2. Korintským 4, 6-10 1. čtení: Exodus 3,1-8.10.14
Neboť Bůh, který řekl ‚ze tmy ať zazáří světlo‘, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově. Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradní, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi. Stále nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven.
I.
Na začátku čtení se apoštol Pavel vrací k prvním stránkám bible. Bůh řekl: ze tmy ať zazáří světlo. To je jedno ze základních vyznání víry: prázdnotu a nesmysl prozařuje a poráží smysl. Z prázdnoty vzniká plnost stvoření. Smysl, účel, řád, nasměrování vítězí nad nesmyslem, chaosem, bezcílným pohybem. A takový je náš svět očima víry: je nesený světlem, nikoliv tmou. A je prostě zázrak, že je vůbec něco než nic. Náš svět, náš život – to je zázrak. Ano, mohli bychom říci – náš svět je poklad. A každý z nás je v Božích očích takovým pokladem. Je cenný, chtěný, stojí za to v něm žít. A Bůh chce, abychom i my se tak – jako poklad – viděli: sebe sama i druhé, i svět.
Tento poklad – náš svět – je však jako poklad v hliněné nádobě. Tato jeho hodnota nemusí být a nebývá hned zřetelná, v každém okamžiku života patrná. Poklad v hliněné nádobě – ta hliněnost – to nás odkazuje k tajemství našeho světa. A když je něco tajemství, je to také skryté. A musí se to odkrýt, objevovat, hledat. A k tajemství patří také to, že není nikdy vytěženo zcela. Vždy něco zůstane skryto, k čemu přístup mít nikdy nebudeme.
Náš svět je hliněný – proto, že je konečný. Že je tak nedokonalý. Že jsou v něm tajemství, která nebudí jen úžas, ale úděs. Kterým se právem snažíme přijít na kloub, abychom ten úděs alespoň nějak zahnali. Tajemství zloby lidského srdce. Co s tím, aby zloba, závist, zášť pominuly? A nebo tajemství přírody: Třeba viry. Nebo pohyb tektonických desek.
Proto tak snadno lidské oči vidí jen tuto hliněnost pokladu našeho světa. Pak to končí černými brýlemi skepse a cynismu. A třeba také touhou nalézt v tomto hliněném světě alespoň trochu smyslu – třeba, kdo to tu řídí, kdo může za všechno to zlo.
Vyznání víry ale se drží toho: svět, život je nesen světlem, ne tmou. Náš svět rozhodně není žádní upravená francouzská zahrada, plná jen jednoznačných linií a přesného řádu. Kdo to od světa očekává, bývá zklamán. Ale to spojení hliněného povrchu a cenného vnitřku našeho světa – to je odlesk toho, kdo tento svět nese. A on je světlo, ne temnota, či slepý, neosobní osud. Zdroj toho světla je někdo, ne něco.
II.
A Pavel svědčí: Tohle světlo, co nese náš svět, má tvář. Má lidskou tvář. A tohle světlo pohlédlo do naší tváře. Posvítilo a prosvítilo naše srdce. Tím světlem je Kristus, který sám při Pavlově cestě do Damašku ho osvítil, ano oslepil, a přesměroval Pavlův životní cestu jiným směrem. Od toho, kdo měl křesťany a Krista pronásledovat k tomu, kdo začal Krista následovat a jemuž slovům potom následovali mnozí jiní.
Podle biblického svědectví Pavel vzkříšenému Kristu hleděl do tváře. Byl ozářen jeho nádherou. A vyslán na novou cestu. Ale Pavel právě u tohoto středobodu víry vyznává: právě že tento největší poklad víry, Krista máme také v hliněných nádobách. Neboť nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti. A jen tak na nás může být jeho život zjeven. Záře Ježíšova vzkříšení je spojena s tajemstvím jeho kříže, jeho ponížení. Tedy také s tajemstvím Boží nezřetelnosti, skrytosti.
Když takto vidíme Krista – v této jeho „hliněnosti“ – to je potom ta nejlepší cesta, jak nacházet pravdivý přístup k sobě, ke světu, ke druhým lidem. Vidět jejich hodnotu, hloubku, ale i křehkost, odcizení, nedokonalost. Pavel říká: jinak to nejde, jinak nebude patrno, že tato nesmírná moc, která nás osvěcuje, je Boží.
Pavel – často to připomínám – často ve svém životě zápasil s těmi, kteří tu hliněnost světa, ale právě i Krista nechtěli vidět. Už sebe i svět viděli v nebi, už se domnívali, že tu boží slávu mají před sebou nezkalenou, ve své plnosti. Že všechno snažení je u konce, vše už bylo dokonáno. Ne říká Pavel – takhle jednoduché to není.
Křesťana na jeho pouti světem stále může potkávat tíseň, úzkost, bezradnost, pronásledování, srážení k zemi. A těm, kdo to takto vidět nechtějí, se snadno může stát, že tomu všemu podlehnou. A nebo – když je někdo v pozici moci, začne sám tísnit druhé, uvádět do je do bezradnosti, pronásledovat, srážet k zemi.
Pavel říká: tohle všechno, tíže života, se nás dotýká též. Tak jako Krista se to dotýkalo. Ale jako Krista ani smrt nepřemohla, tak v jeho moci ani my nemusíme tíži světa podléhat. S jeho pomocí nejsme do úzkých zahnáni, dokážeme si poradit, můžeme zažít společenství, můžeme se z té země zase zvednout. Příkladem takového houževnatého vstávání ze země nám budiž běloruský lid, který každý den i přes pronásledování a perzekuci vyráží pokojně protestovat proti tyranskému režimu.
Mnohé nám chce bránit vidět v něm, v nás samých poklad. Poklad v hliněné nádobě. S Kristem ukřižovaným a vzkříšeným, který osvěcuje naše srdce, to dokážeme.