L 18,1 – 8 (1. čtení Iz 40,25 – 31)
Vypravoval jim podobenství, aby ukázal, jak je třeba stále se modlit a neochabovat: „V jednom městě byl soudce, který se Boha nebál a z lidí si nic nedělal. V tom městě byla i vdova, která k němu ustavičně chodila a žádala: ‚Zastaň se mne proti mému odpůrci.‘ Ale on se k tomu dlouho neměl. Potom si však řekl: ‚I když se Boha nebojím a z lidí si nic nedělám, dopomohu jí k právu, poněvadž mi nedává pokoj. Jinak mi sem stále bude chodit a nakonec mě umoří.’“ A Pán řekl: „Všimněte si, co praví ten nespravedlivý soudce! Což teprve Bůh! Nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim s pomocí prodlévá? Ujišťuji vás, že se jich brzo zastane. Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“
I.
Sestry a bratři, první křesťané si toto podobenství o soudci a vdově vyprávěli jako povzbuzení k vytrvalé modlitbě. A to v situaci, kdy jejich víra i modlitba byla v krizi. V krizi z důvodu velkého zklamání. Nešlo jen o to, že Bůh by jim nepomáhal v jejich osobních a sborových problémech. Že by mlčel by a neodpovídal na jejich otázky. Ani jim nešlo v prvé řadě o to, že by pociťovali marnost ve svém úsilí v boji o lepší svět, v boji o spravedlivější společnost. Šlo o hlubší zklamání. A sice z toho, že dějiny jdou dál. Že druhý příchod Krista se nekoná, Bůh nepřichází a dějiny celého světa neukončuje a nenaplňuje. A oni jsou stále tu, uprostřed pronásledování, soužení. Nemohli se tomu zklamání však poddat, tím by ztratili smysl všeho. Proto se navzájem povzbuzovali. Nerozumíme všemu, co se děje. Ale hlavně neztratit kontakt s Bohem! Hlavně nepřestat modlit se!
V čem je naše situace odlišná a v čem podobná? Naše situace je odlišná, že intenzivní očekávání v brzký druhý příchod Krista spíše nesdílíme. I když vyznáváme, že Ježíš přijde soudit živé i mrtvé.Jistě jsou skupiny v rámci křesťanství, které ano, ale jde spíše o ostrovy. Jednak víme, že není naše věc spekulovat o tom, kdy přijde. Jednak také víme (tušíme), jak v dějinách taková apokalyptická očekávání byla zklamávána. A jednak jsme také více než první křesťané pohlcení světem, dějinami. Pozitivně i negativně. Když očekáváme pomoc od Boha, tak jde o náš život v tomto světě. Ne že bychom v našem civilizačním okruhu neznali velká očekávání ohledně velké změny v dějinách. Ale tato velká očekávání ohledně proměny našeho světa byla ve 20. století opět ke světu. K lidem, lidským institucím, k lidským vynálezům. K idejím.
Před sto lety se skončila první světová válka. Zdá se to nepochopitelné, ale i její začátek si mnozí spojovali s velkým očekáváním a vlasteneckým nadšením. Tehdy především Němci. Mnozí byli z války nadšeni, protože jim umožnila vymanit se z všedního dne s jeho problémy. S postupujícím časem však toto nadšení sláblo, až zaniklo úplně. Poválečná Evropa byla již jinou než ta před válkou. Také s vědomím velké krize ve všech oblastech života. I v životě víry. Bůh, tak jak v něj křesťané doposud bezproblémově věřili, se po hrůzách, které neměly doposud obdoby, zdál být vzdálen.
II.
20. století s jeho válkami, velkými očekáváními společenských proměn a také zklamáními s nimi spojenými zanechalo v lidstvu nesmazatelně pocit krize. Krize, v níž se leckdy nedostává vize do budoucnosti. A pokud už, tak jsou to vize, které buď jsou jen proti něčemu či někomu. A nebo takové – v náboženském vydání – které se snaží beze všeho navrátit do jakýchsi nevinných dob, kdy údajně žádné krize nebyly.
Modlitba však ani v tomto světě, plném krizí a falešných vizí neustala. Přesto přese všechno se křesťané k Bohu modlit nepřestali. Naopak modlitba se v dějinných zvratech stávala a stává posilou v úsilí nejen o velké úkoly. Ale také pro zvládání těch malých úkolů, které naše životy v našem leckdy nepřehledném světě přináší.
Naše podobenství zve především k autentické modlitbě a víře v její vyslyšení. A modlitební úsilí se v tom podobenství srovnává také se situací všedního dne. Všedního dne, který dobře známe. O němž se dnes a denně dozvídáme z médií: všední den je leckdy spojen s nespravedlností a nefungujícími institucemi. Těmi institucemi, které by měly se zasazovat právo, zvláště těch chudých a znevýhodněných, jako třeba vdovy. V příběhu je soudce, který „se Boha nebál a z lidí si nic nedělal“. A ten člověk dobře o své nepravosti ví a nijak zvláště mu to nevadí. Ani svou nepravost nezkouší nijak maskovat. Jednoznačný darebák.
