Mt 10, 1-4 (1. čtení: Gn 17, 1-9)
Zavolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vymítali a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu. Jména těch dvanácti apoštolů jsou: první Šimon, zvaný Petr, jeho bratr Ondřej, Jakub Zebedeův, jeho bratr Jan, Filip, Bartoloměj, Tomáš, celník Matouš, Jakub Alfeův, Tadeáš, Šimon Kananejský a Iškariotský Jidáš, který ho pak zradil.
Když budete stavět dům, pozvete si architekta, aby nakreslil, jak bude nový dům vypadat. Přinese náčrtky a půdorys a další obrázky. Ale může se stát,
že vy si podle těch papírů nedokážete správně představit budoucí podobu stavby. V tom případě architekt postaví v malém měřítku model a vy se můžete na budoucí stavbu podívat ze všech stran. Tak si uděláte dobrou představu o tom, jak bude vaše budoucí bydlení vypadat. To je dobré při stavbě domu. A stejně dobré to je, když si chcete vytvořit představu o sboru nebo o církvi.
Jaké je společenství svatých? Pokud si chceme udělat jasnou představu
o společenství křesťanů, nejlepší způsob, jak to udělat, je podobně jako se stavbou: použít zmenšený model. A takový model skutečně existuje. Je to skupina dvanácti Ježíšových učedníků, apoštolů, které Ježíš shromáždil kolem sebe. Na apoštolské dvanáctce můžeme dobře porozumět tomu, co je společenství křesťanů a co je pro něj zásadně důležité.
Nikdo se nestane křesťanem, protože se narodil v křesťanské rodině nebo proto, že si vybral Ježíše z vlastního rozhodnutí. Následování Krista je odpověď člověka na Ježíšovo zavolání. Rádi, moc rádi se ve všem přehrabujeme a všechno vybíráme. Jako na tržišti. Vybíráme to nejlepší z jídla, pití, oblečení. Vybíráme zaměstnání a místo, kde budeme žít. Výběr považujeme za své výsostné právo. Ale v křesťanské víře je to jinak: „Věřím, že nemohu svým vlastním rozumem a vlastní silou věřit v Ježíše, svého Pána, ani k němu přijít, ale že Duch svatý mě skrze evangelium povolal, osvítil mě svými dary, posvětil mě a zachoval v pravé víře.“ Napsal Martin Luther
v Malém katechismu ve třetím článku víry. Být učedníkem a být křesťanem znamená být na samém začátku povolán Ježíšem. Víra není otázka našeho výběru. Ostatně tak jsme četli: „Zavolal svých dvanáct učedníků…“
Dvanáct apoštolů mělo na rozdíl od nás tu výsadu, že slyšelo Ježíšovo volání doslova na vlastní uši. Od letnic se dostává k lidem různými cestami
a formami. Ale vždy skrze dílo přítomného a jednajícího Boha. Jak jsme zvyklí říkat: skrze Ducha svatého. Boží slovo a v něm znějící Boží povolání není nezávazná nabídka, marketingová pobídka, něco, na co mohu, ale také nemusím reagovat. Boží slovo na rozdíl od slov lidských skutečnost vytváří.
Co Bůh říká, zkrátka, je skutečností: Tak z těch, kteří slyší Ježíšovu výzvu, jsou křesťané, Ježíšovi učedníci, Jeho lid. I dnes je to výhradně Kristovo volání v různých podobách, které z člověka činí křesťana a ze skupiny křesťanů společenství sboru a v posledku církev. I my jsme byli vybráni a zavoláni na cestu víry samotným Pánem Ježíšem Kristem. Jako apoštolská dvanáctka.
Číslo dvanáct je v modelu církve významné. Boží lid Staré smlouvy byl složen
z dvanácti kmenů. To asi všichni víme. Proto jmenovat dvanáct kmenů Izraele znamená postihnout celý národ a celou církev ve vší její rozmanitosti. Společenství Kristových povolaných je také reprezentováno dvanáctkou. Ježíš vybral a zavolal dvanáct apoštolů. Ti reprezentují celé společenství Izraele. Různé společenské vrstvy, různé náboženské i politické názory. Jména apoštolů nám o nich leccos napoví: je mezi nimi kolaborant i terorista, který kolaboranty zabíjel, xenofob a náboženský radikál, umírněný, helénizovaný žid i tradiční Izraelec. Na nikoho se nezapomnělo: zbožní a bezbožní, mravní
a nemravní, tradiční i buřiči, náckové i komunisti – zkrátka: nikdo není vyloučen z Ježíšovy dvanáctky! Prostřednictvím těch dvanácti zve Ježíš všechny lidi, aby ve svých skupinách svým způsobem a srozumitelně zvěstovali pokoj a vyřizovali, že se království nebeské přiblížilo.
Pro nás dnešní „učedníky“, zní z našeho textu srozumitelná zpráva: Kdo je povolán Kristem, je jím také pověřen. Církev nejenže pasivně přijímá Boží milost a spásu, ale aktivně se také podílí na rozšiřování Božího království.
A proč je vlastně pro člověka dobré patřit do církve? Na začátku našeho textu se říká: „Ježíš jim dal moc nad nečistými duchy, aby je vymítali a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu.“ Démonická posedlost a zde zmíněné nemoci a choroby v žádném případě nejsou zvláštním druhem nemoci nebo zvláštním druhem hříchu. Je tak popsána skutečnost, že zlo (ďábel) získává moc nad člověkem. Napadá ho a trápí. Křesťanská církev – tady reprezentovaná dvanáctkou apoštolů – je klinikou, kde se odehrává uzdravení: tady se křtí, tady je zvěstováno a praktikováno království Boží. Tady zlo (ďábel) ustupuje síle toho, kdo je silnější. A tím je Ježíš, o kterém to bylo již ve Starém zákoně řečeno: „Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal…“ (Iz 53,4). V církvi to žijeme a můžeme zprostředkovat i jiným: vítězství nad zlými silami a uzdravení.
Architektonický model může ukázat, jak krásná bude stavba a že bude dobře sloužit svému účelu. Model křesťanské církve, apoštolská dvanáctka nám ukazuje, jak Bůh buduje své království a jaké velké požehnání od něho přijímáme. Amen.