Misericordias domini. Kázání Zdeňka Bárty z 15.4. 2018

  • Posted on: 18 April 2018
  • By: Jiří Šamšula

Jan 10,16     (1. čtení: Ezechiel 34, 1-2. 11-16) 

I.

Dnešní druhá neděle po velikonocích nese u nás protestantů název „Misericordias Domini“ – podle 5. verše 33. žalmu: Misericordia Domini plena est terra - Hospodinova milosrdenství je plná země.

Ve slově „misericordia“ slyšíme latinské “miseria“ – mizérii, bídu, ubohost, bolest a trápení, a „cor“ – srdce. Misericordia je vlastně útrpnost srdce, smilování, či slitování, empatie s člověkem v nouzi, s někým potřebným či bezmocným, s člověkem bez lásky, s bližním v utrpení. Země je plná Božího sdílení, soucitu, slitování.

Milosrdenství je jeden ze základních pilířů naší víry. Víry již starozákonní, ale potom jedno ze základních poselství Ježíšova evangelia. Například slyšíme od Ježíše: „Běda vám, když lpíte jen na náboženských předpisech, pravidlech a zvycích, a nedbáte přitom na to, co je v Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a láska.“ Nebo: „Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství.“ Nebo: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš nebeský Otec.“

 

II.

Staří církevní otcové určili jako perikopu na dnešní „neděli milosrdenství“ slova, která vkládá evangelista Jan do úst Ježíšovi: „Já jsem ten dobrý pastýř“.

Bůh jako pastýř, či mesiáš jako pastýř, to je nádherné podobenství Božího milosrdenství. Mezi nejznámější – a nejkrásnější - biblická místa, kde obraz pastýře a ovcí najdeme, patří třeba Žalm 23 – „Hospodin je můj pastýř, nebudu míti nedostatku", nebo nádherná slova proroka Izajáše (40,11) – „Hospodin jako pastýř pase své stádo, beránky svou paží shromažďuje, v náručí je nosí, březí ovečky šetrně vede“, nebo Micheáš 5,2n – „A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, který bude pást děti Izraele v Hospodinově moci“. 

Evangelium vyznává: Ježíš je ten dobrý pastýř. Důležité je ono zájmeno ten: Ekumenický překlad ono zájmeno ten bohužel vynechává, ale ono je důležité, chce totiž říct: Ježíš je ten pastýř, ten, o kterém se tak často ve Starém zákoně mluví. Ježíš je právě ten Mesiáš, na kterého lid Hospodinův očekával po staletí. On je ten, na kterého čekáme i dnes. Který přinese lepší život, svobodu, pokoj a mír.

Bible vidí svět i člověka reálně, Bible ví, že svět je plný nebezpečí. Ví o vlcích, kteří trhají ovce a ty, které nestačí sežrat, alespoň rozhánějí. Ví o zlodějích, kteří přicházejí, aby ve stádě loupili. Ví o tisících trápení, která každá z lidských oveček musí překonávat.

Ale do toho světa mizérie přichází misericordia, milost srdce. Přichází Ježíš, ten dobrý pastýř, přichází k nám, ohroženým ovečkám. Hospodinovo milosrdenství přichází právě proto, aby odhánělo  ty zloděje a vlky.

Když se do našeho života prolomí zlo, nemusí to být ještě vítězství onoho zla. Nikdy nemusíme říkat: už je všechno ztracené. Už není naděje. Už nemá cenu o něco usilovat. Protože ztracené to bude teprve ve chvíli, kdy my sami ztratíme naději a důvěru. Bude se nám mnohokrát zdát, že už jsme na dně, že vše je prohrané, budeme si mnohokrát připadat jako uprostřed stáda vlků a bandy zlodějů. Ale nikdy nemusíme propadat pocitu, že jsme úplně ztraceni.

Dobrý pastýř má své ovce rád - patří k nim. Zůstává s nimi do poslední chvíle, je s nimi takříkajíc srostlý. Sdílí s nimi jejich trápení, prožívá s nimi jejich bolest, dělá pro ně, co může. Ani dobrý pastýř nemůže vymýtit všechny zloděje a vlky, ale když přijde některý z nich ke stádu, pastýř neutíká. Ten dobrý je schopen za ovce položit i život.

A pamatujme – po vzoru toho Pastýře nejvyššího máme i my odpovědnost za druhé, za svět, ve kterém žijeme. Jsme nejenom ty ovce, ochraňované pastýřem! Každý z nás máme úkol být také pastýřem svým bližním, když oni potřebují podepřít!

