1.Samuelova 3,1-10 (1. čtení: Skutky 1, 4-14)
Mládenec Samuel vykonával službu Hospodinovu pod dohledem Élího. V těch dnech bylo Hospodinovo slovo vzácné, prorocké vidění nebylo časté. Jednoho dne ležel Élí na svém místě. Oči mu začaly pohasínat, takže neviděl. Boží kahan ještě nezhasl a Samuel ležel v Hospodinově chrámě, kde byla Boží schrána. Hospodin zavolal na Samuela. On odpověděl: „Tu jsem.“ Běžel k Élímu a řekl: „Tu jsem, volal jsi mě.“ On však řekl: „Nevolal jsem, lehni si zase.“ Šel si tedy lehnout. Ale Hospodin zavolal Samuela znovu. Samuel vstal, šel k Élímu a řekl: „Tu jsem, volal jsi mě.“ On však řekl: „Nevolal jsem, můj synu, lehni si zase.“ Samuel ještě Hospodina neznal a Hospodinovo slovo mu ještě nebylo zjeveno. A znovu, potřetí, zavolal Hospodin Samuela. On vstal, šel k Élímu a řekl: „Tu jsem, volal jsi mě.“ Tu Élí pochopil, že mládence volá Hospodin. I řekl Élí Samuelovi: „Jdi si lehnout; jestliže tě zavolá, řekneš: Mluv, Hospodine, tvůj služebník slyší.“ Samuel si tedy šel lehnout na své místo. A Hospodin přišel, stanul a zavolal jako předtím: „Samueli, Samueli!“ Samuel odpověděl: „Mluv, tvůj služebník slyší.“
I.
„Hospodine, vyslyš můj hlas, když volám, smiluj se nade mnou, odpověz.“ (Ž 27,7) To je žalm, který jsme slyšeli. Jsou to slova modlitby, ovšem ne modlitby děkovné, ani chvály, ani přímluvy. Ale osobní prosby: o smilování, vyjádření touhy po Boží odpovědi.
V jaké situaci můžou taková slova zaznít? V jaké situaci jsme taková či podobná slova my sami užili? V okamžiku strachu o sebe a blízké? V okamžicích starostí? V obdobích, kdy náš život byl jako by pustinou? Kdy všechno dění jako by ukazovalo na to, že Hospodin mlčí, jeho slovo je vzácné, nemluví do našeho života? Třeba i kvůli zkušenosti samoty, mezilidského chladu?
Každý věřící prochází takovými údobími. Kdy člověk často podléhá rezignaci, pochybnostem – prostě takoví my lidé jsme. Zkušenost víry ale po generace bývá, že i v takových obdobích, chvílích se najednou překvapivě něco stane, vzejde nová naděje.
Něco skončilo, Kristu byl ukřižován, byl vzat do nebe, Bohu najednou nerozumím, nechápu ho. Něco se možná nepovedlo. Ale to není konec! Stále je naděje, něco se otevře, Bůh promluví, jen trpělivost, takto zakouší Boží lid po generace.
II.
Někdy se ukazuje Bůh tam, kde bychom ho nikdy netušili. A nebo se ukazuje tam, kde bychom ho vlastně měli dávno znát, ale když k nám promluví, tak najednou víme, že nás stále dokáže překvapit. I třeba tím, skrze koho k nám promluví.
Tuhle zkušenost víry odráží i ten starozákonní příběh o povolání mladého začínajícího kněze Samuele, který je „na vikariátu“, na učení u staršího kolegy kněze Élího. Ostatně: Elí sám řekl Samuelově matce Chaně, že Bůh vyslyšel její modlitby a že se jí konečně narodí dítě – Samuel, hebrejsky „Bůh vyslyšel“.
A na začátku toho příběhu vypravěč výslovně upozorňuje, že v těch dnech bylo Hospodinovo slovo vzácné, prorocké vidění nebylo časté, bylo ho jako šafránu.
Což o to, bohoslužby se tehdy konaly, chrám fungoval, ale živé Boží oslovování nikdo nezažíval. Zda to bylo proto, že lidé Boží slovo slyšet nechtěli, nebo ho jeho služebníci lehkovážně vyřizovali nebo Bůh nechtěl k lidem mluvit, se neřeší.
