Zjevení 15,1-4 1. čtení: 1 Samuelova 16,14-23
A viděl jsem na nebi jiné znamení, veliké a podivuhodné: sedm andělů, kteří přinášejí sedm posledních pohrom – jimi se dovrší Boží hněv. Viděl jsem jakoby jiskřící moře, planoucí ohněm, a viděl jsem ty, kteří zvítězili nad dravou šelmou, nesklonili se před jejím obrazem a nenechali se označit číslicí jejího jména. Stáli na tom jiskřícím moři, měli Boží loutny a zpívali píseň Božího služebníka Mojžíše a píseň Beránkovu: „Veliké a podivuhodné jsou tvé činy, Pane Bože všemohoucí; spravedlivé a pravdivé jsou tvé cesty, Králi národů. Kdo by se nebál tebe, Pane, a nevzdal slávu tvému jménu, neboť ty jediný jsi Svatý; všechny národy přijdou a skloní se před tebou, neboť tvé spravedlivé soudy vyšly najevo.“
I.
Tématem 4. neděle po Velikonocích zvané Cantate bývá hudba. Hudba jako jeden z projevů, kterým člověk oslavuje Boha, prohlubuje svůj vztah k němu. Hudba jako jeden z Božích darů člověku.
Všichni známe to, jak je hudba pro nás důležitá, jak nás ovlivňuje, doprovází celý život. Jak je součástí naší víry, prohlubuje ji. Ale také prostě, obecně řečeno, nám činí život krásnějším. Ostatně také: Reformace byla (a stále je) s hudbou úzce spojena. Martin Luther si cenil hudby velmi, protože zažíval její útěšnou moc v depresi a pokušení. Prostě: hudba nezesiluje jen životní radost, ale může být ujištěním ve víře. Může se nám stát takovým průhledem, prů-slechem do nebe. (A to ještě nemluvím o tom, že pro každého je to vždy hudba různá)
II.
Slova z knihy Zjevení, té poslední v bibli, která jsem přečetl, ty jsou také takovým průhledem do nebe. Průhledem a prů-slechem. Pamatujete? I o minulou neděli jsme do nebe nakukovali. Četli jsme si z knihy Přísloví (Přísloví 8) o Moudrosti na počátku stvoření, která si hrála před Hospodinem. Řekl jsem, že ten obraz je poetický, hravý, veselý, až rozpustilý.
Tento obraz z knihy zjevení je také průhled do nebe. A více než poetický je spíše snový. Snový průhled do posledního času.
Ostatně celá ta kniha zjevení má takovou snovou povahu. Plná dramatických obrazů, často až bizarních – tak jak to bývá v našich snech –, skrze něž chce autor dodat naději svým čtenářům, posluchačům. Posluchačům, kterým nebylo příliš do zpěvu. A jak správně říká vykladač Jiří Mrázek: právě tato kniha promlouvá nejvíce právě do situací, kdy lidem není moc do zpěvu, do situací nejkritičtějších, katastrofických, do situací koncentračních táborů, gulagů. A pokud nám ty obrazy knihy přijdou poněkud odtažité a nesrozumitelné, asi ta naše situace ještě není až tak kritická.
Okolí tohoto úryvku není příliš radostné. Mluví se zde o sedmi andělech s nádobami pohrom, obecně o vylévání Božího hněvu na hříchu propadlou zemi. A do toho najednou zaznívá zpěv písně těmi, kdo zvítězili nad šelmou, kdo řekli ďáblovi ne a nepoddali se mu.
Konec dějin je zde spojen s hudbou. Ta je součástí nebeské liturgie, nebeské bohoslužby. A hraje se tam na Boží kytary. A zpívá „cover verze“ Mojžíšovy písně, té kterou Mojžíš podle knihy Exodus zpíval, když vyvedl Izrael z Egypta přes Rudé moře (Ex 15). Tedy píseň svobody, píseň osvobozených.
