Matouš 8,23-26 (1.čtení: Žalm 107,1-3;23-32)
Vstoupil na loď a učedníci ho následovali. V tom se strhla na moři veliká bouře, takže loď už mizela ve vlnách; ale on spal. I přistoupili a probudili ho se slovy: “Pane, zachraň nás, nebo zahyneme!” Řekl jim: “Proč jste tak ustrašeni, malověrní?“ Vstal, pohrozil větrům i moři; a nastalo veliké ticho.”
Připomínáme si letos 100 let naší církve. A protože loď je odpradávna tradičním obrazem, symbolem církve, vybral jsem pro dnešní kázání text o Ježíšově loďce na rozbouřeném moři.
Jenže – jak máme co nejopravdověji přijmout poselství, message, které nám evangelium v tomto příběhu chce předat? Není to na první pohled tak zjevné! Ten příběh, ostatně stejně jako řadu dalších biblických textů, můžeme číst minimálně dvojím způsobem.
Ten první způsob je, že příběh čteme jako zázračnou epizodu ze života Pána Ježíše a jeho učedníků. Jako popis dramatické události, ve které se ocitli na rozbouřeném moři všichni v lodi a Pán Ježíš tu bouři utišil. Všichni zúčastnění lidé žasnou nad Ježíšovými zázračnými schopnostmi. Je možné takto doslovně příběh číst – jako důkaz Ježíšova Božství.
Při tomto způsobu čtení je posláním příběhu víra, že na přímluvu tehdejších učedníků i nás dnes je Pán Ježíš ochoten a hlavně schopen zastavit jakoukoliv bouři, zemětřesení, katastrofu. Je to víra, že Kristus, Bůh zasahuje na základě našich proseb do přírodních dějů, zachraňuje své věrné v jejich trápeních, v nemocech či v umírání.
Pro mne však, a myslím, že nejsem sám, je takováto víra problematická, neumím ji takto přijmout. Jak to že Bůh viděný touto vírou dopouští smrt tisíců obyčejných lidí při živelných katastrofách, při tsunami, na lodích, při zemětřeseních? A co znamená taková víra pro blízké těch, kteří zahynuli třeba na lodi Titanik? Hráli tam tehdy Blíž Tobě Bože můj, modlili se – 1500 jich však zahynulo! Kde byl Ježíš – spal, jako na té loďce s učedníky? A proč se tedy neprobudil? Proč umírají lidé na silnicích? Proč Ježíš nezasahuje?
A nejde jen o lodě, auta, hory a přírodní katastrofy – kde byl Bůh této v nacistické Osvětimi, kde byl v komunistickém gulagu, kde byl při popravě evangeličky Milady Horákové a stovek dalších umučených věřících evangelíků i katolíků v padesátých letech komunistickým režimem?
Lze po hrůzách dvacátého století ještě takto bibli doslova číst, ptají se mnozí, a já k těm tazatelům patřím. Není při takovémto doslovném čtení a chápání Bible strašlivé nebezpečí odvratu od víry u každého, komu se přes úpěnlivé prosby o záchranu stane něco zlého? Komu Bůh nesplní jeho úpěnlivé prosby? Mám ve vlastní rodině několik příbuzných, u kterých se takováto víra v zázračivého Boha obrátila v nenávist vůči němu.
A tak je mi bližší jiný způsob čtení tohoto textu. Chci příběhu rozumět v jeho vnitřním, duchovním poselství, ne jen podle litery. Litera zabíjí, duch obživuje, říká apoštol Pavel. (2 K 2,6) Většina vykladačů Písma všech dob je přesvědčena o tom, že příběh je podobenstvím, ve kterém nám evangelista Matouš (i Marek a Lukáš) chtějí sdělit něco velmi důležitého o církvi. Ostatně tento náš text obrazně vykládá třeba již Mistr Jan Hus!
Posláním příběhu při tomto duchovním čtení je povzbudit církev, která se potácí jako ta loďka v bouřných časech dějin a jejíž posádka ztrácí naději a propadá strachu. Je to podobenství o církvi, jak vypadala v době sepsání evangelií, o církvi třetí generace, o církvi zmítané pronásledováním, vyháněním, vražděním. O církvi, která ztrácí své prvotní nadšení, začíná být ustrašená, její víra slábne.
Matouš vypráví ten příběh stejně tak, jak vyprávěl svá podobenství Ježíš. Však ona to v tom příběhu vlastně nebyla jen tak nějaká obyčejná bouře, ale přesněji v originální řečtině seismon, zemětřesení, kdy se všechno hroutí a padá, nic pevného nikde člověk nenachází, nemá se čeho chytit a bojí se nejen o svůj život, ale o vše, co je mu drahé a svaté, o své blízké, o pravdu a naději, o smysl všeho, zač kdy zápasil a o čem snil.
Zachraň nás! Jedině Bůh, Syn Boží může spasit, zachránit z takového otřásání. Moře a bouře byly v dávných dobách vždy symbolem zla a vlády temných sil, které člověk nedokáže ovládnout. A evangelista vyznává vyprávěním příběhu, že ten, kterého jediného poslouchají takovéto temné síly, samo zlo, je Syn Boží, Ježíš. Jedině on má navrch, jedině on umlčí svým slovem samo zlo, děsivou dutinu nicoty!
