouše byli svědkové prázdného hrobu. Kde měli hlídat na pokyn židovské velerady, aby učedníci neukradli Ježíšovo tělo. Vojáci sice viděli, že tělo nikdo neukradl. Že se tam stalo něco velmi zvláštního, divného. Vojáci však nejdou za učedníky. Tak jako za nimi možná potom šel onen jejich kolega ve zbrani, onen setník, který vyznal, že Ježíš byl Boží Syn. Vyznal to to na místě největší Boží skrytosti, u kříže. Ještě před vzkříšením.

Tyto stráže u hrobu nevyznávají: „Byl vzkříšen.“ Nedezertují, nenechají za sebou svůj předchozí život – tak jako kdysi učedníci kdysi odešli kvůli Ježíšovi od svých povolání. Nejdou za učedníky, ale za velekněžími. Zde zvěst o vzkříšení člověka nenasměrovává za Ježíšem a mezi jeho sestry a bratry.

Vojáci jdou tedy nikoliv přímo za svými přímými nadřízenými, ale za „objednavatelem“ služeb, za velekněžími, členy velerady. Vojáci měli strach dvojího druhu. Byli strachem bez sebe z toho, co viděli. A ti vojáci – objektivně vzato – nesplnili úkol. Profesionálně selhali. Je možné, že mohli mít strach i z důsledků, jaké z jejich selhání vyvodí jejich nadřízení. Oznamují velekněžím, „co se všechno stalo“. Jak asi to, co viděli, popsali? Jak to interpretovali? Že usnuli a že nic neviděli, že si nechali vyfouknout Ježíšovo tělo – to asi neřekli. Nemohli jinak, než říci, že byli svědky něčeho mimořádného.

Velekněží reagují tak, že za žádnou cenu nechtějí uznat, že by to mohlo být jinak. Jinak, než jak jsou o tom přesvědčeni: že Ježíš je mrtvý, vše skončilo. Byl to podvodník, jeho přívrženci jsou podvodníci též. Co si myslí, když slyší, co jim vojáci vypověděli? Potvrzuje se jim jejich hypotéza, že učedníci mrtvolu skutečně ukradli? Je to tak, že strážím nevěří? Myslí si o nich, že si vymýšlí? „Určitě zaspali a teď se snaží nějak vykroutit!“A nebo vzali vážně to, co jim stráže řekli? Že se stalo něco, co se vymyká každodenní zkušenosti? Ale i kdyby tomu bylo tak, není možné, aby to byla pravda. Prázdný hrob jako znamení toho, že Bůh se k Ježíši přiznal: to nesmí být pravda!

Každopádně velekněží strážím nic nevyčítají. To, co vojáci pověděli, velekněží pohne k akci. K něčemu, čeho jsou plná média dodnes. Korupce, úplatky. Kněží si kupují loajalitu vojáků. Možná se stalo něco mimořádného. Ale v jejich zájmu, a možná v zájmu Izraele je, aby se o tom nikdo nikdy nedozvěděl, myslí si. Vojáci se za peníze mají stát „evangelisty“ zprávy, kterou si členové velerady vymysleli již dříve: „Ježíš byl ukraden! Vskutku byl ukraden!“ Nebo jinak: „Ježíš byl podvodník, vskutku byl podvodník. A jeho učedníci též!“

Vojáci se dostávají do zvláštní situace: Měli hlídat, aby učedníci neukradli Ježíšovo tělo. A najednou mají rozšířit fámu, že učedníci nakonec Ježíšovo tělo přeci jen ukradli. Měli bdít, a to také asi činili. Ale najednou mají říci pravý opak: že přeci jen spali. Nyní mají vojáci – proti svému svědomí, zažili totiž něco jiného – svědčit o tom, co jim velekněží a zákoníci předkládají k víře. Možná to pro ně nebylo až tak nic těžkého, v prostředí korupce, nedůvěry, moci a násilí, slepé poslušnosti, kterým armáda v despotických politických režimech bývá.

Obě alternativní zvěsti jdou do světa. Obě nesené z tehdejšího hlediska nepříliš hodnověrnými svědky. O jedné svědčí ženy, o druhé římští vojáci, zástupci tehdejší okupační moci. Obě dvě svědectví vycházejí z toho, co znamená prázdný hrob. Podle cesty jedné: Ježíš byl vzkříšen. Ježíšův život nekončí. A nebo podle cesty druhé: Ježíš byl ukraden. Vše to byla jen blamáž.

