Matouš 8, 5 – 13 (1. čtení: Římanům 1,13–17)
Tu když přišel do Kafarnaum, přistoupil k němu jeden setník a prosil ho: „Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a hrozně trpí.“ Řekl mu: „Já přijdu a uzdravím ho.“ Setník však odpověděl: „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu; ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven. Vždyť i já podléhám rozkazům a vojákům rozkazuji; řeknu-li některému ‚jdi‘, pak jde; jinému ‚pojď sem‘, pak přijde; a svému otroku ‚udělej to‘, pak to udělá.“ 10 Když to Ježíš uslyšel, podivil se, a řekl těm, kdo ho následovali: „Amen, amen, pravím vám, tak velikou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho. Pravím vám, že mnozí od východu i západu přijdou a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království nebeském; ale synové království budou vyvrženi ven do tmy; tam bude pláč a skřípění zubů.“ Potom řekl Ježíš setníkovi: „Jdi, a jak jsi uvěřil, tak se ti staň.“ A v tu chvíli se sluha uzdravil.
I.
Naše město se nachází v oblasti, které se dříve říkalo pohraničí. Hranice zůstala, ale ztratila svoji hrozivost. Také Ježíš se v tomto příběhu nachází v pohraničí. Tedy přesněji v pohraničním městečku Kafarnaum na pomezí dvou tehdejších palestinských provincií. Přichází za ním voják, setník, co se bojí o život svého sluhy. Ten setníkův sluha je také na hranici, v mezní situaci: na hranici života a smrti. A setník se nebojí se o život svůj. Má starost o někoho, kdo mu společensky není roven. Má starost o někoho, kdo by klidně mohl být „za hranicí“ jeho strasti, do koho by mu již nemuselo nic být. Z nějakého nám neznámého důvodu, i navzdory jejich sociální nerovnosti, měli mezi sebou nějaký vztah. Setníkovi na sluhovi záleželo. A proto jde setník za Ježíšem.
A je důležité: ten setník, vojenský důstojník, je pohan. Je-li dnes společnost rozdělená především co se týče politických preferencí, ale i na ty sociálně a ekonomicky úspěšné a neúspěšné, tehdy v Izraeli byla společnost rozdělená také hlavně takto: byla rozdělena zdánlivě nepropustnými hranicemi mezi židy a „řeky“, mezi těmi, kdo jsou synové a dcery Abrahamovi, kdo patří k Hospodinem vyvolenému lidu, a mezi těmi, kdo vyvoleni nebyli, kdo byli venku „ve tmě“.
Pohané byli oficiálně za hranicemi Boží přítomnosti. Nebo přesněji: za hranicemi Boží spásné, napřimující přítomnosti. Pokud už pohanům platila boží přítomnost, tak ta trestající. A tak pravověrní židé nevstupovali do pohanských domů. Považovali je za rituálně nečisté.
A toho si je ten pohanský voják vědom: že je pohan, že ho od Ježíše – žida, dělí zeď. Ta zeď na jednu stranu není pro něj až tak nepropustná: když k Ježíšovi vůbec jde prosí ho o pomoc. A ani ze strany Ježíšovy se ta zeď, ta hranice nezdá nepropustná: „Já přijdu a uzdravím ho,“ říká. Byl připraven překročit meze tehdejšího pravo-věří.
Setník ale přesto raději chce Ježíše ušetřit toho, aby tuto pro něj choulostivou překážku musel překonávat. Setník ho tedy prosí o uzdravení na dálku. Setník, který se takto vydává za hranice své starosti, kterému nejde o jeho duši, ale o duši a tělo bližního, se považuje za nehodného. Po vzoru jeho slov římsko-katoličtí křesťané při každé mši vyznávají, že nejsou hodni přijímat jeho tělo a krev, odvažují se toho jen na Ježíšovo zaslíbení. „Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo, a má duše bude uzdravena.“
A vlastně také si je setník vědom svých mezí. On, který má poměrně dost moci, dává rozkazy, rozhoduje, je akční, dynamický, on zde naráží na hranice svých možností. Uzdravit někoho nedovede. Musí v tom být zastoupen. Někým, kdo tyto meze a hranice umí překonat. Takového zástupce setník rozpoznává v Ježíšovi a jeho (mocném) slovu. Snad právě Ježíšovo mocné slovo dokáže nemocného sluhu zachránit z té mezní situace!
