Židům 11,1-3 (1. čtení: Jan 12,12-19)
Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. K takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím. Ve víře chápeme, že Božím slovem byly založeny světy, takže to, na co hledíme, nevzniklo z viditelného.
I.
Minule jsme přemýšleli nad příběhem o Petrově zapření Krista. Ježíš v té chvíli byl obrazně na kolenou, ponížený, odepsaný. Člověk na dně. Kdybychom byli v televizním seriálu – tak bychom možná viděli nejen, jak se střetly pohledy Ježíše a Petra na veleknězově dvoře při svitu ohně, ale také pohled nazpět, retrospektivu: jak zcela jiné to bylo ještě před krátkým časem, když Ježíš vjížděl do Jeruzaléma. A tak tu máme dvě scény: Ježíš radostně přijíždějící na oslu do Jeruzaléma a Ježíš vysmívaný ve dvoře veleknězově a posléze ukřižovaný – křiklavý kontrast Velikonoc.
Ježíš tedy vjíždí do Jeruzaléma. Zástup měl radost. Upřímnou radost. Proč ne? Ježíš radost vzbuzoval. Dělal zázraky. Proměňoval život konkrétním lidem. Uzdravoval je z těžkých nemocí. Sytil je chlebem. Učil je jako ten, kdo má moc. A dost radikálně vzbuzoval očekávání. Velká očekávání. Že s Ježíšem přijde nový, lepší svět, po kterém lidé touží odedávna (ať už má jakoukoliv podobu). Boží království tomu říkal. A očekávání Božího království třeba už teď na zemi bylo prostě odůvodněné…
Ale bylo skutečně správné tohle očekávání? Neměli lidé být spíš opatrní? Neměli se spíše inspirovat u zákoníků a farizeů, kteří zůstávali nohama na zemi, nestavěli si vzdušné mesiášské zámky, moc nespekulovali a drželi se svého jistého, zákona a tradice? Tak to přece bylo vždycky a tak to je. Řád, zákon, tradice, to je to, čeho se lidé mají držet, ne blouznit o Božím království. Co vy tady s tím happeningem tropíte Mikulášovy patálie… Hybaj dom!
Nejen my máme neblahé zkušenosti s pokusy vybudovat Boží království na zemi. I tehdy je znali. Ale prostě: tady nepřichází jen tak někdo, je to Ježíš. A tak se toho zástupu zastaňme: No jasně, že bylo správné, že se z jeho příchodu v tu chvíli radovali! Co by to bylo za život, neprojevit radost, když přijíždí někdo, komu věřím, kdo mě inspiruje, kdo mi rozumí, u koho můžu nalézt reálné řešení svých problémů. Co by to bylo za život držet se jen řádu, tradice, mít nedůvěru ke všemu novému. Ježíš navíc přijíždí jako nový, zvláštní král: král, který ke svému kralování nepotřebuje biče a zbrojnoše, ale jede v pokoji, v lásce a na oslíku.
Když poznáme radost, máme se radovat. Když vjíždí Bůh do tvého srdce, raduj se! Když poznáš, že se v tvém životě stalo něco nového a zázračného, měj z toho radost a projev ji!
To dělají zástupy. Jejich očekávání se naplňují. Představy o budoucnosti se zhmotňují. Boží království je nadosah. Tyhle svátky už to bude. Teď to praskne!
II.
Ale my víme víc než oni. Z odstupu času, ale i všech našich životních zklamání víme dobře, že za dveřmi je Velký pátek. Radost vydrží jen pár dní. Tak to ostatně v životě bývá: radost pomine, přijdou jiné problémy, překážky, někdy vystřízlivění, často zklamání. Ještě pár dní bude mistr učit na nádvoří chrámu, ale pak ho jeden z jeho nejbližších zradí a druhý zapře. Velekněz s Pilátem odsoudí a nakonec ukřižují… Vojáci se postaví před zavalený hrob.