 

III.

Důležitý je v Bibli oddíl o dobrých a zlých pastýřích u Ezechiele, ze kterého jsme četli v prvém čtení. „Běda pastýřům Izraele, kteří pasou sami sebe“. I lidští vůdcové jsou takovými pastýři. Biblické odkazy k dobrému pastýři formovaly v dějinách naší kultury obraz vůdce lidu. Tyto texty ukazují, jak se má chovat a jak má vypadat člověk, který na sebe vezme odpovědnost stát v čele druhých, dnešními slovy politik. Ten, který není pastýř, ale pasák, který vede stádo jen pro svůj výdělek, moc, slávu, naplnění svých ambicí, či dokonce jen pro přístup k neomezeným korupčním prostředkům, nad tím zní to biblické slovo: Běda pastýřům, kteří pasou sami sebe.

Ona myšlenka reformačních církví uspořádat naše lidská stáda už ne hierarchicky, ale demokraticky stojí na víře, že lidé si svobodně vyberou za své vůdce dobré pastýře podle biblických kritérií. A prožíváme dnes asi mnozí silné rozčarování z toho, jaké prapodivné pasáky si lidé do svého čela volí, i když žijí ve svobodě a nikdo jim nediktuje, koho vybrat.

Je zvláštní, jak lidé i ve svobodných poměrech volí raději lež než pravdu, sprostotu spíše než moudrost, zastrašování spíše než dodání naděje.

 

IV.

A ještě zmiňme ještě jednu, možná nejdůležitější myšlenku naší dnešní perikopy. Ježíš totiž říká: „..a bude jeden pastýř a jedno stádo“. Alespoň tak to je v původním textu. V tzv. Vulgátě, v prvním překladu do latiny na konci 4. století, církevní otec Jeroným však slovo stádo přeložil jako ovčinec. Cítíme snad ten rozdíl – ovčinec místo stáda. Místo stáda, svobodné skupiny lidí dobrovolně následujících toho jednoho Pastýře přichází ovčinec, pevně uzavřená ohrada. Už ne Ježíšova otevřená svobodná, mnohotvárná církev, do které může kdokoli přijít a kdykoli z něj může i svobodně odejít, ale pevně ohraničená sekta.

Takto se to z latinské Vulgáty překládalo do všech národních jazyků po dlouhá staletí, i Kralická to tak má. Na tom překladu pak církev stavěla své učení: „mimo církev není spasení“ (Extra ecclesiam nulla salus). Tedy: mimo zcela jasně ohraničený ovčinec žádná ovce nebude zachráněna.

Důsledky tohoto myšlení a z něj plynoucího překladu byly doslova fatální. Dějiny církve jsou dějinami bitev o tu „pravou církev“, o ten jediný „ovčinec“, který by svým ovcím (rozuměj členům církve) zajistil spasení. Jednotlivé ovčince prolévaly hektolitry krve jen aby dokázaly, že ony jediné jsou ty pravé. A celé státy pak církve v té exklusivitě napodobovaly, právě i ty moderní, postavené na ideologiích nacismu či komunismu.

 

V.

Po hrůzách druhé světové války byl svět tak zděšen, že na pár desetiletí vítězila ve svobodných zemích myšlenka otevřené společnosti, touha po ekumenickém a mezinárodním dialogu, zvítězila myšlenka dobrovolně sjednocené Evropy.

Dnes však jako bychom byli svědky opětného uzavírání se národů i jednotlivých církví do svých ovčinců, stále silnější je mezi lidmi xenofobie, strach ze všeho jiného, než toho našeho. 

Je to škoda. A hlavně – je to proti Ježíšovu záměru. Janův Ježíš říká, že je pastýřem všech, že má i jiné ovce, které musí přivést, nejen z „tohoto“ ovčince – rozumí se z Izraele, či z první církve, a tak vznikne jedno stádo.

Je to jedno z nádherných univerzalistických míst Bible. Společenství věřících v Hospodina už Písmo nevidí jen jako uzavřenou, dogmatickou sektu, ale jako otevřenou náruč pro každého, kdo hledá, kdo lační a žízní po opravdovém životě, kdo touží po tom opravdovém Pastýři všech i všeho stvoření.

Po Pastýři, podle jehož milosrdenství, kterého je plná Země, se jmenuje dnešní neděle. Neděle milosrdenství.

Amen