Ezechiel 34
I.
Ta dnešní biblická slova by šla rozdělit zhruba do tří myšlenek.
- Kritika obtloustlých pastýřů, kteří ztratili ze zřetele ztracené ovečky.
- Ovce, které se tak dlouho trkají, až se navzájem vystrkají.
- A řešení. Zaslíbení, Hospodinova nabídka nového uspořádání „stáda”.
Pastýř – známý, tradiční biblický obraz. Písmo ho spojuje s Hospodinem, Kristem, ale také Kristovými následovníky, kteří jsou pověřeni k vedení církve – tedy faráři, pastory, kazateli. Ale tehdy se obrazem pastýře označovala i politická vrchnost, král. No vezměte si dnes jako pastýře označovat třeba prezidenta či předsedu vlády!
Kdyby se bible psala dnes, co by se užívalo? Dnes, kdy zemědělství není až tak ústřední, resp. kdy lidský faktor v něm je nahrazen stroji. Zvířata jsou někde uzavřená a na pastvách jsou vidět jen v biochovech. Význam ovcí je navíc spíše “sekačkovitý”, pasou trávu, nechováme je především pro maso či vlnu… Ten obraz oveček a pastýřů je nám městským lidem dneska trochu vzdálený. Vztah mezi pastýřem a jemu svěřenými ovečkami k nám asi tolik nedoléhá.
Proto i Saša Flek, autor parabible, když chce přiblížit vánoční příběh, tak nemluví o pastýřích, ale o popelářích. Lidech, kteří jsou blízko ztraceným a vyhozeným věcem. Právě ti v parabibli vítají narozeného Ježíše.
Jinou aktualizací by snad mohli být třeba manažeři lidských zdrojů. I přes šílenost pojmenování této profese nejde o nic jiného než o povolání, které má najít co nejlepší možnosti pro profesní růst jednotlivce i skupinu ve firmě. Pro někoho jiného by pak přiléhavým srovnáním možná mohli být chovatelé pejsků – pejskaři! O vztahu mezi psem a člověkem se točí filmy.
Ten obraz (symbol) pastýřů a ovcí je ale zatížen i negativně: vy přece nejste žádné ovce a já přece nejsem jako ten pastýř, který by vás na noc někam zaháněl. Této stádovitosti máme všichni dost. O to zde přece vůbec nejde.
Ale budiž: pastýř. Pastýř je tu někdo, kdo má vliv, má svého druhu moc něco ovlivnit. Třeba vyhledat ty, kteří se ocitli v izolaci. Ve svízelné situaci. V nějakém průšvihu. To je hlavní důraz této Boží kritiky pastýřů. Zaměnili moc být nablízku člověku a pomáhat jeho duši či tělu v nouzi, za moc lidi ovládat. Využívat svůj vliv ke svému prospěchu, místo aby vycházeli k člověku v jeho složité životní situaci. Dodat životu jinou perspektivu, než tu, ve které se topí. A ještě navíc tu svou pozici moci pentlí frázemi typu, to je řád Hospodinův, takhle to Bůh chce.
II.
Jenže ten text nezůstává jen u pastýřů a jejich kritiky. Ten text pokračuje v kritice i oněch ovcí. Co vy, kteří se nacházíte bok po boku, pod pastýřskou berlou. Nenechali jste si nasadit chomout? Nenechali jste si příliš snadno nasadit do svého středu někoho, kdo špatně pracuje s mocí? A ve jménu takto používané moci nevystrkujete někoho ze stáda? Není i rolí oněch ovcí, starat se o druhé? Vyhledávat a pomáhat v nouzi druhému? Nenasadili jsme si příliš snadno brýle, které nám ukazují svět jen v jedné barvě, v jednom názoru, v jednom typu zbožnosti, v jednom čtení Písma, v jednom ekonomickém modelu?
Není chyba také na straně ovcí?
Ten text v prvních dvou myšlenkách je kritický nejen k pastýřům, protože neuchopili svou roli správně, a tak nejsou pomocí Božímu dílu. Je kritický i k ovečkám, k těm, kteří jsou příjemci té pastýřské péče, kteří však ve jménu blahobytu stáda zavřou oči, když někdo ze stáda vypadne.
Je to zvláštní bludný kruh, který ne a ne rozseknout. Jako by nás naše přirozenost táhla ke zneužívání moci na jedné straně a na druhé straně k silným vůdcům a k pohodlnému přijímání jednoho názoru, abychom si nekazili život problémy těch druhých.
III.
Naštěstí ten náš text nabízí i řešení. A právě proto jej máme číst i dnes. Nejen pro tu kritiku, u které by bylo snadné zůstat a dusit se v ní, ale pro zaslíbení, pro zvěst, kterou nabízí, je třeba ho číst!
Už ne pastýři a ovce, ale jeden pastýř a ovce. Pastýř, který přichází s nabídkou kvalitního života. Života postaveného na pokoji, i na poušti bude možné žít, v pravý čas přijde déšť a požehnání. Žádná hanba, nikdo nebude nikoho požírat, budeme sadbou Božího jména, Bůh se dá poznat, bude s námi a my s ním. Boží vedení odhalí všechny lidské mesiáše, slibotechny nových poměrů a lepších zítřků. Tak to vidí Hospodin, tak tomu rozumí Ezechiel a tak tomu porozuměl i Ježíš. Velekněz, mocný pastýř, který vyvádí ovce na opravdu zelenou nivu.
Myšlenka jednoho Pastýře, Hospodina, Krista jako dobrého pastýře našich srdcí a našich dějin – to vnáší spravedlnost do našich vždy nedokonalých mocenských struktur, hierarchií, “leadershipů”, jak se dnes módně říká.
Tohle jednou nebude, vyřizuje od Hospodina Ezechiel! Tohle už nyní je na cestě do zapomnění. A překvapivost této zprávy není v tom, že by pastýři najednou začali hledat ztracené, a ovce se přestaly trkat. Ale že všichni “ti mocní” faráři, manažeři, učitelé, prezidenti, králové, vedoucí směny, předáci, generálové, biskupové a papežové, to pomine. Před námi je vize Božího království, kde už žádného vedení nebude potřeba, bude to absolutní zbytečnost, kdy a kde, jak praví prorok Jeremjáš, “už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: ,Poznávejte Hospodina!´”, kde všichni Hospodina budou znát od nejmenšího do největšího z nich” (Jeremjáš 31,34)
IV.
Dobrý pastýř nás zavolal. Ale ještě nejsme v Božím království. Jsme u zavolání. Naše pastva je dobrá, ale s vlky se ještě potýkáme. A tak bez vzájemného vedení se v tomto životě, v našich dějinách očividně neobejdeme. Byť nám evangelium staví před oči tuto vlastně bláznivou vizi.
Stále se musíme učit, jak být zároveň pastýři i ovečkami, jak být druhému dobrou ovcí i pastýřem, jak se stát ve správnou chvíli tím, kdo na sebe vezme zodpovědnost i tím, kdo se nechá vést. Už tohle je nové schéma. Nové přemýšlení. Nebazírování na tom, kdo teď právě, na jakém postu je. V Duchu vzkříšeného Krista, dobrého Pastýře, který “nebazíroval” na tom, kde se právě nachází, ale “sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, v poslušnosti podstoupil smrt, a to smrt na kříži, proto ho Bůh vyvýšil nade vše.” (Fp 2,6n)