Izajáš 43,1-7 (1. čtení: Římanům 5,6-11)
Nyní toto praví Hospodin, tvůj stvořitel, Jákobe, tvůrce tvůj, Izraeli: „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí.
Neboť já Hospodin jsem tvůj Bůh, Svatý Izraele, tvůj spasitel. Jako výkupné jsem dal za tebe Egypt, Kúš a Sebu dal jsem místo tebe.
Protože jsi v očích mých tak drahý, vzácný, protože jsem si tě zamiloval, dám za tebe mnohé lidi a národy za tvůj život.
Neboj se, já budu s tebou. Tvé potomstvo přivedu od východu, shromáždím tě od západu. Severu poručím: »Vydej!« a jihu: »Nezadržuj!« Přiveď mé syny zdaleka a mé dcery od končin země, každého, kdo se nazývá mým jménem a koho jsem stvořil ke své slávě, koho jsem vytvořil a učinil.“
I.
Hospodin zde mluví k Jákobovi. Jméno otoho, kdo dal národu Izrael jméno: a Izrael zde je v situaci ponížení. Okolní národy ho mají za slabý národ. Je jim jen prostředkem k jejich úspěchu. Egypt na Izraelcích ekonomicky vydělal, Babylon také. Všichni s nimi zacházeli jako s prostředkem k hospodářskému blahobytu. Vazalský stát. Zdroj pracovní síly.
Izrael by klidně tomuto pocitu mohl podlehnout. Vždyť je malý, ekonomicky a politicky slabý. Trpaslík. Nijak perspektivní. Bez budoucnosti.
Přesto však Hospodin s tímhle národem počítá. A nejen to. Říká mu: “Neboj se!” Zamiloval jsem si tě. Vykoupil jsem tě! Jsi mi vzácný! Dal jsem za tebe mnohé! Já jsem tvůj Bůh. Ten, nad něhož nic není. Nikdo nebyl přede mnou ani po mně. Jsem suverén, který nepodrobuje, nýbrž miluje! A miluje tebe!
Dokud nepoznáme lásku, něčí konkrétní lásku, nejsme přijati. Nemůžeme se naplno projevit. Zbavit se strachů ze své nedostatečnosti.
II.
Hospodin povolává právě ty, kteří jsou v ponížení. Téhle pravdy si všímá i moderní kinematografie. Nedávno jsem byl s dcerkou v kině. Viděli jsme film pro, který se jmenuje se Luca a který přesně s tímto motivem pracuje. Ale ne přímo.
Líčí příběh dvou kluků, kteří nejsou ze světa lidí a přesto ve světě lidí chtějí uspět. Vyhrát závod. Ti dva kluci žijí normálně v podmořském světě. Na souš mohou, ale na suchu si musí dát pozor na vodu. Když jsou suší vypadají jako lidé, ale stačí pár kapek vody a promění se v “rybolidi” – místní suchozemci jim říkají příšery. Suchozemští lidé si o nich vyprávějí legendy, neví přesně jestli existují, ale vlastně by je rádi spatřili, ulovili a zabili je. Jsou pro ně příšery, jiní lidé, ti, kteří k nim nepatří.
Ti dva kluci se přihlásí do závodu v malém městečku u moře jménem Portorosso (Růžová brána). Chtějí ten závod vyhrát, aby získali motorku (skůtr), která by jim otevřela cestu ke svobodě a mohli prozkoumat svět lidí. Závod nakonec vyhrají, ale těsně před finišem začne pršet a všichni vidí, že nejsou jako lidi – jako oni. Místní padouch (takové Dlouhé bidlo), který po nich jde od začátku závodu, se ihned chopí harpuny. Už už se to za souhlasu místních chystá udělat, když v tom se těch dvou kluků/příšer zastane místní autorita. Je to rybář, jehož dcera má kluky ráda a je jejich kamarádka. Ten rybář, táta, v těch klucích najednou nevidí anonymní příšery. Ti dva kluci, napůl lidi, napůl příšery, jsou najednou pro něj jako ostatní kluci z jejich městečka. Nejsou to pro něj bezejmenné příšery, ale dva kluci, které nazve jejich jménem: Luca a Alberto. A prohlásí je za své přátele. A také je prohlásí za vítěze. Za lidi, za ty, se kterými se má počítat.