Ta první varianta: ta tolik hovoří proti všemu, co člověk zná. Jak by mohl někdo přijmout to, že Kristus byl vzkříšen? Copak někdo může být vzkříšen? To nebylo obtížné našemu modernímu vědomí, určenému vědou. Ale i vědomí tehdejšímu, které bylo veskrze náboženské. Ta druhá varianta: podvodníci ukradli tělo svého mistra. To je tolik podmanivý výklad. Daleko pravděpodobnější. Tolik odpovídá tomu, co by člověk nějak očekával od běžného chodu světa. Kde lidé často vynakládají tolik kreativity, aby získali vliv, aby upoutali pozornost. Ve světě, kde ostatně tak jako tak lidé umírají. To je vše daleko samozřejmější, než zpráva o prázdném hrobě a člověku, který se objevuje v nové dimenzi bytí.

Všechny prostředky byly nasazeny, aby byl Ježíš zničen: pakt náboženské a politické moci, násilí, i korupce, úplatky. A zničit Ježíše se podařilo. Když se ukázalo, že zničen nebyl, byly nasazeny tyto prostředky opětovně: Lež, pomluvy, dezinformace, znevěrohodnit svědky. To se ostatně činí dodnes: znevěrohodňování svědků, či zdrojů informací, vytváření vymyšlených zpráv: to je jeden z argumentačních faulů, kterým si dnešní nepřátelé lidské a Boží svobody a překrucovatelé evangelia snaží získat duchovní vliv.

Ostatně: v tom vyprávění nikdo neznevěrohodňuje ony ženy. Nic v tom duchu, jak mají muži často tendenci hovořit o ženách: žádné bláznivé hysterky či tak nějak podobně. Snad i tato ignorace žen svědčí o tom, jak právě tehdy ve věcech svědectví ženy nic neznamenaly, že se je ani nikdo nepokusil znevěrohodnit.

II.

Apoštolé vzali nakonec vážně svědectví žen. A nakonec se odebrali tam, kam jim Ježíš určil. Do Galileje, do Ježíšovy domoviny, na jakousi horu. Ve víru dezinformací, strachu, nedůvěry, smutku: přesto přese všechno se na tu horu odebrali. A tam Ježíše spatřili. On se jim tam dal poznat. Došlo k průniku, došlo k tomu „docvaknutí“. Spatřili ho a klaněli se mu. Nebáli se, překonali v sobě všechny zábrany, které by mluvily proti tomu, že Ježíš žije. Ne: toho, koho vidí, ten je skutečný, byť jinak, nově. Žádný sebeklam.

Někteří však pochybovali. A někteří nikoliv? A nebo se to dá číst tak, že pochybovali všichni? Že klanění Kristu, jak tehdy, tak i to naše, je vždy doprovázeno pochybností? Pochybují, ale přesto se klaní. Klaní se, a přesto pochybují. A přesto jsou Ježíšem vysíláni do světa. To je další z aspektů Velikonoc: od počátku na tom nebyla církev lépe než dnes. Vždy v ní byly přítomny pochybnosti. I ta základní pochybnost, která by se dala symbolicky vyjádřit takto: Byl Kristus opravdu vzkříšen? Nebyl spíše ukraden?

Jsme uprostřed světa, kde duch zvěsti: „Kristus byl ukraden!“ stále znova vane a za-vání. A zvěstována je tato zvěst ne málo právě i křesťany samými. Situace je o to složitější, že často právě i těmi, kteří Kristovo vzkříšení pravověrně vyznávají. Tato zvěst: „Kristus byl ukraden,“ vane kdekoliv, kde se překrucuje pravda, pošlapává lidská důstojnost, kde se nemiluje, kde se neodpouští, kde se věří, že smrt je poslední lidská jistota, kde se věří, že světu vládnou peníze, kde se mnohé odbývá jako pouhý idealismus. I my na tomto světě máme účast, i naše duše zvěst: „Kristu byl ukraden,“ chce podmanit, abychom jí uvěřili. Kristus však nebyl ukraden, ale vzkříšen. A tak nám tu naši důvěru, byť často malou, tápající, pochybující, nikdo ukrást nemůže: důvěru, že byl vzkříšen, že i my jsme ve víře byli vzkříšeni k novému, autentickému životu. Po této cestě jděme!

Amen.