Advent na oblaku. Kázání J.Š. z 10. 12. 2017 (2. adventní neděle)

L 21, 25 –33 (1. čtení: Iz 63,15–64,3)

„Budou znamení na slunci, měsíci a hvězdách a na zemi úzkost národů, bezradných, kam se podít před řevem valícího se moře. Lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přichází na celý svět. Neboť mocnosti nebeské se zachvějí. A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblaku s mocí a velikou slávou. Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko.“ Vypravoval jim podobenství: „Podívejte se na fíkovník nebo jiný strom: Když se už zelenají, sami víte, že léto je blízko. Tak i vy, až uvidíte, že se toto děje, vězte, že je blízko království Boží. Amen, pravím vám, že nepomine toto pokolení, než se toto všechno stane. Nebe a země pominou, ale má slova nikdy nepominou.“

I.

V minulém kázání jsem připomněl, že Ježíš byl králem, ale králem zvláštním. Řekl jsem, že Ježíš – a tím myslím tedy i Bůh – je vždy spojen s oslem. Či jinak: s křížem. S jeslemi. Chtěl jsem zdůraznit to často skryté, neviditelné, nenápadné Boží přicházení do našich životů. Do našeho světa, do jeho běhu, do jeho dějin. Osel, kříž či vánoční jesle jsou symboly pro takovéto zvláštní přicházení. Pro toto viditelně-neviditelné Boží působení, pro tento Boží vliv. Bůh je za ději nenápadně. To také znamená Boží dílo je přístupné jen „vnitřnímu zraku“, jen ve víře. Je „Za zrakem“, je to zázrak, když se ho ve svém životě rozpoznáme. Není to samozřejmá zkušenost.

Jsou v křesťanství i názory, které jdou až tak daleko, že Bůh je jen „na oslu“. míní se: Bůh zcela vydaný do lidských rukou. Bezmocný. Trpící. Bůh na kříži zemřel: vydal svou všemoc a věčnost do lidských rukou. A je tedy jen a jen na lidech, jak s tím naloží. Jakou budoucnost si připraví. Jak uskuteční ten Boží příkaz vzájemně se milovat, být solidární. Žít v míru, uskutečňovat Boží království. Tento názor má v sobě silné momenty. Vždyť: nerozumí se skutečně samo sebou po Osvětimi hovořit o všemocném Bohu. Zastánci tohoto názoru za ptají: není řeč o všemohoucím Bohu, „jenž všechno slavně spravuje“ (EZ 549,2) vlastně rouhání? Nejen tváří tvář holocaustu, ale vůbec tváří tvář tomu, co dnes a denně přichází na celý svět, tváří tvář úzkosti a „bezradnosti národů“, tváří tvář politickým otřesům, a „ekologickým katastrofám“? Pokud nechceme odpadnout od víry, od víry v Boha, a ve smysl světa, musíme se vzdát všech představ Boží velké moci a slávě, která se prosazuje bez účasti člověka.[1]

Tento názor nemá až daleko k atheismu. Myslím tím – zjednodušeně řečeno – ten postoj, který popírá, že by do svět měl jakýkoliv nadpřirozený původ. Natož aby nějaká nadpřirozená božská bytost do chodu našeho světa zasahovala. Pro žitý ateismus je přítomnost a budoucnost jak jednotlivého života, tak i života společenského, výhradně v rukou lidí. To může být silná motivace. Klade se zde důraz na lidskou odpovědnost. Copak, tak někteří ateisté, víra v Boha není rafinovaným zbováním se odpovědnosti člověka za správu vlastních záležitostí? A dále: lidé přeci toho tolik dokážou! A nejen ve vědě. Skvělá díla lidské kultury jsou leckdy důvodem k naději v sílu lidského ducha.

To, že vše, přítomnost i budoucnost, je výhradně v rukou nás lidí: to může však být i důvod k velkým obavám. K úzkostnému očekávání z toho, co lidskou rukou ještě může přijít na svět. Už v osobním životě to člověk zná. Jaké temnoty se dokážou pravidelně objevit, o nichž jsem si myslel, že jsou pryč a že jsou zvládnuty. Příklad ze společenského života: Říká se, že po pádu železné opony, po zhroucení reálného socialismu, si mnoho lidí domnívalo, že dějiny v podstatě skončily. Že nastal zlatý věk liberální demokracie. Ale hle. Ukázalo se, jaké nové výzvy, jaké nové problémy se ve světě, neméně uvnitř toho západního, objevilo. Žádný zlatý věk. Nová napětí: sociální, ekonomická, mezináboženská, kulturní. Vidíme zřetelně, že už se zase začínají v politické oblasti objevovat temné síly nenávisti, které se po druhé světové válce zdály být zažehnány. Očekávat to podstatné jen od člověka: to je velmi nejisté. Ovšem spoléhat se v této situaci na Boha: jak to naše vnímání projasní? Nejsme i my často bezradní: kde jsou v tom všem Boží stopy? Nezachvívá, nechvěje se nebeská moc příliš? Není až příliš neviditelná, nezřetelná? Kde ji lze vystopovat? A co se od Boha můžeme skutečně nadít?