Pisatel vyšel ze své zkušenosti s bohoslužbou. A vyjádřil naději do těžké chvíle, že na nebi ta bohoslužba bude pokračovat. Bude se věčně zpívat, za doprovodu strunných nástrojů, božských kytar. A bude to mít jediný účel – oslava Boha, jeho cest, jeho svatosti, jeho spravedlnosti – která se projevuje uprostřed nespravedlnosti světa uprostřed pokřivených cest, po nichž na světě často chodíme.
A v prvních řadách, na V.I.P. pozicích, budou ti, kterým za života na naší zemi moc do zpěvu asi nebylo: vězni z koncentráků, ti, kdo byli zabiti třeba v těchto dnech v Bělorusku, na Myamaru, v Čínských koncentračních táborech, političtí vězni v Rusku, v Severní Koreji… Pronásledovaní křesťané. Oběti domácího násilí. Oběti genocid.
III.
Hudba v této nebeské scéně zní při takové party, kde se oslavuje vítězství nad šelmou. A asi každá bohoslužba, a vůbec oslava (i ta zcela světská) na zemi, kde hraje, zní hudba, by asi měla v sobě mít tento vítězný, osvobodivý prvek. Oslava života, jeho rozmanitosti, ať je oslavou také původu a nesměrování všeho života – totiž Boha.
A nedá se jednoznačně říci, která hudba to má být a stanovit podle tabulek, při jaké příležitosti má znít a kdy ne. Hudba je různorodá. Má tolik žánrů. A tolik podob. A každému se libí trochu něco jiného. Hudba spojená se slovem, zpěvem. Hudba beze slov, instrumentální.
Který žánr převáží v nebi? O jakých by pisatel Jan mluvil, snil dnes, kdyby knihu zjevení psal? Těžko říct. Strunné nástroje? Varhany? Trubky? Elektrické kytary, Syntezátory? Či nebeské počítače produkující elektronickou taneční hudbu?
Ne každá reprodukce, ne každý poslech hudby samozřejmě osvobozuje. Tak je s hudbou i s ostatním uměním. I hudba odvádí, svádí. Ostatně je známo, že hudby jsme se i v církvi báli. Třeba varhany to neměly jednoduché, aby se styly součástí bohoslužeb. Pro odpůrce varhany byl zbytek pohanství.
Ano některé polohy hudby mohou být jednoznačně ze zlého a ke zlému vést. Třeba skupiny a písně a skladby, kde se zpívá o nenávisti k jiným rasám, etnikům, o nenávisti k jiným náboženstvím, k lidem jiné orientace, k ženám. Na takové hudbě není nic dobrého. Taková hudba slouží šelmě.
U většiny hudby vždy závisí na situaci, v níž zní, ale i na dalších, čistě hudebních skutečnostech, do kterých se jako ne-hudebník raději nebudu pouštět. Ale nedá mi to:
Harmonická hudba – to může být odkaz ke kráse světa a jeho řádu, odkaz k té radosti, co bude na konci. Ale když je harmonická a melodická moc – pak taková muzika může být kýčovitá, potlačující veškeré otázky, veškerá napětí, ne-vykoupenost, nedokonalost našeho světa. A to se může týkat i příliš přeslazené hudby církevní.
A také disharmonické prvky v hudbě – ty můžou být výraz toho, že svět, že my máme, prožíváme, právě svá napětí, své otázky, své utrpení, že svět/že nás „šelma“ stále má nějak pod krkem. Disharmonie, nebo moll: to může být výraz toho, že víme, že svět, volá stále volá po vykoupení. A to se týká i zpěvu, slov. Nemusí se v nich hned zpívat o Bohu, mnohé písně a skladby i bez explicitního odkazu k Bohu k němu mohou odkazovat.
Ale zase když slyšíme okolo sebe jen hudbu příliš disharmonickou, hudbu, tak zase na krásu světa a krásu Hospodinovu můžeme zapomínat.
Tak ať v našich životech a v našem světě, v tom našem světě, kde tolika lidem není do zpěvu: ať zní jen ta hudba, a může být jakákoliv, vážná, dechovka, rock and roll nebo techno, která povede k osvobození, radosti a vyznání, byť třeba koktavému: „Velké a podivuhodné jsou tvé činy, Pane, Bože všemohoucí.“