Zklamání z nenaplněných očekávání v životě přicházejí. Tak to je. Jde o to, jak na to reagovat. Někdy ta odpověď může být skeptická – raději lepší nečekat nic. Tím se v životě zklamání vyhneme. Ono to ale nejde. Nejde v životě neočekávat. Děláme to v každé minutě. U zcela banálních věcí, že se třeba ráno vzbudíme. Ale i bez perspektivy budoucnosti se v životě neobejdeme – není možné žít ani jen v minulosti, ani jen tady a teď. Ani učedníci při svém velkopátečním zklamání nemohli přestat neočekávat. Možná to očekávání dokonce přestali spojovat s Ježíšem. Možná ho upnuli k něčemu či někomu jinému. Ale Ježíš jim ten třetí den po ukřižování do jejich možná chmurných očekávání zasáhl.
Nasměroval je: ode mě ještě něco očekávejte!
Změnilo se něco? Změnila něco ta Boží odpověď třetí den po velkopátečním smutku? Křesťanství je postaveno na očekávání, že Bůh se k nám vždy nově neočekávaně vrátí. A také na očekávání, že Ježíš přijde znovu. Přijde ve své slávě a moci a “jeho království bude bez konce” (Nicejsko-cařihradské vyznání). Křesťanství je ale zároveň postaveno na tom, že ještě nepřišel. Že tohle očekávání se ne a ne naplnit. Že ho Bůh ne a ne naplnit. Jak to, že tu není Boží království? Jak to, že tu není Ježíš s anděly?
My už jsme raději na tuhle radikální myšlenku křesťanství, že Kristus přijde, tak trochu zapomněli. Zastrčili jsme ji někam hluboko, aby nás netyranizovala svým nenaplněním. Je ale klíčová. Bez ní křesťanství ztrácí svou hybnost, cíl, svoji hlavní sílu naděje! Na čem visí naše víra, když od Boha nečekáme finální akci? Akci, která dopadne dobře. V tom dobře je háček: to „dobře” křesťanské naděje se většinou vymyká našim očekáváním. Ne že by se s nimi vůbec neprotínalo… Ne že by nebyla brána vážně. Jen se naplňují nějak jinak. Ne tak jak bychom si přáli.
III.
Ať se nám to zdá nebo ne, žijeme v době vzkříšeného Pána. V době, kdy jsme dostali Ducha svatého. Tak pokračuje ten příběh evangelia, církve dál. Náš čas přes svou rozporuplnost, nevykoupenost, i přes své křiklavé kontrasty je něčím naplněný. Už teď, a to teď trvá přes 2000 let, je nějak naplněné! Něco se děje, Bůh vjíždí do života jednotlivců, do života církve. A dává nám sílu očekávat. Radovat se i v těch situacích, kdy naše naděje, naše očekávání nesnesou realitu. Kdy realita naše naděje a očekávání uzemňuje. Prostě nás občas něco uzemní. Často jsou v tom i naše chyby, falešná očekávání, nechali jsme se nachytat. Anebo naopak jsme se nedokázali nadchnout a v ten správný čas se radovat a očekávat dál, víc. Dát do něčeho sebe, svoji energii, svojí životní radost. Vystihnout ten pravý okamžik. Teď! Jdu do toho! Neprováhat, nečekat, ale očekávat!
Božím vedením jsme do takového života zváni. To je život naplněný, umět se i v těch malých očekáváních najít a žít je i s vědomím, že se nevyplní podle našich přání. Vždyť víme, že vše směřuje ještě někam výš. K nějakému vyššímu cíli. K Božímu příchodu, který nakonec vše naplní. To je totiž ono, když se ta naše každodenní očekávání nevyplní, víme, že před námi je to očekávání velké. Boží grande finale!
List židům to vystihuje myšlenkou:
Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. K takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím. Ve víře chápeme, že Božím slovem byly založeny světy, takže to, na co hledíme, nevzniklo z viditelného. (Žd 11, 1-3)
Jestli to, co vidíme, náš svět, svět našeho života, vzniklo z neviditelného, pak i naše očekávání, která zatím vidět nejsou, nakonec vidět budou, i když třeba trochu jinak, než jsme si představovali.
Očekávejte a radujte se, milí přátelé!