„Děvče a chlapče, pravím ti, vstaň!“ Kázání J.Š. z 16.9. 2018 (16. neděle po Trojici)

L 7, 11–17     (1. čtení: 2 Tm 1, 7–12)
 
 
Hned nato odešel do města, které se nazývalo Naim. S ním šli jeho učedníci a veliký zástup lidí. Když se blížili k městské bráně, hle, vynášeli mrtvého; byl to jediný syn své matky a ta byla vdova. Velký zástup z města ji doprovázel. Když ji Pán uviděl, bylo mu jí líto a řekl jí: „Neplač!“ Přistoupil k márám a dotkl se jich; ti kteří je nesli, se zastavili. Řekl: „Chlapče, pravím ti, vstaň!“ Mrtvý se posadil a začal mluvit; Ježíš ho vrátil jeho matce. Všech se zmocnila bázeň, oslavovali Boha a říkali: „Veliký prorok povstal mezi námi“ a „Bůh navštívil svůj lid“. A tato zvěst se rozšířila o něm po celém Judsku a po celém okolí.
 
 
I.
Sestry a bratři, v tomto příběhu jde ve všech ohledech o tragickou situaci. Máme tu člověka, jemuž smrt vyrvala nejbližší. A člověka, jehož existenciální životní základna je nanejvýš ohrožena. Je tu bezejmenná žena, které smrt vzala již jednoho drahého člověka, jejího manžela. A nyní jí vzala i jediného syna. To poslední, co má. Smrt životního partnera je věc těžká. Ale smrt vlastního dítěte je skutečnost ještě těžší. Asi jedna z nejhorších věcí, co se člověku může stát. To samo o sobě by již stačilo. Ale byl tu další aspekt. Žena byla obzvlášť v tehdejší patriarchální společnosti na svém manželovi závislá: materiálně i společensky. O to víc byla ohrožena chudobou po jeho smrti. Není se čemu divit, že se v bibli mluví o vdovách jako o jednom z hlavních zástupců těch členů izraelské společnosti, u nichž právo a spravedlnost jsou nejvíce ohroženy a omezeny. Vedle sirotků, chudých lidí a cizinců. Milosrdný přístup k vdovám a sirotkům platil (a platí stále) za prubířský kámen uskutečňování spravedlnosti, kterou požaduje Hospodin. Skutečnost, že to je v bibli tak často připomínáno, svědčí o tom, že péče o vdovy a sirotky asi byla všelijaká.
Možnou záchranou pro ovdovělou ženu bylo, jestliže se o ni mohl postarat její potomek. Syn zároveň byl něco jako její právní zástupce. Smrtí svého syna tato matka ztratila i tuto právní ochranu. Ale hlavně zůstala naprosto sama. Možná se cítila opuštěna i od Boha. A možná se sama cítila vinna. Třeba si celou situaci neuměla vysvětlit jinak, že to vše byl Boží trest. To je dodnes jedna z možných, nevím, až jak obvyklých interpretací takovéhoto dění. A lidé to tak tehdy často chápali.
To, co Ježíš ženě v příběhu učinil, asi předčilo očekávání všech. O nějaké vině ani slovo. Ježíš ani nezůstal u apelu k okolostojícím, aby tuto konkrétní vdovu neutiskovali, ale koukali jí pomoci. Ani se svým doprovodem ji materiálně nezaopatřil. Nekoná žádný diakonický čin. Žádné zařizování vdovského důchodu.
Čteme, že mu té ženy bylo líto. Litovat někoho. To možná někdy není úplně samozřejmá věc. Často člověk spíše lituje sám sebe. A to nemusí být hned automaticky špatně. Třeba při pohřbu pociťujeme smutek, kde více či méně je přítomen i jistý druh lítosti nad sebou, nad tím, že i já jsem konečný a že i můj život se jednou nachýlí ke konci. Aby nám bylo skutečně líto druhých, aby se nás do hloubky dotkla nouze, dotklo utrpení druhých, abychom zakusili jejich perspektivu, abychom jim porozuměli: na to je potřeba Božího impulsu, zkušenosti s Boží přítomností. Zkušeností s tou lítostí, jakou bylo Ježíšovi líto té ženy. Jen taková lítost dokáže vyvolat naši lítost, jen taková zkušenost dokáže proměnit smutek v soucit, nebo v úžas, nebo v radost.
