Milost za milostí. Kázání J.Š. a M.O. ze 17.1. 2021 (2. neděle po Zjevení)

Jan 1,14.16.18     (1.čtení: Exodus 33,12-23)

A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. (…) Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista.  Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl.

Video

I.

Mojžíš je na hoře, právě přijal desky Desatera. A Hospodin se mu zjevuje. Mluví k němu. Už jen to je dar, nesamozřejmá milost. Dostává se mu “milosti za milostí”. My jsme desky Desatera od Boha nedostali, ale snad jsme od Boha někdy nějak zaslechli, že nás zná vlastním jménem. Že nás tak jako Mojžíše zná až do morku kostí!

A Mojžíš své žádosti k Bohu stupňuje. Ostatně i my máme tendence stupňovat vlastní žádosti. Nejde mu ale nakonec jen o jeho osobní spásu. Jde mu o širší společenství, o jeho lid. Chtěl by vědět, jaké má s nimi Hospodin úmysly. Kdo z nás by to nechtěl vědět, co nás a církev, a společnost, ať českou, ať tu evropskou čeká? Jaké má s námi Bůh úmysly?

Mojžíšovi nejde jen o to vidět Hospodina, poznat hlubiny Boží. Chce znát pravdu o životě. On na té hoře přijímá desky Desatera, konkrétní nařízení pro život. A chce znát, k čemu jsou. Proč je vlastně vůbec dodržovat. Nestačí jen poslechnout, slepě poslouchat Boží nařízení, potřebuje poznat záměry Boží.

On, Mojžíš, má předstoupit před lid s nařízeními, s něčím konkrétním, jak žít. A má možná i strach, že tomu zcela nerozumí, že to těm svým nebude umět vysvětlit, že zklame. A tak potřebuje vědět víc, vidět Hospodinovy záměry, možná také pohlédnout do budoucna.

Tak to tu a tam máme i my. Toužíme po poznání. Po plném vědomí, po odpovědích na poslední otázky. Čím hlouběji poznáváme Boha, tím hlouběji poznáváme i náš svět, člověka, jeho úkol, jeho zacílení. Tak to třeba vnímal reformátor Jan Kalvín. Jeden svůj slavný spis (Instituce) začíná právě výkladem Desatera a připomíná: křesťanské učení má dvě části: poznání Boha a poznání sama sebe. I Mojžíš chce znát tu celou spletitost života. To je i to, o co se snaží věda: poznat život a jeho plnost.

 

II.

Ale Mojžíš jde ještě dál. Chce, aby mu Hospodin dal spatřit svou slávu. Chce, aby se mu Bůh zjevil co možná nejtransparentěji. Průhledně, jednoznačně, křišťálově čistě, plně. Mojžíš chce, aby mu Hospodin ukázal svou tvář. Mojžíš chce překročit jistou mez, hranici. Nahlédnout do Božího tajemství. Jako by ani Mojžíšovi ani často nám nestačilo, že se nám dostává “milosti za milostí”. Že Hospodin dává vše potřebné k životu, že k němu mluví, že stačí vidět, vědět jen část a v ostatním se na něj spolehnout.

A proto Hospodin Mojžíšovi říká: ne! Tuto hranici žádný člověk překročit nemůže. Je to příliš nebezpečné. Neunesl bys plnost toho poznání.

Samozřejmě: poznávat do hloubky – to je potřebné! Proto jsme dostali rozum. Poznat pravou tvář světa. Hledat to, co je za oponou. Pramen poznání. Podívat se za to, co je vidět. To je ostatně jeden z darů milosti!

Ale tahle touha se může také zkroutit. A zničit nakonec i onoho samotného diváka.

To máte jako z elektřinou. Většina z nás nejsme elektrikáři, my si tak můžeme vyměnit pojistky nebo žárovku. Ale běda, kdybychom chtěli přijít na kloub, proč vypadl transformátor a chtěli ho jít opravovat (nebo si dosaďte jiné elektrické zařízení). Je pravděpodobné, že tato touha rychle překračovat meze našeho laického poznání by vedla do ještě většího průšvihu.

