Křest: ponoření(-i) do Krista
Ř 6, 3 –11
(1. čtení: Mt 28,16–20)
I.
„Jsem pokřtěn! Baptizatus sum!“ Tak volal Martin Luther, když ho trápily deprese a pochybnosti. Tak odháněl od sebe nejen to, co bychom my nazvali právě takto. On to viděl tak, že tímto zvoláním odhání ďábla. Jednou dokonce, alespoň dle legendy, ve věži na hradě Wartburgu na toho ďábla hodil kalamář. Když se v těžkých chvílích obracíme k nepodmíněné dimenzi našeho života, když se obracíme k Bohu: jak to činíme? Čím se utěšujeme, povzbuzujeme? Čím se povznášíme? Také ujištěním, připomenutím, že jsme byli pokřtěni či konfirmováni? Přiznám se, že alespoň já se připomínkou, že jsem byl pokřtěn, až tak často neutěšuji. Snad je to tím, že jsem jako mnozí z vás (ne ovšem všichni) křest vědomě neprožil – protože jsem byl pokřtěn jako mimino? A nebo proto, že se křtem, se svátostí, jak tomu říkáme, mám také trochu problém?
Podle tradice se dnešní neděle pojí v evangelických církvích s připomínkou křtu. Ti, kdo byli pokřtěni, si mají připomenout, že byli pokřtěni. A ti, kteří ještě pokřtěni nebyli, si mají připomenout, že budou, či by mohli a měli být pokřtěni. A všichni by se měli prohloubit vědomí, že se v církvi svátost křtu vysluhuje a v čem spočívá její význam. A samozřejmě se o této neděli také činí to, o čem je řeč: totiž se křtí. To nám dnes odpadá. Tak se pokusme krátce zamyslet, co že křest může znamenat.
II.
Trocha teorie: Křest jedna ze dvou svátostí církve. Alespoň podle našeho protestantského chápání. Svátosti jsou, podle theologické definice, viditelná znamení neviditelné Boží milosti. Jsou to ta znamení, ty rituály, o nichž platí přesvědčení, že je přikázal sám Kristus. Ostatně: pojetí toho, co je a co znamená svátost, tedy jak se v církvi prostředkuje spása, Boží milost, Boží život: to je hlavním důvodem rozdělení křesťanstva. To se týká hlavně chápání ordinace. Tedy toho, kdo může v církvi prostředkovat spásu. Tedy kázat a svátosti „vysluhovat“, jak říkáme. V římsko-katolické církvi jsou to jen ti, na něž byl vzkládáním rukou přenesena takzvaná apoštolská posloupnost. Takové potrubí Ducha, které proudí je přes určité vybrané muže, nejvíce přes papeže a biskupy. Ty církve, které toto svátostné apoštolské potrubí nemají, jsou z římsko-katolického, ale i pravoslavného hlediska církvemi jen nedokonale. Proto je v posledních desetiletích v ekumenických rozhovorech je kladen důraz na křest. Často se zdůrazňuje, že právě „jeden křest pojí nás“. Byť i zde jsou rozdělení, v rámci naší protestantské tradice. Některé baptistické církve neuznávají křest dětí.
Svátosti hrají velkou roli v křesťanském životě. O tom, že mají konat, je v církvi docela shoda. Není křesťanská církev, kde by se nekřtilo, a kde by se nevysluhovala večeře Páně. Ovšem jaký je svátostem přisuzován význam: tak zde jak v oficiálních naukách, tak v myslích jednotlivých křesťanů panuje vše možné jen ne shoda.
My evangelíci se snad shodneme, že křest je důležitým mezníkem v životě člověka: je jakoby přechodovým rituálem. Člověk, ať dítě, ať dospělý, se v něm stává členem církve. Je-li křtěn v dospělosti, pak se se také přiznává veřejně ke Kristu, k církvi, ke své víře. Když se křest koná, je to obvykle slavnostní chvíle. Společenská událost. Fotí se. Jsou oblečeni do slavnostních šatů. Potom se jde na oběd. Rozdají se dárečky. Proč to všechno?
III.
