1 Timoetovi 4, 1–5 (1. čtení: Gn 1, 26–31)
Duch výslovně praví, že v posledních dobách někteří odpadnou od víry a přidrží se těch, kteří svádějí démonskými naukami, jsou pokrytci, lháři a mají vypálen cejch na vlastním svědomí. Zakazují lidem ženit se a jíst pokrmy, které Bůh stvořil, aby je s děkováním požívali ti, kdo věří a kdo poznali pravdu. Neboť všechno, co Bůh stvořil, je dobré a nemá se zavrhovat nic, co se přijímá s díkůvzdáním. Vždyť je to posvěceno Božím slovem a modlitbou.
I.
Každoroční slavnost díkčinění dává do popředí projevování vděčnosti. Tedy děkování. A to především děkování Bohu. Člověk vyjadřuje, že pro něj není samozřejmé, že má co pít, jíst, že se má do čeho oblékat. Ale vyjadřuje nejen vděčnost za růst na polích. Ale třeba i vděčnost za růst duchovní, za to, že se rodí dobré v našem životě, v našich vztazích, v našem světě. Jde o celkovou vděčnost za svět.
Den díkčinění umožňuje připomenutí si, že svět, v němž žijeme, je dobré Boží stvoření. Ten, kdo chápe svět právě takto, pro toho není nakonec nic samozřejmé. Má v životě spíše důvod děkovat, než si stěžovat a nadávat, i přes vše temné a přese vše, z čeho být rozčilený je v určitých situacích oprávněné.
Den díkčinění umožňuje připomenout si, že právě myšlenka, že náš svět je dobrý, je vše možné jen ne samozřejmá. A to jak i z hlediska dějin náboženství, tak naší každodenní praxe víry. Tomu bych se chtěl dnes věnovat.
II.
Chápat svět jako dobré Boží stvoření, to nebyla samozřejmá myšlenka pro ty, vůči nimž se vymezuje pisatel listu Timoteovi. Vymezuje se proti nim ostře – právě proto, že asi jeho čtenáři či posluchači byli v pokušení víru dobrotu stvoření a víru v dobrotu Stvořitele opouštět. Jejich nauky nazývá ostře: jsou démonické, jejich rozšiřovatelé jsou pokrytci, lháři, neznají pravdu.
Proč je proti nim tak ostrý? Nemluví zde nějaký náboženský fanatik, který má potřebu se jen vymezovat a druhým upírat svobodu názoru a životního slohu? Náboženští fanatici většinou bývají úzkoprsí puritáni. Pisatel listu se však vymezuje, v nadsázce řečeno, ve jménu velkorysosti vůči lidem úzkoprsým. To, co je na naukách životní praxi těch lidí démonického není jejich „relativismus“ či „liberalismus“. Ale to, že tito odpadlíci jsou asketové, „mniši“. Ti, kdo ve jménu své úzkoprsé víry upírají druhým svobodu žít svobodně.
Tyto lidi bychom mohli nazvat jako gnostiky. Označení gnostik je z řeckého slova gnosis, což znamená poznání. Tito lidé věřili, že svým poznáním mají vhled do povahy věcí a světa. A právě hmotný svět, příroda, pro ně byla základní zábranou na cestě do duchovního domova. Na cestě k pravému Bohu. Ne málo proto, že ve světě je přítomna pomíjivost a smrt. Stvořený svět byl pro ně zlý. A to proto, že ho stvořil zlý bůh. Bůh však odlišný od toho, k němuž se chtěli navrátit. Tento jejich pravý Bůh s tímto naším světem a jeho zlým stvořitelem nemá nic společného. Spása pro tyto lidi znamenala: tohoto zlého světa odejít. Zříci se ho. Jednou z cest tohoto odchodu byl přísný způsob života spojený s odříkáním. Jen pomocí této askeze, pomocí úsilí prohlédnout tento zlý svět, a za pomoci pravého Boha se člověk z tohoto světa může vysvobodit. Důsledkem také bylo, že pro nápravu tohoto zlého světa nic nedělali, protože se za něj necítili být odpovědní. A tak odpadaly i hodnoty jako sdílení se, dělení se, vděčnost za to, co mám a jsem.