Ono je totiž těžké pohledět i na svět plně – naplno, zcela, totálně. Unést všechnu tu jeho tíhu, otázky, tragiku, temnotu. Tenhle komplexní pohled  – ten je vyhrazen pouze Bohu, ten to jako tvůrce snese.  Můžeme se přiblížit, můžeme něco nahlédnout. Nakonec ale můžeme spatřit z té plné skutečnosti (té Boží) jen část, jen fragment.

A když po takovém totálním Božím pohledu, byť třeba nevědomě zatouží člověk, snadno se mu může stát, že jeho touha ho zavede do podivných vod hledání různých spiknutí, konspirací, viníků i obětí (tihle nám ukradli volby, naše životy nám zničili marťani).

Kde je tedy opora? Kde můžeme najít to správné místo k rozhledu? Zacílení na Hospodina a respekt před jeho tajemstvím. Bez zacílení k Hospodinu, bez důvěry k němu si snadno můžeme vytvořit paralelní podsvětí, zásvětí, které vůbec nemusí být reálné, ale naopak zcela vykonstruované a iluzorní. Pohled k Hospodinu otevírá dobrý rozhled.

Ale jak už bylo řečeno: lákavost objevit, jak ten svět funguje, to je pozitivní! Pustit se na horu Hospodinovu znamená něco poznat! Proto tam Mojžíš nakonec šel a nakonec i přijal desky Desatera. A na takových horách byli i před ním, třeba Abraham s Izákem. Stanuli na hoře, kde Hospodin byl tím, kdo viděl. Viděl Abrahámovu víru, jeho až fanatické spolehnutí, kdy byl ochoten obětovat svého syna.

 

III.

Na podobné hoře pak stál i Ježíš. Ne jednou, ale víckrát hleděl do tváře lidí a lidi viděli skrze něj to, co je Boží. Na jiné hoře byl pak ukřižován. A i zde se něco ukázalo. V tragédii toho jednoho odpoledne se ukázala ona Boží tvář. Milost za milostí. Záměr, zacílení lidského života. Ježíš umírá, ale aby znovu ožil. Aby se dal znovu poznat jako vzkříšený. Tentokrát už nedává poznat plášť, který zakrývá tajemství Boží. Dává poznat průhled do Božího království. Vzkříšení je pohled na Boží slávu, která nás pozvedává k sobě a pozvedává i život celého stvoření.

Naplno odkrytým tajemstvím této Boží slávy je Boží láska. A Ježíšovo nové přikázání je o lásce. Lásku mějte jedni k druhým. Tak jako já jsem miloval vás, tak se milujte navzájem. To je nejvíc, co lze vidět. Je to málo nebo hodně? Stačí nám to, nebo už je to ohrané? Stačí nám láska jako plnost Boží?

Luther řekl, že Bůh je rozpálená pec plná lásky. Láska, která hřeje jako kamna zmrzlou duši a tělo. Kamna, která nevyhasnou. Pec, na kterou si můžeme lehnout a přečkat noc v teple.

Ježíš pohlédl do Boží tváře, do této pece, která ho nespekla, ale transformovala. A díky Kristu i my můžeme do té Boží tváře nahlížet a u ní se hřát. Ne tak jako Kristus. To je jen jeho věc. Jen Kristus vidí až do úplné Boží pece (její hloubky). A také do hlubin a plnosti našeho života, našeho světa, do toho propletence lidských životů. My bychom takový pohled nesnesli.

Ale co v jeho moci zahlédneme, i to temné, to nás nepohltí. Ale posune dál na cestě lásky, na níž nám svítí ta Kristova Boží sláva, která prosvěcuje a proměňuje temnoty našeho světa. Milost za milostí…