2. Korintským 3,171. čtení: 2.Samuelova 22,1-6. 37
Kde je Duch Páně, tam je svoboda.
I.
Téma, které před náš vnitřní zrak staví biblická čtení je svoboda – to je věčné téma. Svoboda – opak nevolnictví, svázanosti, otroctví, represe, útlaku, nespravedlnosti.
Svoboda je věčné téma. Politiky, psychologie, víry. Svoboda vnitřní, svoboda našeho nitra, naší duše, našeho „člověka zevnitřního“ (srov. 2 Kor 4,16, kralický překlad). Tak i ta svoboda vnější – která se týká našeho života jako členů určitého společenství, určité společnosti, která se týká nás jako občanů, ale i členů církve.
Ta slova ze starého zákona jsou (alespoň podle vyprávění) slova krále Davida. Slova Davidovy písně. Píše se tam, že ji zpíval, „když jej Hospodin vysvobodil ze spárů všech jeho nepřátel i ze spárů Saulových“.
Osvobození od protivníků, od útlaku nepřátelské lidské moci – to je jeden z prazážitků svobody. Propuštění ze zajetí. Propuštění z otroctví. Propuštění z vězení. Když padne totalitní režim. Když lidé překračovali a překračují nejrůznější zdi a hranice mezi světem nesvobodným a svobodným. Tento přechod z nesvobodného světa do světa svobodného – to je ostatně jeden z hlavních příběhů Starého zákona. Když člověk, co člověk národ pocítí (alespoň na nějaký čas) volnost svých kroků, svých činů. Na východě od nás právě v tomto čase probíhá zápas lidí o volnost svých kroků, o volnost jejich občanských svobod.
Základní zvěstí křesťanství je – ta vnější svoboda se může stát prázdným prostorem, prázdnotou a polem svévole, jestliže nejde ruku v ruce se svobodou vnitřní. Jejímž původcem není a nikdy nemůže být člověk, ale jen Bůh.
II.
Apoštol Pavel píše – kde je Duch Páně, tam je svoboda. Svoboda, o níž se mluví v Novém zákoně je především ta svoboda vnitřní. Ne snad přímo svobodná vůle, o níž se často říká, že nám ji Bůh dal. Ne svobodná vůle je téma Nového zákona. Ale když už tak osvobozená vůle. Ale nejen ta, ale vůbec celek lidského života, lidská vůle, city, myšlení, lidské srdce.
Apoštol o té svobodě, kterou působí Duch mluví, když obhajuje svou službu apoštola. Když byl pod palbou kritiky ze všech stran. Která zněla asi takto: máš na to? Vždyť jsi nic nedokázal, nemáš se čím vykázat, žádnými zázraky, mocnými duchovními činy.
Pavel se brání – Jeho služba se zakládá jen a jen na Bohu, na Kristu. A dává do protikladu literu a Ducha. Která zabíjí, Ducha, který obživuje. Litera na kamenných deskách, Duch na živých deskách lidských srdcí.
Pavel vlastně říká: tento tlak, kdy člověk staví především na tom, co je v něj, to je nesvoboda. Když člověk staví na své síle, v níž dokáže plnit Boží zákon nebo dnes bychom řekli na své bezúhonnosti, ne své cti, na své slušnosti, na svém ryzím srdci, na své svobodné vůli. A nebo na tom, co člověk vybuduje, dokáže – to přeci teprve je základem lidské svobody, to, co uděláme, to co uděláme sami se sebou.
Proti tomu Pavel říká: to, co uděláme my, byť se to zdá skvělé a třeba i smysluplné, tak to je pořád nesvoboda: pokud se to nezakládá na Božím Duchu, na té jeho osvobodivé energii. Energii, kterou vlévá do našich srdcí. I kdyby nakrásně to vedlo k činům, které v našem světě něco zlepší, osvobodí nás od nějaké tíže.
Podle Pavla je ta svoboda, co nám daroval Kristus, vlastně jistým druhem nesvobody. Tedy pokud nesvobodu chápeme jako nezávislost na vnějších autoritách. Pavel neváhá říci na jiném místě, že víra je jistým druhem otroctví. Neotročíme již světu, ale Bohu. To je ale otroctví v uvozovkách. Které se s tím lidským otroctvím, ať s tím starověkým, ať s tím novodobých, nedá vůbec srovnávat. To je nebe a dudy. To, co je společné je jen ta naprostá závislost. Naprostá závislost na člověku ničí, na Bohu dává život. Když Bůh „zotročuje“ člověka, dává mu plnost života, když člověk či lidská instituce zotročuje jiné lidi, život bere a páchá zlo.
A protože jsme ve víře, v Duchu, naprosto závislí na Bohu, na Kristu, nemůže nás nic ze světa, nic z toho dobrého, ale porušeného Božího světa, zapřáhnout do svého jha. Byť to ten pokušitel v nás a okolo nás, bude neustále zkoušet.
A když takto neotročíme světu, jde křesťanská svoboda jde ruku v ruce se službou, láskou, odpovědností za druhé, za sebe, za svět. Svoboda Ducha spojená s láskou dává volnost našim krokům a vytrhává nás ze spárů těch hlavních nepřátel, kteří číhají ne především okolo nás, ale v nás: nepřátel nedůvěry, lhostejnosti a strachu. Ať Duch svobody a lásky vane v našich životech i nadále. Ať jen na něm jsme závislí, ať jen z něj žijeme. Amen.