To se prostě často nedá rozhodnout je to tajemství, jestli Bůh své slovo zadržuje a skrývá, nebo jestli Bůh mluví, a člověk si z nějakého důvodu zacpává uši a oči.
V tom příběhu mluví Bůh dříve, aniž by kdo vůbec osobně volal. Ani Elí, ani Samuel se po jeho slovu neptají. Spí či usínají. Samuela neruší ani tíživé či myšlenky, ani úzkosti, jak to známe, ani noční můry. Ale jakýsi neznámý hlas. Samuel v tom hlasu slyší hlas člověka, konkrétního člověka. myslí, že to je jeho nadřízený a učitel kněz Elí. Hlas Boží zaměňuje za hlas lidský.
Někdy to bývá naopak naopak. Nebo často? Kdy lidé něco zcela lidského vydávají za Boží hlas. Právě možná ve chvílích nedostatku duchovních zážitků, kdy člověku dochází trpělivost, tak člověk vlastní náboženskou fantazii a samomluvu promítá do nebe a vidí v tom Boží zjevení.
To zde ovšem je jinak. Samuel jde k Elímu a kněz Elí nejdříve netuší, o co Samuelovi jde. Až napotřetí chápe, že Samuela nebudí jeho snové přeludy, ale Hospodin. Ani s tím nepočítal, že Hospodin někoho znovu osloví. A možná si potom říkal, jak to, že Hospodin se neozval jemu, starému zasloužilému knězi, ale tomu mladíkovi, který je u něj teprve chvíli? Ale má asi v sobě tolik moudrosti, že nic nedává najevo a řekne Samuelovi, co má dělat. Má říci: „Tvůj služebník slyší.“
III.
Tady mi přijde důležitá jedna věc, na kterou nemáme zapomínat ve svých životech, kde toužíme zaslechnout Boží hlas.
Aby Samuel Hospodinův hlas odlišil od svého vlastního hlasu či od hlasů jiných – potřeboval pomoc. Pomoc staršího bratra ve víře, kněze Elího. Tomu sice chvíli trvalo zorientovat se v situaci, nepoznal hned co se Samuelovi děje, ale poznal to a správně ho nasměroval.
Prostě: Na víru, na duchovní cestu, na hledání a nacházení Božího hlasu nejsem nikdy sám! Jsem tu s těmi, kdo věří, kdo o to zápasí, kterým se to stejně jako mne nedaří a nejsou stejně jako já žádní morální giganti, jakkoliv se někteří tak tváří. Nejsem sám ani, když víra usychá. Jsou tu zástupy dalších, kteří to mají podobně.
A to je vlastně smysl církve. Komunikační pletivo síť, kteří věří v Krista, kteří zaslechli Hospodinův hlas. A také ti, kteří Krista hledají. A nebo také ti, které Kristus našel, směřuje jejich životy, ale oni jen neměli v životě příležitost, aby si to naplno uvědomili a tohle vyznali.
A smysl církve je, že se o vzájemné víře, o vzájemné zkušenosti s Božím mluvením či mlčením, se sdílíme mezi sebou. Mluvíme o tom. Radujeme se z toho. Pláčeme spolu. Klademe si otázky. Necháme si případně poradit těmi, kdo uvěřili před námi.
A zase ti, kdo uvěřili dříve zase jsou otevřeni – v ideálním případě – přijmout případně i to, že i skrze generaci mladší může nově, nečekaně promluvit Bůh. V církvi žádná generace nemá absolutní přednost. Samuel hned dostal úkol, aby Elímu, svému duchovnímu otci, vyřídil slova soudu, slova nepříjemná.
Každého z nás Bůh oslovuje různě. A i my Boha oslovujeme také různě. Ale vždycky je nám u toho někdo nablízku. Někdo, kdo nás tím provází. Fyzicky, nebo virtuálně (když si sami čteme bibli nebo jinou knihu, vždy za tím stojí zástup věřících lidí).
Také Samuel potřeboval druhého člověka, který mu v tu chvíli řekl něco, co on by si sám říci nedokázal.
A co si ve svém životě sami říci nedokážeme? Pravdu o tom, jak to s námi je, jak často mizerně, ale také hlavně a především: jakou spásu a jaké možnosti navzdory našim selháním námi jednotlivcům, církví, ale třeba i společností, Bůh otevírá. A on otevírá, on mluví, on nás slyší.