Přísloví 8,22-36 1.čtení: 1. Korintským 1,18-25.30
Hospodin mě vlastnil jako počátek své cesty dříve, než co konal odedávna. Od věků jsem ustanovena, od počátku, od pravěku země. Ještě nebyly propastné tůně, když jsem se zrodila, ještě nebyly prameny vodami obtěžkány. Když ještě byly hory ponořeny, před pahorky jsem se narodila. Ještě než učinil zemi a všechno kolem a první hroudy pevniny, když upevňoval nebesa, byla jsem při tom, když vymezoval obzor nad propastnou tůní, když seshora zavěšoval mračna, když sílily prameny propastné tůní, když kladl moři jeho meze, aby vody nevystupovaly z břehů, když vymezoval základy země, byla jsem mu věrně po boku, byla jsem jeho potěšením den ze dne a radostně si před ním hrála v každý čas. Hraji si na jeho pevné zemi; mým potěšením je být s lidskými syny. Nyní tedy, synové, slyšte mě: Blaze těm, kdo dbají na mé cesty. Slyšte napomenutí a buďte moudří; nevyhýbejte se tomu! Blaze člověku, který mě poslouchá, bdí u mých dveří den ze dne a střeží veřeje mého vchodu. Vždyť ten, kdo mě nalézá, nalezl život a došel u Hospodina zalíbení. Kdo hřeší proti mně, činí násilí své duši; všichni, kdo mě nenávidí, milují smrt.
I.
To, co jsme slyšeli je poezie. A poezie a pravé umění vůbec má jeden důležitý rozměr. A to je bez-účelnost. Myslím to tak, že když posloucháte báseň, píseň, zpíváte, na něco hrajete, mělo by to vyvolat stav, kdy nejde o nic dalšího: jen o ten okamžik jakéhosi vytržení, které má nás možná povznést, proniknout, způsobit radost. Zažít, že naše bytí, naše skutečnost, náš svět, náš život – má smysl, není to chaos. Ale také že to není jen prostor racionality, účelnosti, prostředků, cílů, plánování, vydělávání peněz. Že svět je něco, jehož základem a budoucností je čirá radost, hravost, Boží poezie.
Tímto poetickým, hravým způsobem nám starozákonní kniha přísloví na tomto místě umožňuje jakoby průhled do nebes, do toho, co se dělo před stvořením našeho světa: a hle Hospodin laškující, hrající si se zosobněnou moudrostí, která se vydává na zem a i tam si hraje s lidskými syny a dcerami. A chce být slyšena, nalezena, protože to dává život.
Tenhle obraz moudrosti evokuje hravost, lehkost, fantazii, bezstarostnost. Dítě, hrající si na pískovišti, na dvoře, doma soustředěné s legem, ať samo či s kamarády. Neperou se, nehádají, ale společně si hrají.
Když se řekne moudrost, co nás napadne? A jaké pocity s tím spojíme? Spojujeme si s hravostí moudrost? Zvláště tu moudrost Boží? Možná si vybavíme lidi, které považujeme za moudré či jsou tak obecně považováni. Ať žijící či dávno mrtví. Pro někoho jsou moudří lidé, lidé vážní, převážně asi muži, kteří se noří do knih a vyslovují vážné výroky o životě. Filosofové, ti, kdo mají lásku k moudrosti. S filosofií se často pojí předsudek, že ji provozují lidí čistě teoretičtí, tak trochu odtržení od reality, od našeho každodenního života…
Ano, moudrost se jak v rámci křesťanství, tak právě i mimo něj pojí s pronikáním do podstaty věcí, do jejich struktury, do jejich smyslu. Člověk poznává (snaží se o to), jaký je svět, jaké jsou jeho zákonitosti, jeho řády. A tohle poznání pak slouží člověku k tomu, aby na tomto světě správně, dobře, úspěšně žil, aby jednal v souladu se světovým řádem, ano s řádem, který mu vtiskl jeho Stvořitel.
Moudrost má tedy i praktickou složku. Ostatně v Izraeli mělo slovo moudrost právě i význam dovednost, zručnost, pověděno slovem, které se užívá v diakonii- fortel, „fortelnost“.
Ne náhodou se s takovou populární filosofií můžeme setkat dnes, třeba v oblasti koučování a scény tzv. seberozvoje, kdy nejrůznější lidé radí druhým, jak žít úspěšný život. Vycházejí přitom z toho, jak si myslí, že je svět ustrojen, jaká je jeho podstata, jaké jsou jeho zákonitosti. A sdělují svá moudra ostatním, často za tučné peníze, jako třeba: „Čím víc do toho dáš, tím víc dostaneš zpátky!“ „Nebudeš mít úspěšný život, když budeš obklopený negativními lidmi.“ A tak dále.