II.

Dnešní adventní neděle nám však nestaví před vnitřní zrak naší víry nenápadné, neviditelné, neokázalé Boží přicházení. Ale přicházení viditelné. Kdy Bůh doslova „protrhává nebesa“. Přichází v oblaku s velkou mocí a velkou slávou. V těchto slovech, která říká Ježíš svým učedníkům v Jeruzalémě, není pochyb, že Bůh je mocný, je Pánem dějin. „A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblaku s mocí a velikou slávou.“ To, že Bůh sice skrytě, ale suverénně řídí dějiny: to je to o čem hovoří židovský žánr apokalypsy, „zjevení“. Který i křesťané převzali do bible. Církev měla odevždy k apokalypsám, k takovémuto pohledu na budoucnost, výhrady. Často vedly k intenzivnímu očekávání konce světa. Až k vypočítávání jeho konce. Svědkové Jehovovi a jejich vypočítávání druhého příchodu Krista jsou jedním z nejkřiklavějších případů současnosti. (Ovšem prý i oni od toho ustupují.) Často tyto temné texty, plné hrozivých a nesrozumitelných obrazů vedly různé skupiny k revolučnímu násilí v touze prosadit Boží království na zemi. Možná tendence vidět v katastrofách dneška, ať politických, ať přírodních, Boží dílo a vidět v nich počátek konce a příchod Božího království, je asi záležitost spíše okrajových skupin. Co však hrozí každému: chtít vidět očima víry v takových událostech příliš jednoznačný smysl. Zde Bůh jedná, zde se zjevuje, zde trestá.

Ty výhrady církve vůči apokalyptické literatuře sílily také na základě zkušenosti, že ty hrozné události, které lidé prožívali a chápali jako předzvěst, znamení té konečné Boží obnovy, ten konečně platný mocný Boží zásah do dějin neuvedly. Pokolení pominula, a Bůh ve své slávě nepřišel. Nebe i země nepominuly. Nevíme jistě, zda autorem slov byl sám Ježíš. Je možné, že tato slova odrážejí jeho očekávání, že i on sám zažije konečné prosazení Boha v dějinách. I první křesťané žili v tomto intenzivním očekávání, jak svědčí listy apoštola Pavla. Zde je druhé nebezpečí: tváří tvář zlu a neštěstí úplně rezignovat na to, že by to mohlo mít nějaký smysl, že by za ději nemusel být nikdo, kdo by dával našemu světu smysl.

III.

Tyto a podobné texty o kosmických a politických katastrofách jako nutných předzvěstích příchodu Božího království: ty mohou orientovat náš vnitřní zrak nevidět v politických a dějinných otřesech jen nesmyslný chaos, ryzí absurditu, jen lidskou svévoli. Tyto texty dodávali silný impuls křesťanům, kteří se nacházeli v hrozných životních situacích, třeba když byli pronásledováni. Byly posilou pro to nepropadnout nihilismu. A ateismu. Nenechat se přemoci úzkostí. Nenechat se přemoci strachem a řevem „národů“. Byly a jsou posilou pro každého, komu je úzko a bezradný, a koho ta úzkost hrozí zničit: že Bůh má budoucnost ve svých rukou.

Když se řekne apokalypsa, většinou se myslí na konec světa, temnou budoucnost. Ale apokalypsa, to je především líčení Boží obnovy světa. Jeho zjevení v dějinách. Apokalypsa – to však není hlavní kniha v bibli. Tou hlavní apokalypsou v bibli je Ježíš: ukřižovaný. Ponížený. Skrytý. Nenápadný. Neviditelný. Vydaný do lidských rukou. Ale ne zcela. Neboť: Kristus byl vzkříšen. Vyvýšen. Zjeven. Zjevuje se. Žije „na oblaku“. Odkud k nám přichází. Odtud ten požadavek na nás: abychom udrželi v životě to zvláštní napětí: očekávali, že Bůh je a bude suverénem, Pánem, hlavním činitelem dějin. Že od něj pochází ta rozhodující obnova. Světa, i našeho jedinečného života. Zjevuje se, dává se poznat. I v těch nejtěžších situacích. Jeho neviditelná milost se objevuje ve viditelných znameních. Ta znamení je však třeba číst obezřetně. Stejně jako je třeba obezřetně číst i ta další znamení, ty fíkovníky každodennosti: jejichž správné čtení je také důležité. Třeba rozeznat, kdo nám mluví pravdu a kdo nám lže. Kdo chce naše dobro, kdo respektuje naši důstojnost, a kdo nikoliv. Ať v osobním životě, ať v politice.

Ať znovu, jinak, hlouběji vidíme vnitřním zrakem, že se blíží, že se zjevuje Boží království. Jeho nepomíjitelná slova jsou nadějí našeho pomíjivého, ale přesto Božího světa. Amen.