(1 J 1, 1–4)
1.
Tématem tohoto posledního setkání v rámci ekumenického týdne je„Jednota ve vizi“. Nejdřív dovolte krátké obecnější zamyšlení nad slovem vize. Slovo je to dnes hojně užívané. Snad by se dalo říci, že je to slovo módní. Užívají je firmy, neziskové organizace, které formulují své hodnoty a vizi. Ale i politické strany a instituce. To slovo většinou označuje poslání, smysl, účel, důvod existence té které instituce. Proč tu je. Rozvrhuje se cíl, obraz budoucnosti, ke kterému se chce dospět. Tam, kde se formulují vize, tam se přemýšlí hodně o budoucnosti, plánuje se. Vytyčuje směr, kým chceme být, kam chceme jít, kým však ještě nejsme. Užívají ho však i církve, když přemýšlejí o své budoucnosti v rámci měnících se společenských podmínek a tváří tvář svému zmenšování. I v naší, evangelické církvi, se hovoří o vizi a v té souvislosti se užívají slova jako strategický plán, strategická komise atd.
Žijeme tak ve světě mnohosti nejrůznějších vizí. V našem světě máme spoustu dílčích vizí, ale i vizí, které se týkají celku skutečnosti, celého světa a toho, co je za ním či nad ním. A i tyto vize mohou být často protikladné. Náboženská a světonázorová pluralita je realita našeho světa. S touto pluralitou tomu vždy nějak bylo, my si však tuto mnohost dnes uvědomujeme možná více, než naši předci.
2.
Vize je slovo dnes oblíbené. Mám za to, že toto slovo naše kultura (jako i jiná slova) převzala z oblasti víry a náboženství. Vize obvykle označuje mimořádnou náboženskou zkušenost, česky bychom řekli vidění. Vize, to se týká právě zraku. Mimořádná, prchavá zkušenost s Boží přítomností. Zkušenost, v níž se nám dostává nějaké důležité poselství od Boha. Vize mívali křesťanští, ale i židovští mystici. Takové vize měli také bibličtí autoři. I když ti spíše často od Boha něco slyšeli. Ale také viděli. Starozákonní proroci. Jan, autor poslední biblické knihy. A toto biblické vidění, zření Boha, často, ale ne vždy má právě co do činění s budoucností, s věcmi posledními.
A abych nezapomněl: pojem vize hraje roli i v tradici myšlení římsko-katolické církve. Mám na mysli visio beatifica, či visio Dei, blažené patření na Boha jakožto způsob existence vykoupených lidí. Je to bezprostřední a dokonalé (1 Kor 13,12; 1 Jan 3,2) vidění Boha dané jeho milostí, přislíbené těm, kdo mají čisté srdce (Mt 5,8). Jak praví apoštol Pavel: „Nyní vidíme jako v zrcadle, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.“ (1 K 13,12) Tato vize tváří tvář hledět Bohu je přislíbená všem věřícím. A je snad i výzva pro naše přímluvy, aby o zaslíbení této blažené vize věděl celý náš svět. Aby platilo Ježíšovo slovo: „Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.“ (Mt 5,8)
3.
Slovem vize si však můžeme, mám za to, přeložit i slovo jiné, tradičnější, totiž slovo Zjevení. Mám na mysli to, jak se Zjevení Boha v Kristu promítlo do lidských slov, vět, obrazů a symbolů, a které jsou pro nás závaznými směrovkami pro náš život ve víře. Zjevení, které se odrazilo v Písmu svatém, které je vykládáno v theologické tradici (a zde se my protestanti zatím neshodneme s bratry katolíky, jakou váhu připsat právě té theologické tradici). Písmo, ekumenická vyznání víry je to, co orientuje naši víru a co nás viditelně spojuje.
Prožíváme však po staletí, že výklady tohoto zjevení jsou různá, leckdy až protikladná. A mám za to, že úkolem dneška, je, že se musíme naučit žít s tím, že nejen každá z církví, ale každý jednotlivý věřící tyto mantinely interpretuje, vykládá a naplňuje různým obsahem. A spojuje to s nárokem na pravdivost. Tu si porozumíme v některých individuálně či sociálně etických otázkách, ale v dalších nikoliv. Tu si porozumíme v otázkách věroučných, dogmatických, ale potom zase v dalších nikoliv. A jde o to modlit se za to, abychom dokázali rozpoznávat, kde je odlišnost a jinakost důsledkem nerespektování Božího zjevení, či takového náhledu do Boží pravdy, která mě zůstává skryt. Jde o to modlit se o to, orientovat se v situaci, kde těchto nároků na pravdivost v rámci Kristovy církve je více a nedá se v dílčích otázkách dospět k jednotě o tom, „kdo má pravdu“.
Ale co jsou mantinely té naší společné vize? Tu můžeme formulovat, byť se může zdát někomu obecná. Jeden Bůh ve třech osobách. Ježíš Kristus jako pravý Bůh a pravý člověk, jenž pro nás a pro naši spásu sestoupil z nebe. Přítomnost Ducha svatého v církvi a ve světě. Úkol věřit v tohoto Boha, doufat v příchod Božího království, milovat sám sebe, nám svěřený svět, druhé lidi, snažit se milovat nepřátele, pomáhat slabým, znevýhodněným, diskriminovaným, pronásledovaným. Toto je naše, jak věřím, naše společná vize, naše blažená „super-vize“. A to není málo.