Matouš 25,14-30 (1. čtení: 1. Korintským 12,27-13,8)
Bude tomu, jako když člověk, který se chystal na cestu, zavolal své služebníky a svěřil jim svůj majetek; jednomu dal pět hřiven (=talentů), druhému dvě a třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval.
Ten, který přijal pět hřiven, ihned se s nimi dal do podnikání a vyzískal jiných pět. Tak i ten, který měl dvě, vyzískal jiné dvě. Ten, který přijal jednu, šel, vykopal jámu a ukryl peníze svého pána.
Po dlouhé době se pán těch služebníků vrátil a začal účtovat. Přistoupil tedy ten, který přijal pět hřiven, přinesl jiných pět a řekl: „Pane, svěřil jsi mi pět hřiven; hle, jiných pět jsem jimi získal.“ Jeho pán mu odpověděl: „Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.“
Přistoupil ten se dvěma hřivnami a řekl: „Pane, svěřil jsi mi dvě hřivny; hle, jiné dvě jsem získal.“ Jeho pán mu odpověděl: „Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.“ Přistoupil i ten, který přijal jednu hřivnu, a řekl: „Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk a sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří.“ Jeho pán mu odpověděl: „Služebníku špatný a líný, věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal. Měl jsi tedy dát mé peníze peněžníkům, abych přišel a to, co mi patří, si vybral s úrokem. Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven!
Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. A toho neužitečného služebníka uvrhněte ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.‘
„Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.“ Na tato závěrečná slova tohoto podobenství, která jsou vlastně docela podivná a provokativní, si často vzpomenu v jedné asi rodičům dost známé situaci: dítě se vzteká třeba při snídani a nechce to, co mu bylo předloženo, třeba koblihu. A chce to, co má jeho sourozenec, třeba jablečný šáteček A nedá si vysvětlit, že on(a) už přece ten šáteček měla, a sourozenec nikoliv. Ne, prostě chci mít také ten šáteček, a ne koblihu. Tak mě to někdy dopálí a řeknu, tak buď koblihu nebo nic. A občas se stane, že když tedy nějaké z našich dcer chci tedy vzít i tu koblihu, kterou nechce, bez níž by neměla k snídani už vůbec nic, tak ji nakonec ráda sní.
Tohle podobenství o svěřených hřivnách, řecky talentech, je plné významů. A myslím, že (ne snad především ale také) odkazuje na jednu naši lidskou vlastnost, která se týká všech generací: často nejsme spokojeni s tím, co máme. Často nevidíme (nechceme vidět), co už jsme dostali, a raději se ohlížíme za tím, co mají ti druzí, co je přeci daleko, daleko lepší. A často je to doprovázeno pocity závisti, někdy hněvu a tak dále.
A právě jednou z dobrých zpráv tohoto podobenství, která ukazuje na tu hlavní dobrou zprávu křesťanské víry, je: právě že jsme obdarováni! Víra rozeznává sám život jako dar, nikoliv jako trest, byť to v různých kontextech může být docela těžké tohle vědomí si udržet. A dále: každý jsme od Boha obdarováni nejen samotným životem, ale také nějakým životním úkolem, posláním a také prostředky, kapitálem, talentem. Nikdo není úplný antitalent, každý má na něco talent! A na nás je, jak toto naše poslání uskutečňovat, realizovat. Během toho času, který je nám zde v časoprostoru, v našich dějinách dán, darován.
Podobenství nás zavádí do světa finanční elity, superbohatých lidí a jejich praktik. Boží království je tu přirovnáno k tak často problematické finanční sféře, pro její dynamiku, i když často tak podezřelou. Ten člověk, bohatý byznysmen, svěřuje svým služebníkům obrovské sumy. Dává jim hřivny, talenty. Slovo talent chápeme dnes v přeneseném smyslu. Ale lidé, jimž Ježíš podobenství vyprávěl ovšem měli zcela konkrétní představu – talent, hřivna – to byl obrovský prut stříbra, který člověk jen těžko unese (30 až 40 kilo). Jedna hřivna to bylo 17 ročních příjmů chudé rodiny.
A dodejme, že v kontextu toho podobenství ti služebníci, kterým byly tyto obrovské sumy svěřeny, to nebyli žádní svobodní zaměstnanci, ale nesvobodní otroci. (Byť se můžeme samozřejmě pustit do úvah, do jaké míry se dnes i dnes zaměstnanci leckde nacházejí v roli novodobých otroků.)
Ten bohatý člověk chce, aby tyto peníze vydělaly další peníze. Tak je tomu i dnes. Největší výdělky nepocházejí z práce, nýbrž z finančního kapitálu samého.