Je to vyznání víry ten příběh, je to eschatologické podobenství, do něhož se promítla důvěra v Kristovu pravdu, spolehnutí na pravdu, na závažnost a svatost toho, co Ježíš přináší a co znamená. Víra a naděje v to, co podrží a zachraňuje tváří v tvář běsnícímu zlu i prázdné nicotě. Nebojte se toho, co může zabít tělo, bojte se toho, co ohrožuje vašeho Ducha, říká Ježíš.
Spící Ježíš v příběhu – to je obraz ukřižovaného Krista, který – jak se mnohým zdá – otálí se svým spásným příchodem. A tak volají: „Pane, hyneme, zachraň nás“, v Markově podání dokonce vyčítají: „tobě je jedno, že hyneme?“
Ti vyděšení učedníci z příběhu – to jsou křesťané, k smrti vyděšení hrůzami své doby. Často se věřícím v dějinách již zdálo, že Pán usnul a že nic nedělá v těch nejděsivějších okamžicích křesťanské historie. Někdy se nám to tak jeví i v daleko menším nebezpečí, než byli tehdejší křesťané. Jsme ustrašení a malověrní už i v existenčních starostech toho typu, o kterém píše i Bible: „Co budeme jíst, pít, co si budeme oblékat?“ nebo „Nevzali jsme chleba a je tu moc lidí“. Jsme ustrašení až ke smrti, když se setkáváme s bolestí, utrpením, nemocí, s apelem samaritánsky pomoci lidem na útěku, kteří hledají záchranu před válkou, hladem utrpením.
Probouzející se a vstávající Kristus na loďce, to je jasný poukaz ke Kristovu vzkříšení. Kristus, který podstoupil tělesnou smrt ale neprohrál, je vítězem nad mocnostmi záhuby a smrti. To je podstata naší víry! Ježíš naši loď, naši církev, ba celý svět doprovází! Není mu jedno, že procházíme bouřemi času i vlastních životů – je v tom všem s námi a nese naše bolesti, strachy i hrůzy.
Klíčovým slovem Matoušova podobenství je slovo oligopistiá, malá víra. My známe pojem oligofrenik, jsou takoví i mezi klienty naší Diakonie, oligopistik to je člověk nikoli malého rozumu, ale malé víry. A věřte, člověk malé víry je na tom neskonale hůř, než člověk malého rozumu. S malým rozumem lze v pečujícím prostředí žít velice šťastný život. Přistihl jsem se již mnohokrát, že vlastně některým klientům Diakonie závidím jejich radostnost. S malou vírou však šťastný člověk být nemůže.
Malá víra, to je víra, která v nepohodlí slábne a v ohrožení se zmenšuje a chřadne k zániku. Zbývají jí jen pochybnosti, strach a hrůza z toho, co přijde. A výmluvy proč to, či ono nemůže člověk pro Ježíše udělat. Malověrný člověk je člověkem strachu, úzkosti, beznaděje. Nezbývá mu síla na lásku k druhým, ke světu. Malověrná církev pak je karikaturou následování Krista, není a nemůže být přitažlivá pro své okolí, nemá co nabídnout, nezvěstuje Kristův pokoj.
Ten výraz: oligopistik, malověrec, je Matoušův novotvar. Tím originálním výrazem chtěl evangelista postihnout typický nedostatek křesťanů i vůbec celé tehdejší církve, která kolísala mezi vírou a nevírou, která opustila svou původní poutnickou existenci, obávala se učednické nezajištěnosti, usadila se, přestávala se zastávat těch, kteří byli pronásledováni, přestávala se starat o potřebné, hladové, žíznivé, nahé, vězněné.
Příznačný byl pro ni materialismus, duchovní malátnost, nenávist mezi křesťany navzájem, nedostatek velkorysé lásky, odpuštění, milosti. To je nebezpečí církve v každé době, v každém století, nebezpečí i církve naší v našich časech.
Naopak velká víra, ta, která hory přenáší, není bázlivá: „neboj se, toliko věř“ – kolikrát jen to slyšíme v Bibli! To není jen tak nějaká víra, že nějaký Pánbůh musí existovat, když se dějí zázračivé věci. Opravdová víra – to je především hluboká důvěra, důvěřování Pánu Bohu, že s ním a v něm má život smysl třeba i v protivenství, ve zkouškách, v bolesti.
Je to trpělivá důvěra, která vnáší slovo pokoje a míru do rozbouřených vod světa, která ruší nenávist. Církev tvořená lidmi odvážné a pevné důvěry je lodí, která sice často pluje všelijakými bouřemi, či se dostává na všelijaké mělčiny, je však zároveň lodí, kterou ani běsi nepřemohou. A je lodí, která může ve víře ukazovat svému světu k naději. To nám chce naše dnešní perikopa říct. A v tom nás chce povzbudit, to je poselství dnešního biblického textu.
Za takovou víru, takovou důvěru prosme. A děkujme, že taková byla alespoň občas ve vypjatých chvílích i ta naše nepatrná Českobratrská církev evangelická.