Rozpoznávat vlastní meze, omezenost, konečnost – to je jeden z důležitých projevů víry. Náš život má spoustu možností. Je v nás mnoho skryto. Mnoho, o čem víme, mnohé, o čem možná ani nevíme. Myslím především na to dobré, na duchovní dary a talenty, co jsme dostali. Ale možnosti nejsou neomezené, ani naše obdarování nejsou neomezená, v něčem prostě svůj stín nepřekročíme. A to už nemluvím o tom, že třeba ani zdroje, z nichž žijeme na této zemi nejsou neomezené. Mnoho toho můžeme (třeba i v oblasti medicíny), ale dát si smysl života, přijmout víru a naději v uzdravení, ve spásu – to nám musí být dáno zvenčí. V tom musíme být zastoupeni.
II.
A Ježíš říká setníkovi neslýchanou větu: „Tak velkou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho.“ Ne že by víru v Izraeli nenalezl vůbec. Největší víra, s kterou se zatím setkal, má pohan. Největší víra se nachází za hranicemi Izraele. Tento jedinečný člověk, kdo si myslel, že je venku, za hranicemi Boží spásy, je překvapivě uvnitř. Podle jeho víry se stalo to, po čem toužil, jeho sluha se uzdravil.
A to je evangelium: Boží láska platí bez výjimky všem lidem. Boží láska se vydává za všemožné lidské hranice, i zdánlivě nepřekročitelné. Boží láska se tehdy v tom konkrétním případě vydala za hranice vyvoleného lidu Izraele. A tatáž Boží láska se vydává také dnes za hranice církve. I za jejími hranicemi lidé po Bohu touží. A jsou přitahování k tomu, kdo je Pánem církve.
Je třeba samozřejmě také připomenout, že v tom příběhu se nevypráví nic o tom, že by se setník, či jeho sluha stali Ježíšovými učedníky. Je to možné. Ale Ježíš to po nich zde nevyžaduje. Jejich další příběh je otevřený.
Stejně tak i mnozí lidé mimo církev už nějak Ježíše znají. Samozřejmě ne všichni. Bez církve, bez jejího zvěstování, by lidé však o Ježíšovi vůbec nevěděli. Zvěstování církve, to, že se v ní čte a vykládá Boží slovo, právě že působí někdy takto podobně na dálku. A když Bůh dá, tak lidi také přiláká do její blízkosti.
Ježíš přiblížil setníkovi Boží lásku, která nezná hranic. Která nebere ohled na to, kdo je členem jakého národa, jaké je barvy pleti, zda muž či žena, jakého sociálního statusu. A svému vyvolenému lidu připomněl: Ti, kdo si myslí, že jsou uvnitř, mohou být i venku, za hranicemi. Kde je „pláč a skřípění zubů.“ I lidé církevní mohou být v poznání Boha úplně mimo.
To samozřejmě neznamená pravidlo, že Boží spása opustila Izrael, a opouští církev, a je všude jinde než v rámci jejích hranic. To se někdy může zdát vzhledem viditelnému scvrkávání církve.
To slovo nám připomíná: Boží láska je skutečně neomezená. Může působit kdy a kde chce. Překonává hranice, a nás vede také ty hranice překonávat. Třeba právě ty hranice úzce církevního života. V nějaké situaci je třeba ty hranice možná třeba i bořit. A někdy zase posouvat. A nebo právě nově objevovat, že třeba nemusí být tak nepropustné, jak by se mohlo zdát.
A někdy nás vede Boží láska k tomu, abychom některé hranice v našem životě právě že respektovali a pokud možno co nejméně překračovali. Třeba tu zásadní hranici mezi neláskou a láskou.