Nenaděluje jim všem stejně. Nemají stejné výchozí podmínky. Tak tomu v životě prostě je. Ale také se ani ode všech nečeká totéž. Pán respektuje a využívá jejich individuální možnosti a obdarování.
Vyprávění o finančních kouzlech služebníků je potom stručné, bez detailů. Je velmi otevřené, jak s těmi penězi mají naložit, nedostanou žádné konkrétní instrukce. Nevíme, do čeho investovali, jak to bylo rizikové, riskantní a hazardní, jaké turbulence na burze si museli prožít.
Snad také odkaz k tomu, že i ten náš životní úkol je v mnohém otevřený, i cesty, jakými v životě jdeme nejsou předepsány, nadekretovány, ale je na naší kreativitě a invenci, jak je objevovat.
Pak se dozvídáme, že dva s výnosem, třetí svěřený majetek zakope, „skryje pod kbelec“. Což je vlastně docela korektní jednání, nic nezpronevěřil, sumu zakopal, peníze zakopat do země bylo považováno za dobré zabezpečení. Chtěl to zanechat čisté, neporušené, nechtěl se pouštět do žádných větších akcí. Ano do toho, čemu se v dnešní dnešním bankovní novořeči, konzervativní investování, kdy má člověk jistotu, že člověk nepřijde o vložené peníze, byť také ale toho moc nevydělá.
III.
Pán se vrátí a začne účtovat.
Dva ze služebníků předloží účty a je odměněn – pochválen a pozván do radosti svého Pána. A ty první dva chválí a také je odměňuje a povyšuje. Dalo by se i říci, že je osvobozuje. Dává jim podíl na své svobodě, na své radosti.
Důležité je za co ty dva služebníky chválí: pán zde chválí jejich věrnost. A nikoliv přímo za výši zisku. Teda připomeňme, že ten jejich zisk byl skutečně obrovský. Když jim říká, že byli věrni nad málem, tak stále platí, že na deset hřiven by tehdy dělník pracoval asi 170 let.
Na tom zde ale nezáleží. Nezáleží na míře úspěchu, na velikosti jejich výkonu. Ale na víře, na věrnosti, na vnitřním nastavení. A na tom, z toho vyvodili nějakou akci, že něco dělali, že riskovali.
Ten třetí služebník pánův majetek nerozmnožil. To, co uvádí na svou obhajobu (bál jsem se, věděl jsem jaký jsi přísný a důsledný) však jako polehčující okolnosti uznáno není. Ale je to použito proti němu. Ukazuje se motivace jeho jednání, nebo spíše nejednání. Je to strach. Problém není v tom, jak (ne)pochopil svůj úkol. Problém bude už v tom, jak vlastně vidí svého pána, za co jej považuje.
Ten poslední služebník byl pak za své zakopání talentu potrestán temnotou, pláčem a skřípěním zubů. Je to do jisté míry extrémní možnost: když člověk ví, co má dělat, jaký má úkol, co v něm je a na co má, ale on to přesto neudělá, vykašle se na to a zcela vědomě se svůj život rozhodne promarnit. Přiznám se, že nikoho takového moc neznám. Život se dá také promarnit, to je zřetelné varování podobenství. Ale také si myslím, že ta Boží spravedlnost také vždy uvidí nějaké ty polehčující okolnosti, proč kdo třeba ty svoje talenty uskutečňovat moc nedokázal. Třeba mu v tom bránily nepříznivé společenské okolnosti, nebo blízcí lidé, nebo úzkostné a bázlivé duchovní klima, které střeží tradice a bojí se pošpinit se okolním světem.
Ale v tomhle varování zvěst podobenství nespočívá:
chce vést k tomu, že náš život nemá ochromovat strach. Strach žít, strach důvěřovat, ano strach důvěřovat Bohu. Ani víra nemá právě že být určována strachem z Boha, z jeho přísnosti.
Podobenství nás chce motivovat k důvěře: k důvěře v život, v jeho možnosti a výzvy a k důvěře v toho, který je Pánem a dárcem života. A součástí téhle důvěry je sebedůvěra – vědomí toho, co dokážu, jaké jsou moje schopnosti, co mám, co nemám. A tahle sebedůvěra vylučuje veškerou závist.
Víra je podstatně důvěra. Ta potom sama od sebe nese plody lásky, tyhle výtěžky, u nichž nerozhoduje, kdo vydělal víc. Ale jde o to, že se to stalo, že skrze tyhle činy nějak v našich životech problesklo Boží království.