Prosit o Ducha a být odvážný. Kázání J.Š. z 6.5. 2018 (Neděle Rogate)

  • Posted on: 9 May 2018
  • By: Jiří Šamšula

L 11, 5 –13     (1. čtení: Mt 6,5–15)

Řekl jim: „Někdo z vás bude mít přítele, půjde k němu o půlnoci a řekne mu: 'Příteli, půjč mi tři chleby, protože právě teď ke mně přišel přítel, který je na cestách, a já mu nemám co dát.' On mu zevnitř odpoví: 'Neobtěžuj mne! Dveře jsou již zavřeny a děti jsou se mnou na lůžku. Nebudu přece vstávat, abych ti to dal.' Pravím vám, i když nevstane a nevyhoví mu, ač je jeho přítel, vstane a vyhoví mu pro jeho neodbytnost a dám mu vše, co potřebuje. A tak vám pravím: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. Což je mezi vámi otec, který by dal svému synu hada, když ho prosí o rybu? Nebo by mu dal štíra, když ho prosí o vejce? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho o to prosí!”

I.

Toto Ježíšovo podobenství má jednak poukázat, jaký význam má v životu víry modlitba. A jednak povzbudit, že Bůh naše modlitby slyší. Jednak nás má nasměrovat k tomu, co je v modlitbě podstatné.

V tom podobenství o nečekané noční návštěvě neodbytného přítele se nikdo nemodlí. V podobenství se jedná. O významu modlitby a jistotě jejího vyslyšení Ježíš hovoří tak, že srovnává s tím, co je vlastně opakem modlitby. A nebo ale i důsledkem modlitby: totiž akcí, jednáním. Záleží na hledisku, zda to bouchání přítele na dveře u druhého přítele vidíme jako poněkud drzé, až nestoudné. A nebo spíše odvážné. Jak lidské jednání, tak lidské modlení může být dvojznačné.

No jen si to představte! K někomu z vás přijde návštěva, nejlépe neohlášená o půlnoci či v časných ranních hodinách. A vy ho z nějakého důvodu nevyhodíte. A ten návštěvník bude mít hlad. A vy mu nebudete mít, co nabídnout. Lednice prázdná, obchody zavřené, i večerky, k pumpě daleko. Tak, co teď. A vy ho z nějakého důvodu nepošlete spát, ať počká do rána. Ale odhodláte se k akci. Tak si vezmete tašku a vyrazíte ztemnělým městem ke nejbližšímu známému či kamarádovi v ulici, aby vám něco pro tu vaši návštěvu dal. No, nebyla by reakce toho vašeho přítele či známého velmi pochopitelná, kdyby vám řekl to, co ten člověk v podobenství? A ten to řekl ještě docela decentně. Kdyby vám ten váš přítel řekl: „Neobtěžuj mne! Chci spát, jsem s manželkou na lůžku, oba zítra vstáváme do práce, děti zítra odjíždějí na tábor. Nebudu přeci vstávat, abych ti cokoliv dával! Copak hoří? Copak jde o život? Copak někdo umírá hlady?“ Nikdo přeci neumírá, ani žena tomu jednomu nerodí, ani dítě nemá čtyřicítky a nepotřebuje urychleně hodit na pohotovost. Jde jen o „kus žvance“. A co nám to má povědět o významu modlitby a prohloubení naděje v její vyslyšení?

Zde je třeba poznamenat, že pro židy té doby, ale vůbec pro antického člověka byla povinnost pohostinnosti téměř posvátná. Odmítnout pohostit pocestného byla mírně řečeno ostuda. Toto podobenství samozřejmě předpokládá takovou společnost, kde obchody na vesnici neexistovaly, natož v noci. Jediná cesta jak dostát nároku hostitelské role je jít za někým jiným ve vesnici, kde všichni mezi sebou znají. Ten muž žádající o chléb pro pocestného vychází z toho, že pohostinnost je posvátná a odmítnout ji prokázat je nakonec nemožné.

Situace je tu nejednoznačná: využívá ten muž této posvátnosti pohostinství odvážně ve prospěch dobra, jedná z lásky k příteli? Či té situace drze zneužívá ve svůj prospěch a svých vlastních zájmů, jde mu o prestiž, neboť ten noční host je někdo významný, jehož přízeň nechce ztratit? Vztaženo k významu modlitby: mám za to, že to podobenství může varovat jak před světem, kde se lidé nemodlí či se modlí „nadarmo“. A nebo zvát ke světu, kde právě z modlitby, z autentické modlitby autenticky žijí.