A nejdřív ji Ježíš řekl: „Neplač!“ To mohlo znít, a zní stále na jednu stranu cynicky. Někdy je takové slovo na místě. Ale na pohřbu? A na pohřbu drahého člověka? Vždyť to je ta chvíle, kdy se může, ano má plakat. Člověk potřebuje uvolnit své emoce. Ježíš to řekl a nezůstal jen u tohoto slova, které mohlo nejdříve znít jako jakési podivné utěšování.
A potom přistupuje k márám. A dotýká se jich. To pro okolostojící musel být šokující čin. Neboť dotknout se všeho, co souviselo s mrtvým člověkem, znamenalo pro víru tehdejších Izraelců kulticky se znečistit. Ježíš tímto činem ukazuje, že takovéto rozlišování nemá žádnou platnost. O čistotě rozhoduje jen a jen čistota srdce.
A Ježíš se obrací ne k živým, ne k ženě. Ale k tomu chlapci: A slovem ho vrací do života, vrací matce milovaného syna, vrací jí smysl života.
To, co se v příběhu vypráví poté, vzbuzuje u postav oprávněný úžas. Kdo by nežasl! Vyznávají, že Ježíš je velký prorok. Jak jsem řekl, byli to právě starozákonní proroci, kteří vyzývali lid, aby pečoval o vdovy. Byli to proroci Eliáš s Elíšou, o nichž se vypráví ve Starém zákoně, kteří prokazovali mocné činy právě vdovám. Možná je tam narážka na dobovou víru, že v posledním čase se navrátí právě tito proroci, kteří budou konat mocné činy.
A také ti lidé vyznávají: Bůh navštívil svůj lid. Ti, co si četli tento příběh v Lukášově evangeliu, věřili, tak jako i my to věříme, či se o to snažíme: Bůh nás navštívil v Ježíšovi. I Ježíš se potom jednou octnul v té pozici, v jaké bylo to dítě té vdovy. I jeho smrt připravila jeho blízkým, jeho matce smutek. A i nad ním zaznělo to Božské slovo: „Chlapče, pravím ti vstaň.“ To slovo svému Synu řekl jeho nebeský Otec. A díky tomuto slovu, díky této zvěsti i my máme naději, že toto slovo bude jednou řečeno nad námi.
 
II.
To Slovo zní stále a vzbuzuje úžas. To Slovo sice smrt nezrušilo. Ani předčasnou smrt lidí nezrušilo. S tím musíme ve víře žít. I se všemi smutky, rozpaky. Božské Slovo smrt nezrušilo, ale nalomilo, vzalo jí poslední moc. A dalo naději, že toto slovo bude řečeno i nad námi. Byť nevstaneme do tohoto těla a do tohoto času, ale do těla duchovního a života věčného.
To Slovo však narušuje struktury smrti v našich životech, v životě církve a v životě společnosti. Nabourává vše, co jde proti životu, proti společenství, proti milosrdenství, proti autentickým lidským vztahům. To slovo umožňuje účinnou lítost a z ní vycházející jednání. Které vede ke vdovám, sirotkům, a vůbec lidem, kteří jsou v nouzi. To slovo činí citlivým rozpoznávat vlastní duchovní zmrtvělost a vlastní nouzi. A rozvazuje jazyk, který tu nouzi dokáže pojmenovat. Kéž takové Božské Slovo k nám na návštěvu chodí každý den! Všem tragickým, smutným či složitým situacím, jaké jen život přináší, navzdory. Amen.