III.
Ale co moudrost Boží? Jedním z klíčových „motivačních citátů“ moudrosti starého zákona bylo: „Počátek moudrosti je bát se Hospodina; velice prozíraví jsou všichni, kdo tak činí.“ (Žalm 111,10) „Hle, bát se Panovníka, to je moudrost, vystříhat se zlého, toť rozumnost.“ (Jób 28,28) Z toho vyplývalo pak základní pravidlo, které se táhne knihou přísloví: Kdo se bojí Hospodina, kdo dodržuje jeho zákon, ten jedná dobře, ten je úspěšný, ten nalézá život. A naopak: kdo Hospodinův zákon, kdo jeho řády nedodržuje, ten jedná špatně, a na něj jeho špatné činy dopadnou zpět. „Kdo rozsévá bezpráví, sklidí ničemnost, hůl jeho prchlivosti vezme za své.“ (Přísloví 22,8) „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.“ (Přísloví 26,27 „Kdo kope jámu, padne do ní, a kdo valí balvan, na toho se zvrátí.“ Srov. také Žalm 7,16)
To zní jasně. Ale i tohle pravidlo má své ale: už sama bible zná to, že někteří kopou jámy, ale nepadají do nich. (Srovnej nářek žalmisty nad svévolníky!) A že někteří spadli do jámy neštěstí, ale tuhle jámu očividně nevykopali. Třeba Jób.
Toto „Ale“ se nejzřetelněji ukázalo v příběhu Ježíše Krista. Z pohledu tradiční Izraelské moudrosti, byl Ježíšův konec, jeho smrt na kříži jednoznačným důkazem toho, že vlastně jednal Ježíš nerozumně, nemoudře, že asi sklidil to, co zlého musel předtím zasít.
Zde byla ale při díle ve skutečnosti ta nejryzejší Boží moudrost! Moudrost Boží lásky, která se vydává do krajnosti, maří sebe sama, aby nakonec dávala ten pravý život. Apoštol Pavel pak řekne o moudrosti: Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé. (1 K 1, 22-25)
IV.
Když se řekne moudrost: tak si představme nejdříve Ježíše Krista. Jeho život, jeho kříž, jeho vzkříšení, jeho ducha, kterým nás se svým příběhem (a tak s příběhem Božím!) propojil. Na tomhle základě pak můžeme stavět naše poznávání toho, jaký svět je. Na tomhle základě také poznáváme, jaký je Bůh, jaký je jeho zákon.
Na Kristově základě se nám svět ukazuje ve své pravé podstatě. To, že je Bohem chtěný. Že je svět prostor pro život člověka a pro Boží příběh s člověkem.
Že je ve světě řád, pravidelnosti, které je dobré znát a držet se jich. Které ale mají své výjimky, svá otevřená pole. Své nejasnosti. A svou dobovou podmíněnost.
Na Kristově moudrém základě se nám vyjevuje ten nejzákladnější řád a princip světa: to je láska. A tak náš svět není prostor pro přežívání, nebo jen pro práci. Svět není, nemá být, především továrna, kancelář, obchodní dům, natož vězení či válečné pole. Ale hřiště. Místem, kde jsou lidé povoláni být spolu jen tak. Být s druhým jen tak, bez účelu, je pro to soubytí samo, to je vlastně podstata lásky. Jen kvůli němu samému, kvůli žádnému dalšímu účelu. A to má blízko ke hře. Když si hrajeme (když si děti hrají) děláme to (dělají to), jen pro své potěšení. Protože i potom v Božím království budeme jen tak, ve vzájemné komunikaci a radosti. Bez práce, starostí.
Svět ve svém celku samozřejmě takovým hřištěm není! To je také realistické poznání na základě Kristovy moudrosti. Realismus víry nevytěsňuje, že svět, i církev (je stále ještě) plný mocenských her, hraní si na něco, hraní si s druhými ve smyslu jejich manipulace.
Ale moudrost, vycházející z Kristovy moudrosti, se tím nenechá zmalomyslnět. Neboť láska – jako základní princip naší skutečnosti – není žádný abstraktní, neosobní princip.
Má tvář, je to někdo, a má jméno Ježíš Kristus, který byl na počátku u Boha, skrze nějž je vše stvořeno. A tento Někdo k nám mluví. A ten již dnes nám umožňuje žít a hrát si podle pravidel jeho poetické lásky.