„Pojďte ke mně všichni...“ Kázání J.Š. z 29.4. 2018 (Neděle Kantate)

  • Posted on: 30 April 2018
  • By: Jiří Šamšula

Mt 11, 25–30      (1. čtení: Iz 12,1–6)

 

V ten čas řekl Ježíš: “Velebím, tě Otče, Pane nebes i země, že jsi ty věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn - a ten, komu by to Syn chtěl zjevit. Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.”

 

I.

Sestry a bratři,

když jsem před lety studoval v Praze, bydlel jsem nějaký čas také na koleji ve Staré Boleslavi. Každý večer jsem vystoupil z autobusu na náměstí a šel pešky domů. Také okolo bronzové sochy žehnajícího Krista, která stojí před západním průčelím kostela Nenebevzetí Panny Marie. Na podstavci té sochy jsou citována Ježíšova slova, která jsme slyšeli: „Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a obtíženi jste. A já vás občerstvím.“ Kdykoliv tato slova čtu, vzpomenu si na tu sochu a na ten čas, kdy jsem okolo ní chodíval. V tu dobu jsem manuálně nepracoval (když tedy pominu občasné chození na brigády), studoval jsem. Bezstarostný studentský život to však úplně nebyl. Nebyl jsem sice obtížen materiálními starostmi, ale obtížen jsem byl: jednak studiem a jeho nároky. Jednak svými otázkami, touhami, ale také frustracemi, samotou, někdy sebelítostí.

Chodil jsem okolo té sochy s tím citátem z Matoušova evangelia jak v době, kdy jsem ke Kristu odmítal jít a kdy jsem nechtěl brát na sebe jeho jho. Kdy jsem důvěřoval jiným cestám, od nichž jsem očekával, že mě přivedou k vnitřnímu odpočinku, k odpovědím na mé tehdejší otázky. Byla to třeba psychologie, nebo filosofie. Chodil jsem okolo té sochy a těch slov v čase, kdy jsem Boha, nevelebil. A kdy jsem měl pocit, že jsem moudrost, ty odpovědi na své otázky také bezezbytku ve filosofii a humanitních vědách nalezl. Z dnešního pohledu viděno: byl to čas, kdy mi byly Boží věci skryty.

Chodil jsem však okolo té sochy žehnajícího Krista také již v době, kdy jsem musel uznat, že tu je ještě jiná moudrost, v době, kdy mi postupně ta lidská moudrost neuspokojovala. Kdy mi ta předchozí moudrost zprostředkovaná vzděláváním najednou začala připadat maličká, kdy i já jsem musel uznat, že že jsem „maličký“, jakkoliv to nebylo vždy příjemné. Byla to přelomová doba, kdy mi začaly být ty Boží věci zjevovány. Kdy jsem to Kristovo jho na sebe vzal. Učil se ho nosit. Kdy jsem uvěřil, kým Ježíš je, když jsem začal brát jeho slova vážně. To bylo v době mého studia theologie. Bylo to tehdy, když jsem byl „přepřažen“. Z nošení jednoho jha do druhého.

II.

Co se v dnešním textu vypráví? Ježíš chválí svého Otce, že maličkým zjevil „tyto věci“. Že jim zjevil poznání Boha, poznání Božího království. Že uvěřili v Boha na základě mocných Kristových skutků. „Maličcí“ – to je slovo, které se v Matoušově evangeliu objevuje docela často. Může označovat děti. Děti – to je pro Ježíše v mnohém ohledu vzor víry. Neboť děti oproti dospělým jsou učenlivé a tvárné. Dokáží přijmout, že věci jsou jinak, než si mysleli. Jsou otevřené. Oproti dospělým, kteří přeci již ví, jak to je. Maličcí jsou tedy potom obecně lidé otevření, otevření pro Boží působení, pro boží moudrost. Otevření pro to nechat si Bohem zpřesňovat představy o něm, ale i o sobě, o světě.

V Ježíšově okruhu maličcí byli ti, co jednak nebyli oproti „moudrým a vzdělaným“ zákoníkům vzděláni ve znalosti židovského zákona. Dnes bychom řekli „laici“, netheologové. Tedy skoro většina tehdejšího židovského národa. (Z hlediska pohlaví hlavně ženy). A byli to často právě ti, kdo s radostí přijímali Ježíšovo evangelium. Jako by někdy půst od náboženství, od církve, byla příhodná okolnost pro to, aby člověk Boha o to vděčněji přijal. Což však samozřejmě neplatí obecně. Ti maličcí ovšem nebyli jen lidé neučení, lidé bez vyššího vzdělání. I lidé vzdělaní, od dětství v náboženství vyučovaní, přijímali a přijímají s radostí Kristovo evangelium. Takoví maličcí byli obzvláště lidé chudí. Ale nejen oni – třeba takový boháč Zacheus. Takoví maličcí byli i lidé nemocní, kteří u Ježíše nacházeli uzdravení. Ale nejen oni, i lidé zdraví přijímali Ježíšovo učení. Takoví maličcí byli zjevní hříšníci jako nevěstky či celníci či zločinci. Ale nejen oni: i ti, zdánlivě slušní a zbožní, tváří tvář Ježíšovi rozeznávali své temné stránky a poznávali hloubku Boží milosti. Prostě těm maličkým je společná otevřenost. Otevřenost srdce, otevřenost rozumu, otevřenost citu. Kteří se neuzavírají do svých myšlenek. Kteří se neuzavírají do svých přesvědčení a zvyklostí. Kteří ve svých myšlenkách, přesvědčení a zvyklostech nechávají otevřené okno, dveře či skuliny pro proměňující Boží působení.

