Hledět k (ne)viditelnému. Kázání J.Š. z 22.4. 2018 (Neděle Jubilate)

  • Posted on: 30 April 2018
  • By: Jiří Šamšula

2 Kor 4, 16–18     (1. čtení: Gn 1,1-4.26–31;2,1–3)

A proto neklesáme na mysli: i když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme. Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy nám, kteří nehledíme k viditelnému, nýbrž k neviditelnému. Viditelné je dočasné, neviditelné však věčné.

I.

Apoštol Pavel říká: „A proto neklesáme na mysli.“ Kéž by to bylo v životě tak lehké! Kéž by člověk už nikdy nemusel klesat na mysli! Kéž by už zmizely všechny starosti, problémy, úzkosti. Kéž by se mohl svět navrátit do toho rajského stavu na počátku, kdy byla dokončena nebesa i země. Nebo kéž by se člověk mohl vstoupit do té ideální budoucnosti, kde již nebude bolesti. Jak to učinit? To je – poněkud zjednodušeně řečeno – úplně základní touha každého člověka. Jak učinit, abychom neklesali na mysli: to je jedna z oblastí, do které člověk vkládá energii každý den.

A různá náboženství (nejen ta) se na ni snaží dát odpověď. Vést ke stavu naprosté rovnováhy. I křesťanská víra na ni dává odpověď. I křesťanská víra je cestou do stavu, do království, kde již nikdo nebude muset klesat na mysli. Kde bude to, o čem se v bibli také obrazným jazykem vypráví, že bylo úplně na počátku dějin: totiž soulad mezi lidmi, soulad mezi lidmi a Bohem. Ta křesťanská cesta však je zvláštní.

II.

Pavel říká: „A proto neklesáme ne mysli.“ Proč? Protože se „vnitřně den ze dne obnovujeme“. Míní se: obnovuje se Boží milostí, Božím Duchem. Pavel ale dodává: „I když navenek hyneme“. Jak tedy „neklesá na mysli“? Ovšemže i Pavel klesá. Ovšem že i my klesáme na mysli. Pavel nevytěsňuje, že ta harmonie není dokonalá. Víra mu nenasazuje růžové brýle. Pavel ví, že i přes jistotu Boží přítomnosti v jeho životě, není u cíle. Pavel ve svém životě klesal, ale nikdy definitivně neklesl, nezůstal v těch nížinách své duše. Ten jeho pohyb dolů vyvažuje pohyb vzhůru. Zná strach, ale odvaha strach proměňuje. Zná opuštěnost, ale stejně zkušenost společenství s Bohem a s jeho sourozenci v Kristu je silnější.

V bibli je spoustu svědectví o tom, jak její pisatelé klesali na mysli, jak navenek hynuli. Jak si byli vědomi hynutí, pomíjivosti a odcizení našeho, Božího světa. Lidé jsou „jak tráva,“ říká žalmista, „která odkvétá hned ráno; zrána odkvete a už odkvétá, večer uvadne a uschne“. (Ž 90,5n.) Starozákonní kniha kazatel si nezastírá: člověk „po celý svůj život jí v trápení“ a v potu své tváře svůj chléb“.

V tom nám na bibli se orientující víra umožňuje vidět svět pravdivě. Ve víře naše mysl, abych se držel Pavlových slov, „klesá“, když se snižuje z přílišných výšin nerealistických plánů, přílišného nadhodnocení vlastní důležitosti. „Klesnutí mysli“ na určitou úroveň je pro zdařilý život potřebné: vede k vědomí pomíjivosti a křehkosti vlastní existence.

Víra ale brání tomu, aby si člověk začal zoufat příliš. Brání tomu, aby se člověk držel příliš při zemi. Aby nebyl příliš pří-zemní. Ano lidský život, i život víry, někdy ovládne nostalgie. Pocity nesmyslnosti a marnosti. Někdy vidíme jen ty nížiny našeho světa. Jen jeho hynutí a upadání, stárnutí vlastní, našeho světa. Odkvétání. Podzim. Ten ale obnovuje jaro Božího ducha.

III.

Pavel o svém soužení říká, že je „krátké a lehké“. O soužení, které Pavla potkávalo, moc konkrétně nepsal. Jistě byl pronásledován. Asi vy staven fyzickému násilí. Pomluvám. Posměchu. Ale Pavel své utrpení nebagatelizuje. Ani se jím nechlubí. Vždy současně se svým soužením zažívá něco pozitivního, co intenzitu toho soužení relativizuje. Svou krizi bere jako výzvu. Vidí, že jeho strasti a slabost nejsou projevem nedostatku Ducha. Naopak. Jeho soužení je – ovšem jen pro oči víry – výraz toho, že je nesen tím pravým Duchem, duchem Vzkříšeného ukřižovaného.