A je tu také vdova. Bezbranná osoba: žena, bez manžela. Děje se jí bezpráví, pravděpodobně jí jde o majetek, dědictví, nebo jí někdo dluží. Snad by dnes vzorem takového modlitebního postoje mohl být aktivista, který by se zasazoval o dobro celku, bojoval za nějakou spravedlivou věc. Té vdově zde jde především o vlastní spravedlnost. Není to žádná kverulantka, která by si stěžovala na něco vymyšleného nebo malicherného. Tam někde je nějaký protivník, který se na ní dopouští bezpráví. V každém případě v té své bezmocnosti má dostatek síly k tomu, aby usilovala tu svou křivdu napravit. A je vytrvalá a neodbytná. To je její jedinou zbraní. A na soudce to zabírá: „I když se Boha nebojím a z lidí si nic nedělám, dopomohu jí k právu, poněvadž mi nedává pokoj. Jinak mi sem stále bude chodit a nakonec mě umoří.“ Soudce se má nakonec k dílu, ale jedná z pochybných motivů. Není pohnut soucitem, nevidí ve vdově svou bližní. Rozhodl se jí pomoci jen ze strachu o své pohodlí a asi i zdraví. Máme tu ten případ, kdy člověk nechce konat dobré věci, ale nakonec je i proti své vůli vykoná.
Tu však Ježíš vyzývá obrátit pozornost ne na vdovu, ale na soudce. Neboť modlitba má dvě roviny. Toho, kdo se modlí, a toho, ke komu se modlíme. K Bohu. A člověk potřebuje ujištění, že na druhé straně někdo je, že ho někdo slyší. Příběh samozřejmě nesrovnává jednání soudce s tím, jak jedná Bůh. Že by se smilovával a jednal až po vytrvalé aktivitě, vytrvalé modlitbě. Natož že by potřeboval probudit či nahnat strach. Takováto představa protějšku našich modliteb by byla jen karikatura.
Ježíš zde však nepoužívá tohoto přirovnání se soudcem, aby vystihl shodu, ale nesrovnatelnou jinakost přirozeně lidského způsobu jednání a jednání Božího. Vztah člověka k člověku je sice vztahu Boha a člověka v mnohém podobný. Ale vztah Boha k člověku je propastně rozdílný, a to tím, že právě Bůh není člověk. Člověk je sice tvor k Božímu obrazu stvořený. Ale stále, byť ve víře ne osudově, zapleten do lidského odcizení. Proto člověk často činí něco pro druhého jen proto, že chce dosáhnout nějaké vlastní slasti, osobní výhody. Anebo proto, aby se vyhnul strasti, nepříjemnostem, problémům, jako například tento soudce. A pro dosažení této své jistoty je člověk schopen učinit často nevídané věci. A zde Ježíš zdůrazňuje: jestliže tedy člověk bývá tak schopný, což teprve Bůh, stvořitel končin země, jenž není zemdlený, není znavený, a jehož rozumnost vystihnout nelze, jak jej oslavuje prorok Izajáš. Boží jednání je nekonečně spolehlivější než to naše. Bůh koná vždy jen z dobrých úmyslů a také důsledky jeho jednání jsou jen dobré a soudy spravedlivé.
III.
Že Bůh je spravedlivý soudce, který zjednává a zjedná právo. To je velmi zjednodušeně řečeno vize pro tento náš svět, se vší jeho temnotou. To je to světlo, které náš svět potřebuje. Rozpoznávat však toto světlo a uskutečňovat ho, je však všechno možné než jednoduché. Jedním z odlesků tohoto světla v našich životech je to, že věříme. Že věříme ve společenství církve. A že s Bohem komunikujeme. Že se k němu chceme modlit. Ať sami, či společně. V Matoušově evangeliu Ježíš říká, že dříve než se modlíme, Otec nebeský již ví, co potřebujeme. Z toho se nám může zdát, jako by modlitba byla zbytečná. A přesto z evangelia slyšíme tyto výzvy k vytrvalé modlitbě, která má před Bohem svou váhu. Je to zvláštní situace. Jakoby Bůh potřeboval, abychom se k němu modlili.
Myslím však, že Ježíš nám chce naznačit, že modlitbu potřebujeme hlavně my. Především nám modlitba umožňuje neztratit spojení s Dárcem naší svobody a tím, kdo náš svět skrytě nese. Modlitba umožňuje vyjádřit a pocítit vděčnost nekonečnému Bohu za náš konečný život. Za své blízké, za naše jedinečné vztahy. Modlitba nám umožňuje se přimlouvat se za druhé, a tak si uvědomovat nouzi nejen svoji. Modlitba však neumožňuje vidět jen svou nouzi. Především pomáhá formulovat si, aby ve všem našem myšlení, cítění, ale i konání, ale i očekávání děla Boží vůle. O tu prosme co možná nejčastěji pro sebe i pro svět především. Amen.