Co ještě není vidět? A co už ano? Kázání J.Š. a M.O. z 14.3. 2021 (Neděle Laetare)

Jan 12, 17-24     (1. čtení: Izajáš 54,7-10)

 Zástup, který byl s ním, když vyvolal Lazara z hrobu z vzkřísil ho z mrtvých, vydával o tom svědectví. Proto ho také přišlo uvítat množství lidu, neboť slyšeli, že učinil toto znamení. Farizeové si řekli: „Vidíte, že nic nezmůžete! Celý svět se dal za ním.“

Někteří z poutníků, kteří se přišli o svátcích klanět Bohu, byli Řekové. Ti přistoupili k Filipovi, který byl z Betsaidy v Galileji, a prosili ho: „Pane, rádi bychom viděli Ježíše.“ Filip šel a řekl to Ondřejovi, Ondřej a Filip to šli říci Ježíšovi. Ježíš jim odpověděl: „Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka. Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.

Online 

I.

Co je vidět? Zrnko. A co ještě vidět není? Klas a třeba radost při společné hostině chleba, který z klasů byl upečen. Na tomto obrázku je sazenička. en sazenička a nic moc navíc. Kluk neví, co s tím, proč to ten táta sází? Co zde ještě vidět není? To, co je na obrázku druhém: Houpačka na větvi, radost dcerky toho nyní již dospělého syna. Jsme na začátku a budoucnost je teprve před námi.

Příběh, který jsme slyšeli, nás zavádí do Jeruzaléma. Proudí tam davy lidí. Jsme před Velikonocemi (v příběhu i v tom našem čase). V příběhu vystupují poutníci. Jsou to Řekové a dozví se, že v Jeruzalémě je i Ježíš. Něco se o něm doslechli: prý vzkřísil z mrtvých Lazara a jsou na něj zvědaví. Chtějí ho vidět. Setkat se s ním. Místo něj ale potkají jeho učedníka Filipa. Tak po něm aspoň pošlou zprávu. Mluví také řecky. “Chtěli bychom tě vidět, Ježíši.” Filip jde, najde Ondřeje a společně jdou za Ježíšem. Stane se ale něco zvláštního. Ježíš jako by jejich zprávu neslyší. Nejde za poutníky, ale řekne něco, co na první poslech vůbec s touto scénou nesouvisí. Ježíš přesměrovává pozornost někam jinam. Ti dva učedníci se dozví, že „Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka. Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.”

Podivná oslava, radost, která zní trpce. Syn člověka má být oslaven, přišla hodina. Čas příhodný. Poutníci si myslí: “To je už ono!  Už je to tady! Jsme takřka na konci.” Ale Ježíš říká: “Ne, já sice dělám tyhle zázraky, ale já jsem ještě nedozrál v ten klas. Já jsem, milí přátelé, zatím to zrnko. A musím zemřít.” Radost, oslava zrozená z bolesti? Zrno, které musí křupnout – prasknout, aby z něj mohl vyrůst zelený klíček? Ježíš nabízí právě tuhle odpověď na touhu těch poutníků, kteří ho chtějí vidět. Kteří chtějí vidět nejspíše další zázrak. Uzdravení nemocných, rozmnožení vína, chleba, vzkříšení… To všechno Ježíš v Janově evangeliu učinil a stal se slavným. Připoutal pozornost davů. Ale chce být takto slavný? Chce tohle říct? No nechce! Nenechá se zajmout do této oslavy. Nechce naplnit jejich očividně stále nevyzrálé představy o tom, co je Boží království. 

 

II.

 

Poutníci viděli zázraky a chtěli je vidět asi i nyní. A co je vlastně vidět, když se stane zázrak? Zázrak! WOW! Nečekaná transformace. Změna stavu. Začátek něčeho nového. Radikální zlepšení. Ale podle Ježíše to není to hlavní. Tedy: není to vlastně celé, je to vlastně jen to zrnko. Je to jen část. Odkaz k něčemu daleko většímu, komplexnějšímu. K Božímu království, které je z takových zázraků, či dějů zdánlivě “obyčejných” složené.