Podle Pavla znamená křest něco jako most. Člověk se po něm nevratně dostává do Kristovy – a to znamená: do Boží – blízkosti. Člověk se nevratně vyděluje ze starého způsobu bytí a je ponořen ve jméno Ježíšovo, ve jméno trojjediného Boha. Jak známo, křtilo se dříve skutečným ponořením do vody. Tak jak Jan Křitel, jehož křest znamenal především očištění od hříchů. V Pavlově chápání nejde však křes není jen symbolem očisty od hříchu, od způsobu bytí, který je v rozporu s Božím životem. Vyjadřuje své chápání poměrně drsnými, až drastickými obrazy: to, co se děje ve křtu, přirovnává k pohřbu, ke smrti, dokonce k ukřižování. Starý člověk umírá hříchu. Křest je podle jeho slov takový slavnostní pohřeb. Slavnostní poprava starého hříšného člověka. A povstání člověka nového. Není to však jen průchod do života. Je to také začátkem účasti na Kristově smrti. Křest je počátkem – až bychom mohli říci – mystického sjednocení s Kristovým osudem: s jeho ponížeností, ale i vysokostí. A právě v tomto má křest, jak ho Pavel chápe, něco výlučného, exkluzivního. Kdo je pokřtěn, je na tom trochu jinak než ten, kdo pokřtěn není. Skrze křest jsou jedni do Kristova života zahrnuti, druzí ovšem vyloučeni. To je možná jeden z důvodů, proč může křest nám dnes působit potíže. Kdyby naprosto platilo to, co Pavel píše: co potom ti ostatní, nepokřtění? Jsou skutečně vyloučeni z Boží blízkosti? Copak víra, vztah k Bohu, se bez tohoto prostředkování neobejde?
I v rámci křesťanství byly a jsou proudy, které řekly: křest žádné takové mystické spojení nepůsobí. Křest je nanejvýš rituál, kterým viditelně před ostatními vyznávám, že k Bohu už dávno patřím. Někteří šli až tak daleko, že řekli: nejsou potřeba žádní prostředníci: ani kněží, ale ani svaté texty a svátostné rituály. Duch působí přímo v lidském srdci, bez jakýchkoliv vnějškovostí. Luther těmto lidem říkal „spiritualisté“. A nebo méně korektně: „blouznivci“. Církev se postavila proti takovému spiritualismu. Ve křtu se něco děje: dochází k navázání božského kontaktu. Toto navazování kontaktu s Božím životem ve křtu je zásadní. Ale: je to proces, je to příběh, je to něco, na čem se musí ze strany člověka pracovat. Co si člověk musí za pomoci jiných stále připomínat.
Ví a vědělo se totiž odevždy: Nový život, do něhož křtem člověk vstupuje, se u leckterých pokřtěných neprojevil a nejeví. A u některých se neprojevil zcela jednoznačně. Je na nich vidět, že na cestu nového života nevstoupili ani náhodou. Bůh snad něco vidí, ale ostatní jejich pokřtěnost, jejich účast na Kristově životě, nevidí. Je až příliš viditelné, že hříchu nezemřeli. Naopak kvůli nim umírají a jsou „křižováni“ jiní lidé. Snad je to trochu otřepaná pravda, ale budiž: právě největší „řezníci“ 20. století Džugašvili alias Stalin a Hitler byli pokřtěni.
Význam křtu nám zpochybňují právě tyto skutečnosti: jednak tu jsou lidé, kteří byli či jsou pokřtění, a neděje se na nich ta novost, kterou zaslibují Pavlova slova. A naopak tu jsou mnozí, kteří očvidně „neotročí hříchu“, kteří svými skutky svědčí o tom, že žijí Bohu, že jsou na cestě nového života: a přesto nejsou – ještě nejsou či nikdy nebyli – pokřtěni. Ať lidé sekulární, ať příslušníci jiných náboženství.
IV.
Luther volal v těžkých chvílích: „Jsem pokřtěn!“ I on ve svém srdci asi tušil, že to, o čem Pavel píše, platí jen částečně. A někdy prožíval, jako by ten nový život v Kristu pro něj neplatil vůbec. Starý člověk plný pýchy a zoufalství na něho stále dotíral. Na každého křesťana, dokud žije, ten starý život doléhá. A tak je dobré si připomenout, že tu je křest a že platí: moje spojení s Kristem je pro mě osobně již neodvolatelné. Nesmazatelné. Jsme do Krista, zdroje fantazie, otevřenosti, určitosti, lásky, již nevratně ponořeni. Už se z jeho vlivu nevyvlékneme. Není cesta zpět od víry, lásky, milosrdenství, sebereflexe. Není cesta zpět od svědčení druhým o zdroji toho všeho. Bůh pak jednou spravedlivě a milosrdně posoudí, do jaké míry jeden každý křesťan žil ze svého křtu, do jaké míry sebe a druhé autenticky, pravdivě a láskyplně učil, co nám Kristus přikázal. Amen