Bůh ve chlévě, mezi troskami, mezi námi. Kázání J.Š. a M.O. z 25.12. 2020 (Narození Páně)

Izajáš 52,7-10     Lukáš 2,1-20

Jak líbezné je, když po horách jdou nohy toho, jenž poselství nese a ohlašuje pokoj, jenž nese dobré poselství a ohlašuje spásu, jenž Sijónu hlásá: „Tvůj Bůh kraluje!“ Slyš! Tvoji strážní pozvedají hlas, plesají společně, protože na vlastní oči vidí, že Hospodin se vrací na Sijón. Zvučně spolu plesejte, jeruzalémské trosky, vždyť Hospodin potěšil svůj lid, vykoupil Jeruzalém. 10 Hospodin obnažil svou svatou paži před zraky všech pronárodů. I spatří všechny dálavy země spásu našeho Boha.

On-line 

I.

Tento rok 2020 se pomalu loučí. Připomíná z hlediska těch let minulých něco jako trosky. Trosky, torzo toho, na co jsme byli a stále jsme zvyklí. Proto nás ta doba také tak štve a zatěžuje psychicky, fyzicky, ekonomicky. Těžko se s tím stavem vyrovnáváme.

Neoslavili jsme Velikonoce, jak jsme zvyklí, a neoslavujeme ani Vánoce, jak jsme zvyklí. Nechodíme do kostela, jak jsme zvyklí.

Ani té běžné adventní či vánoční radosti si moc neužíváme – svařák na trzích, rozsvěcení vánočního stromečku, firemní večírky na konci roku i běžné pracovní tempo má do běžného stavu daleko. A návštěvy rodiny? Ty jsou v jakémsi napětí, zda nepřineseme s dary i ne-dary virové.

Ledacos prostě připomíná oproti době “normální” trosky či torza.

 

II.

Slova z proroka Izajáše jsou jásavá, ale i pod nimi je jisté napětí. Židé se vrací z babylonského zajetí domů do Jeruzaléma. A místo pohledu na mohutný jeruzalémský chrám, vidí trosky toho, co bylo i toho, co slibovalo Boží zaslíbení. To, co si denně představovali při řekách babylonských: „Až budeme doma, to uvidíme plnost země zaslíbené, to bude život”. A když přicházejí, vidí zbořeniště, vidí zdrchané tváře těch, co zůstali. Vidí před sebou sice domov, ale domov velmi nedokonalý a pochroumaný. Mnoho potom vybudovali, chrám obnovili, ale ona křehkost a nedokonalost všeho žití se jim potom ukazovala stále znova.

A ten novozákonní vánoční příběh? I tam je nacházíme mnoho nedokonalosti. Místo očekávaného mocného krále v královském prostředí se pastýřům jako znamení ukazuje dítě v chlévě. Sice na dobré adrese v „domě chleba”, ale jaksi mimo hlavní sál. Dokonce i mimo centrum všeho dění. Jsme v chlévě plného zvířat, kde se nad jesličkami sklání dva unavení rodiče. Sami měli co dělat, aby se do toho města, kde nebyli doma, vůbec dostali a našli místo k přenocování.

 

III.

Cesty Páně jsou nevyzpytatelné, říká se. A zde to platí dvojnásob. Vánoce v Betlémě: to není ideální čas a místo, to není ideální prostředí a nejsou to ani ideální lidé. Bůh vstupuje do našeho světa jako ten, který má zvláštní sympatii k této neidealitě, nedokonalosti, torzovitosti. K lidskému troskotání. Bůh si osvojuje naši bídu, aby z ní udělal místo svého přebývání a učinil nedokonalost dokonalostí po svém.

Jako by Bůh chtěl i tímto betlémským výjevem říct: Já počítám s tím, že život umí připomínat trosky. Že život se někdy pohybuje mezi troskami, v neideálním prostředí. Ale také říká: Já vím, že po dokonalosti, harmonii, plnosti pokoje toužíte. Já vím, že byste chtěli být dokonalí, celiství, zdraví do konce života, nemít bolesti kloubů ani hlavy, že se nechcete nervovat, ale s nadhledem přecházet každou šlamastyku. Já jsem vás stvořil, já to vím.

 

IV. 

Jak nás Bůh potěšuje? Jak a kde se děje spása dnes? Cesty Páně do naší křehkosti jsou zvláštní, ale jisté. Zvláštně jisté. Bůh se v Kristu mezi námi objevil ve chlévě. Uprostřed každodennosti. A tak Bůh nabízí svou paži uprostřed našich běžných životů, našich problémů, našich starostí. Nechce nás posouvat do nějakého údajně ideálního světa, třeba do zásvětna klášterů, nebo na druhé straně do snění o tom, že to dobré už bylo, a je třeba se tam co nejrychleji vrátit. Ideální svět nikdy neexistoval a zároveň to dobré je teprve před námi.

Přesto právě ten betlémský bod je tím, co obě skutečnosti naplňuje. Narozením Ježíše vstupuje do světa ten skutečný ideál, který naše představy o ideálním světě, kde nejsou vůbec žádné stíny, staví na hlavu. 

 

I když: zvěst Vánoc před nás staví ideální svět bez stínů. Ale cesta tam vede přes chlévy, trosky, problémy a zápasy našeho světa. A právě tohle vědomí, nebo ještě silněji právě tohle uvěření nás má potěšit a zároveň zburcovat. Nenechat se ubít dobou! Tou troskovitostí! To vánoční Boží navštívení naléhavě volá k akci. Není naivní. Nečeká, že císař Augustus či Quirinius se změní. Asi se nezmění. Ani Herodes, ani jakýkoliv zkorumpovaný politik. Ale Boží navštívení čeká, že se změníme my, že my se necháme (znovu, nově) dojmout tím příběhem. Rozjásá nás, přivede nás k sobě blíž. A vyběhneme s pastýři od ohňů do nezabezpečené naděje toho chléva. Dáme se všanc jistotě víry, která má ale jiné parametry než třeba fyzikální jevy. Jistotu víry si neosaháme.

 

Vánoční příběh se děje v konkrétní době, ale navzdory době, navzdory poměrům. Císař chtěl sečíst lid, ale nedopočítal se. Přibyl tu Spasitel, Kristus Pán, děťátko v plenkách položené do jeslí, s kterým se nepočítalo. A s tím nepočítaným začali počítat ti, kteří nebyli nějak extra připravení. Cokoliv jiného spíš připomínali ty trosky. Ale poznali, Hospodin potěšil svůj lid, vykoupil Jeruzalém. A tak i my, dnes, uprostřed zvláštních časů, můžeme na naší cestě víry vyznat to Izajášovo, to Vánoční radostné slovo pokoje: “Hle, Bůh kraluje.”