Nakonec se ukáže, že mnoho lidí z té vesnice jsou také “příšery” z moře, ale dlouho skrývali svou identitu. Nyní již mohou bez trestu nechat na sebe pršet a chovat se tak, jak se narodili.
III.
Ten příběh se mě propojil s těmi Izajášovými slovy. Izajáš nechává promlouvat Hospodina: „Izraeli, Jákobe, zamiloval jsem si tě, už se nemusíš cítit jako ten ,cizí´, jiný, bezvýznamný, nicotný a hříšný!” A tak i ten příběh filmu Luca říká, že je tu někdo, kdo se zastává těch, kdo jsou ponižování, kdo jsou v očích druhých outsideři, looseři. Že je tu někdo, kdo skrze lásku dává život a přijetí. Vidí v druhém konkrétního člověka se jménem, nikoliv neosobní ohrožující příšeru.
Být milován je klíč k životu beze strachu. K opravdově zvednuté Boží výzvě: „Neboj se, jsem s tebou!”
Tahle slova tvoří Izrael. V situaci ponížení, rozptýlení, slyší synové a dcery Izraele: „Já vás opět svolám na jedno místo. A nejen vás! I jiné národy, které jsou na zemi, všichni budete voláni, všichni dostanete slovo. V polyfonii života žádný hlas nemá zapadnout.”
Izrael je tu milován, aby o téhle lásce, lásce Boží, mezi národy vypravoval. Je Božím záměrem, aby to byl právě ten malý, takřka nesvéprávný národ, národ, který si nemůže vydobýt respekt mezi národy silou a mocí, ale právě jen vědomím: jsem milován Bohem, tím, který neváhal za mě dát mnohé jiné.
IV.
Je to zvláštní jednání Boží, které se nakonec ukáže ještě silněji na kříži v Jeruzalémě na Golgotě, kdy Bůh dává jednoho za mnohé, jednoho za všechny. Svou lásku k lidem ukáže zvláštním nesuverénním způsobem: milovaného nechá trpět, a přesto utrpení není cílem ani odpovědí. Tou je láska, která nakonec utrpení a smrt přemůže. Skrze Ježíše, tohoto židovského rabína, se dostane zpráva o lásce Boží mimo Izrael do světa. Do toho světa, který byl vnímám židovskými stoupenci vlastně jako zlý, nebezpečný, jiný, „příšerný”, „příšerácký”. V Kristu Ježíši se ale stává najednou známý. Najednou i my můžeme poznávat, že Bůh si zamiloval nejen Izrael, toho Jákoba, ale i nás, góje, lidi, “příšery”.
A nejen to, Bůh skrze Izajáše a následně pak Krista vyhlašuje svou lásku: Jsme přijímáni navzdory naší „příšernosti“, protože jsme “Boží nepřátelé”, řekl by Pavel. Ne, v Božích očích nejsme anonymní bytosti, ale bezpodmínečně milovaní lidé se jménem. Boží lidé. A dává jistotu: to, co druzí lidé často můžou chápat jako něco příšerného, protože to je třeba jen jiné jiné, to je v Božích očích přijímáno.
Každý z nás má něco takového. Jsou lidé, kteří tuhle svou nepřijatost dnes vnímají v jistých částech světa více než jiní, jako třeba lidi s jinou sexuální orientací, nebo jako lidi, kteří se narodili do těla, které jim nesedí na jejich já.
Láskou nás Bůh učí mít se rád. A právě proto se nebát! Hledět do tváře druhých a vnímat jinakost svou i druhých. Však Bůh se zdál také jiný, nedostupný, tajuplný, ale v Kristu Ježíši ukázal své plány. Ukázal Lásku k nám lidem bez pardonu.
Když poznáme, že nás někdo miluje, že jsme milování, ožíváme, získáváme důstojnost a radost ze života, třeba i v protivných podmínkách, jaké zažíval Izrael, nebo Luca s Albertem, nebo všichni ti, kteří pro strachy z odsouzení nemohou žít svobodně.