Právě Duch Boží je ten důvod, proč vždy zase stoupá, proč jeho srdce míří vzhůru. Pavel zde užívá tato jakoby neurčitá slova: zdrojem jeho vnitřní obnovy je hledění k neviditelnému. Odtud si „dobíjí baterky.“ Dívá se na to, co není vidět. A naopak: nechce hledět k viditelnému. To je zvláštní (paradoxní) výpověď.

Ale proč nehledět k viditelnému? Copak se bez toho neobejdeme? Potřebujeme vidět, slyšet, hmatat, abychom se mohli zorientovat. I v duchovních věcech. Bez zkušenosti bychom o Bohu nevěděli.

Asi nás napadne: hledět k viditelnému, které je dočasné, znamená: nepočítat právě s ničím duchovním. S ničím, co jde nad to, co je vnímatelné smysly. Co je vysvětlitelné rozumem. Co se dá přirozeně vysvětlit. To je postoj materialismu, ateismu, života bez Boha, života ne-náboženského. Postoje, kdy člověk „nabíjí baterky“ právě jen z konečných, z viditelných, z hmotných zdrojů. V nichž nehraje roli žádná oblast ducha. Tak bychom si apoštolova slova mohli také přivlastnit. Pavel však tím myslel ještě trochu něco jiného: kritizuje ten postoj, s kterým se setkával ve sborech, k nimž psal. A tam byli také lidé, kteří vlastně také hleděli k neviditelnému. Ale bylo pro ně důležité, aby to neviditelné, to Boží, bylo patřičně, stále viditelné. Aby prožívali svou duchovní obnovu skutečně jednoznačně, pozitivně. Hmatatelně. Pozitivní energie non stop. Snad by se dalo říci: takový duchovní hédonismus. Již jen Boží život, nic, co by to rušilo. Žádné klesání na mysli, žádné hynutí, žádné soužení, žádná smrt, žádné deprese. Žádné čekání. Nic takového nepřipustit. A těm Pavel říká: vy vlastně jste ještě na povrchu. Stále jste ještě nepronikli do hloubky. Stále ulpíváte jen na tom, co je vidět smysly, nejdete za to. Nevidíte hlubší smysl.

 IV.

Víra hledí duchovním zrakem k Neviditelnému Bohu. Ne však neviditelnému zcela. Je to Bůh, který se zjevuje. Který se ukazuje. Který o sobě dává vědět. Dal o sobě vědět v Ježíši Kristu. Který nám promlouvá z bible, který je mezi námi, když se přijímáme bezpodmínečně. A ten Bůh směřuje víru k tomu do dvou směrů: do nebe, do věčnosti, do budoucnosti. Ale také zároveň na zem, do jejich nížin a koutů a stínů. Vždy jen takto pospolu. Víra se osvědčuje jen uprostřed toho viditelného, uprostřed našeho světa. Není to tak, že by pro víru již nebyly důležité našimi smysly viditelné, totiž pozemské věci. Ty zcela konkrétní okolnosti našich životů. Kam patří i konkrétní lidé, konkrétní vztahy. Není to tak, že by toto vše mělo blednout před tím, co je neviditelné, co je mimo náš svět, co je přístupné jen duchovnímu zraku. Od viditelného se nemůžeme odpoutat. Jsme „osudově“ spoutáni s tím, co je konečné a pomíjivé. Ale nemáme na něm lpět. Nemáme to viditelné, náš svět, náš život pokládat za to jediné, co máme. Nesmíme se v něm utopit. Nemáme se nechat zdrtit temnotami světa a opít jeho radostmi. Ale nemáme se od něho odvracet (Jak to mnozí křesťané v dřívějších dobách často praktikovali). Máme mít účast na jeho trápeních, a také na jeho radostech – ne jen těch „duchovních − , ale i tělesných. To znamená nejdříve: u sebe tyto temnoty nevytěsňovat, neignorovat, přijmout se nejdříve se všemi svými předsudky, strachy, svou nedokonalostí, vinami.

Liška, s níž se setkal Exupéryho Malý princ, mu prozradila jedno své tajemství. To je prý „úplně prostinké“: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné. (Malý princ, kap. XXI) Polemizoval bych s ní. Ono to asi tak prostinké není. To je možná právě to náročné na křesťanství. Vidět duchovním zrakem neviditelné, vidět do hloubky Boží. Ale zároveň – díky té Boží viditelně-neviditelné hloubce - vidět i do hloubky a spletitosti lidských příběhů. Poznávat smysl našeho občasného a časného klesání na mysli, našich starostí a úzkostí. Třeba to, že právě ony mohou být leckdy výzvou k odpovědnosti.

Hledět k neviditelnému Bohu, abychom se dobře mohli orientovat v našem viditelném světě a i přes jeho stíny neklesat na mysli. To je náš úkol. Ale neklesejme na mysli: Bůh nás den ze dne svým Duchem obnovuje. Amen.