Pro tyto gnostiky stvoření, příroda svět, tedy nebylo nic dobrého. V jejich postoji je něco, co se týká každého člověka, i člověka víry. Jsou totiž chvíle, kdy pochybujeme, zda svět je skutečně smysluplné místo k životu, které vede dobrotivý Bůh. Kdy člověk pochybuje, zda ten, kdo svět stvořil je skutečně dobrý. Zda se mu ten svět nějak nepovedl. Tváří tvář předčasné smrti lidí, tváří tvář katastrofám přírodě, tváří tvář tomu, co zlého a nepochopitelného děje v lidských dějinách, právě tak v dějinách církve. Takový pocit mohou mít lidé žijící v extrémní chudobě či politické nesvobodě. Na to může být odpověď ateisty: Svět není dobré místo k životu taky proto, že není ani žádný dobrý stvořitel. Odpověď gnostická je: ani nemusí vytvářet představu jakéhosi zlého stvořitele. Jde hlavně z tohoto světa, z našich dějin utéci. Věnovat pozornost jen věcem duchovním. Světu a jeho problémům v oblasti politiky, hospodářství, kultury je třeba nevěnovat pozornost. Hlavní je být spasen a být na cestě k Bohu. Takovýto postoj byl a je dodnes velkým nebezpečím pro křesťanství.
III.
Vnímat svět jako dobré Boží stvoření není samozřejmé. Také třeba i vzhledem k tomu, co učí jiné i u nás populární duchovní tradice: hinduismus a buddhismus. Třeba v hinduismu svět není chápán jako prostor, kde by působil nějaký Bůh, který by byl stále tvůrčí. Který by měl pro celý svět i pro každé jednoho člověka nějaký plán. A který by do běhu světa ať skrytě, ať zjevně zasahoval. Hinduismus vyvinul různé představy o vznikání světa světů. Ale hlavním zájmem hinduisty je však ten, jak tento svět spásným poznáním a duchovní praxí opustit. Neboť svět je ve své podstatě jen zdání, v němž se děje strastiplný koloběh znovuzrození.
Podobně je na tom ze světem i buddhismus. I buddhistovi jde v duchovní praxi především o to, jak svět prohlédnout v jeho podstatě: a tou je utrpení a pomíjivost. Místo, odkud je třeba se duchovní praxí dostat, kde je záhodné se již znova nenarodit. Když pro některé naše současníky nauka o reinkarnaci znamená naději a něco pozitivního, je to právě určeno židokřestanskou vírou v dobrotu stvoření. To však duchovní tradice, odkud tato myšlenka pochází, nesdílejí.
IV.
Základní křesťanské vyznání je, že všechno stvoření je dobré, i přes přítomnost smrti. I přes přítomnost mezilidského odcizení. Ve vědomí toho může dnes např, zaznít jinak ono slovo z epištoly „zakazují lidem jíst“. V rámci víry ve stvoření třeba taková askeze může být někdy naopak výrazem ne nepřátelství ke stvoření a Stvořiteli, ale pravým opakem. Protože zaznívají hlasy, které je třeba brát vážně, že lidstvo se bude muset v mnohém omezit: třeba ve spotřebě masa, především hovězího, chce-li zabránit ekologické katastrofě, kterou dává do pohybu změna klimatu. Neboť zemědělství bude zodpovědné za velký podíl skleníkových plynů. A příroda by, kdyby maso chtěli jíst opravdu všichni na planetě, zdá se, takový nápor nezvládla.
Aby v této víře člověk zůstal, je potřeba modlitba. V ní se člověk každodenně k Bohu obrací s vděčností za vlastní život a za svět. Nevytěsňuje, že náš svět je pomíjivý. Nevytěsňuje, že leckdy prostě není zřetelné, jak je Bůh ve světě přítomen. Především tváří tvář utrpení. Ale víra ve stvoření nesená modlitbou přesto věří, že svět je to místo smysluplné, kterému Bůh věnuje svou péči. Je to místo, které Bůh totiž posvětil svou osobní přítomností v Ježíši Kristu. Díky němu můžeme vše, co je, přijímat s díkůvzdáním. A také s vděčností pracovat na tom, aby svět byl dobrým (stále lepším) místem k životu. Amen.