III.

Ježíš po slovech chvály svému nebeskému Otci pronáší slova pozvání, ta z té sochy. A v nich zve k sobě právě ony maličké. Označuje je jako ty, kdo se namáhají a jsou obtíženi břemeny. Doslova ti, kteří se dřou. Koho má na mysli? Možná měl Ježíš původně na mysli ty, kdo nesou břemena zákona, které na ně vkládají zákoníci. Zákoníci spásu vázali a rozmělňovali na bezchybné plnění nejrůznějších předpisů. Ježíš zve ty, které tíží těžko splnitelné břemeno morálky, kteří zákon, který původně měl sloužit k naplněnému životu, považují jen za tyranský.

Nejsou zde sice předně míněni ti, kdo pracují manuálně. Ale snad i z těchto duchovních zdrojů potom v dějinách vycházela touha po společnosti, kde jednak práce a pracovní výkon není tou nejvyšší hodnotou. Po společnosti, kde jsou takové zákony, které zákonem zaměstnancům zaručují taková práva, aby mohli žít důstojný život. Třeba právo na pracovní volno, třeba řádnou dovolenou. Touha po společnosti, kde práce již nebude těžká v tom smyslu, že bude odpovídajícím způsobem zaplacena. Kde práce bude dávat smysl a bude chápána jako služba druhým.

Maličcí jsou zváni, aby na sebe vzali Kristovo jho, chomout. Zklamán je ten, kdo by očekával, že přechod od obtíženosti náboženskými břemeny a břemeny našeho světa ke Kristu znamená konec nesení břemen. Obtíženost zůstává. Jde tu však o nesení břemene jiného řádu. Jde o „přepřáhnutí“. To také znamená: Ježíš přináší skutečné občerstvení, skutečné odpočinutí. Přináší odpovědi na palčivé otázky. Řešení problémů. Zkušenost osvobození ode tíží našeho světa. Ale útočiště u Ježíše je spojeno s jinými a novými obtížemi. Následování neznamená bezstarostný život. Stále člověk musí usilovat. Stále na mnoho otázek odpověď nemá. Stále mnoho není uzavřeno. Ale toto Ježíšovo břemeno je lehčí. Člověk ho nenese sám. Pomáhají mu ho nadnášet druzí Kristovy následovníci. Pomáhá ho nadnášet Kristus sám.

Život bez starostí, bez klesání na mysli. Život naprosto svobodný. Člověk po možnosti zcela bezstarostného života asi nikdy pošilhávat nepřestane. Člověk asi nikdy nepřestane pošilhávat po lidech, o nichž se domnívá, že jsou zcela bezstarostní. Že ti přeci určitě žádné jho nenesou.

I tento text nás upozorňuje: Je to tak, že ať je člověk v jakémkoliv postavení, ať chudý, ať bohatý, ať vzdělaný, ať vyučený, každý si nese své zvláštní jho. Ani křesťanská existence není starostí prostá. Jde o to ten svůj vlastní kříž, vlastní zvláštní poslání, svou zvláštní odpovědnost citlivě vnímat a rozvíjet. Ale také vlastní limity a meze. To je ta pravá křesťanská moudrost.

IV.

Když jsem tehdy chodil okolo té sochy žehnajícího Krista a již jsem věděl, kdo je Kristus, asi jsem ještě netušil, jaké nové výzvy mě čekají. Jak mnoho mi bude dát práce učit se nést to Kristovo jho. Abych se naučil tomu, co znamená ta křesťanská tichost a pokora. Že to rozhodně neznamená pasivitu a jen čekání na to, co mi Bůh naservíruje na stříbrném podnose. Ještě jsem netušil, kolik úsilí mi bude dát pochopit (a neříkám že bych to již pochopil), že nesení Kristova jha činí život skutečně naplněným.

Kristus ty naše životy i s jejich tíží a námahou nese spolu s námi. A to je úkol nás všech: spoléhat se na to, že Kristus nese nás. A tak v jeho síle můžeme i my nést a nosit a nadlehčovat břemena našich životů a břemena životů našich bližních. Amen.