Ten příběh může tak také varovat před světem, kde se lidé vůbec nemodlí. Kde lidé nehledají Boha ani žádný hlubší smysl, kde nepátrají po souvislostech, kde lidé netlučou na bránu Božího království. Kdy se člověk nemodlí, a třeba právě proto činí neuvážená rozhodnutí. Zbrkle se vrhají do nejrůznějších situací, a dostávají s v nich jen do problémů. A nejen oni sami. Ale i svými problémy zasahují i další lidi. Odkazuje toto půlnoční bouchání na dveře ke světu, kde si lidé drze, bezohledně jdou za svým, jsou drze asertivní, mají ostré lokty, a jdou „přes mrtvoly“. Kde si vynucují pozornost za každou cenu. I to je naše možnost, před tím jsme varováni.

Dá se na to však dívat i opačně: podobenství odkazuje ke světu, kde lidé neseni vírou v Boha a modlitbou činí odvážně věci, které se mohou okolí jevit jako nepřístojné. Kdy překračují hranice obvyklých lidských konvencí a zvyklostí a pro dobrou, podstatnou věc jednají. A nenechají se odradit neúspěchy, výtkami, že do všeho jen šťourají. Kde lidé budí ospalé, zatuhlé jedince, ale třeba i instituce a společenské řády, které se změně vehementně brání. I to je naše možnost, a k ní jsme zváni.

II.

Podobenství chce na tomto dvojznačném příkladě zvát ke světu, kde se lidé modlí a kde lidé žijí z modlitby. Kde jsou si jisti, že byli, že jsou nebo že budou vyslyšeni. Když to takto chodí mezi lidmi, říká Ježíš, když jsou lidé druhým schopni vyhovět když už ne z přátelství, tak třeba jen z touhy, aby mi ten druhý dal už pokoj: o co víc Bůh! Ten splní prosby těch, kteří se k němu obracejí. Neboť Bůh je skutečným přítelem člověka. Ten vyslyší nikoliv proto, že by ho člověk svou naléhavostí mohl umluvit a unavit. Ale jen a pouze protože je nejlepší přítel člověka, protože pro člověka chce to nejlepší. Lidské a Boží dávání je v mnohém podobné, ale ta Boží ochota dát daleko převyšuje ochotu lidskou. Bůh právě že není ten, kdo nás vyslyší pro naši neodbytnost. Bůh „vstává“ právě proto, že je náš „přítel“. A chce, aby si člověk právě v modlitbě toto uvědomoval: co je v Božích očích pro něj nejlepší.

Tlučení, zde míněna modlitba, je potřebné také proto, aby člověk neztratil kontakt s tímto Přítelem. A aby si člověk ujasnil, o co mu v životě jde. Aby si člověk v sobě učinil jasno. Aby si učinil jasno, o co aktuálně prosit a o co v životě usilovat. Nebo čeho zanechat. Abych třeba pochopil, že v určitých věcech za mě nikdo třetí rozhodnutí neučiní, ani Bůh, že musím riskovat rozhodnout se a jednat sám. Nebo abych prosil o naději, že třeba nějaké riskantní jednání bude mít nakonec dobrý cíl. Abych vydržel dočasnou nezřetelnost toho cíle. V modlitbě si mám činit jasno, na které dveře tlouct, a zda ten, kdo mi otvírá je skutečně Bůh, zda to kam jdu, je skutečně Boží vůle.

To také znamená, že není modlitba jako modlitba. To znamená že záleží, na jaké dveře tlučeme, o co prosíme, co hledáme. To, o co v modlitbě máme prosit jít především, je Duch svatý. A také o to, aby naše modlitby se děly v Duchu, v Duchu a pravdě, jak se píše v Janově evangeliu. Aby to nabylo modlení naprázdno, které jen Boha využívá jako prostředek, jako automat na plnění přání. Máme se modlit se za to, aby ty naše dary, naše sebevydávání se druhým bylo dobré. Abychom nebyli v našem životě ani neteční k nouzi našich přátel či nepřátel, abychom v našem životě nebyli ani bezohlední k potřebám druhých. Máme se modlit v Duchu, o Ducha, o přítomnost Božího království a Božího jména v našich životech. Na tom vše záleží. Amen.