 

Ne, to co je teď vidět, ale to, co může vyrůst – tam Ježíš míří. Ne Ježíš jako zázračný chlapík, který nám co nevidět zařídí krásný nový svět, kde už není pánů ani žebráků. ALE: Ježíš, který má zmizet z očí. Ztratit se v zemi, aby něco mohlo vyrůst. Co to má vyrůst? Ano, Boží království. Ale co to vše znamená? To vlastně ještě moc nevíme. Víme ale, co Ježíš řekne dál: “Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný. Kdo mně chce sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo mně slouží, dojde cti od Otce.“

Působí to, jako by si Ježíš nevážil života. Jakoby vlastní život nestál za lásku, ale za nenávist. Jako by bylo jedno, zda někdo umře nebo ne, věčnost je cíl. Tomu se má podrobit vše. Jenomže, je to vlastně naopak. Život je v Ježíšových očích nesmírně důležitý, každý život je důležitý! Proto říká, dá-li se život všanc, zasadí-li se o něco, vydá mnohý užitek. Bez života to nejde. Bez angažmá to nejde. A má-li být život životem skutečně živým, má mít svůj cíl. Věčnost – nebeskou radost. 

Ale náš život –  to je také život v čase, v naší omezenosti. Náš život zde je konečný a po tu dobu má být život z něčeho živ. A ta starost žít, žít dobře, komfortně, mít z čeho žít – to nám často zakrývá výhled k věčnosti i ke skutečně prožité časnosti. 

Aby se nám právě i ten náš pozemský život zjevil ve vší vážnosti a důležitosti a radosti, musíme ho nějak “ztratit z očí”, přestat být zahleděni do sebe, ale podívat se před sebe. Nechat se vytáhnout tou Boží akcí ven. Nechat se nasytit chlebem, který je upečen z pšeničného zrna jménem Ježíš Kristus.  

 

III.

To, že na království Božím máme podíl, že je naší potravou,  že můžeme zakoušet jeho plody ve svých životech, to znamená, že se také musíme “něčeho vzdát”. To je vlastně základní pravidlo. Vzdáváme se naší přirozené touhy “vidět”, lnout k našemu životu, k našemu světu, k tomu, co je hmatatelné, tady při ruce. Něco v nás musí obrazně řečeno umřít, aby ve mně něco nového mohlo začít růst. Někdy musím něco odložit, vyprázdnit ruce, abych do nich mohl vzít něco nového.

Ztratili jsme dočasně možnost pohybu, přineslo nám to něco?

Ztratili jsme dočasně fyzický kontakt s lidmi, má i tohle nějaké pozitivní plody?

No to vlastně teď zcela nevíme. Hodně toho nevíme. Zrna padají do země a my si s tím nevíme rady. Ale: Ježíš říká i v těch nejabsurdnějších situacích tohoto světa, něco vyroste. Věřme, že něco dobrého vyroste, že si to najde cestu ke slunci.

Zatím máme sazeničku (jako na tom úvodním obrázku) Božího království. Nic moc navíc. Sice nevíme, co z ní vyroste, ale věříme, že vyroste. Je to radost? Má to být radost. Ježíš říká, že slyšet a uvěřit, je víc než vidět. Ti řečtí poutníci nemají Ježíše vidět (spatřit ho), ale slyšet jeho slovo a uvěřit mu. Spolehnout se.

Ježíšův příběh svědčí: navzdory smrti a její nesmyslnosti máme naději v mnohonásobný užitek mnohonásobnou radost Božího království.

Tenhle výhled není ani utopie, ani falešná naděje. Je to síla (stav ducha), schopnost vyhlédnout ze sebe k věčnosti, k nebeské radosti. Ta ještě není celá. Ale už tu je!