Mír. Kázání J.Š. z 6.1. 2019

Kol 3,15     (1. čtení: Ž 34,13–23)
 
 
A ve vašem srdci ať vládne mír Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo. A buďte vděčni.“
 
 
I.
Dnešní biblické texty spojuje slovo pokoj, ono hebrejské šalom. Šalom: které se v moderní hebrejštině užívá také jako běžný pozdrav, něco jako naše Ahoj! Je to slovo, které do kterého se vejdou česká slova pokoj, klid, ale také mír. Když se řekne pokoj, mír, co si představíte? Co to ve vás vyvolá? Pokoj a mír jsou slova označující bezpochyby něco pozitivního. Ale možná – jak to už u pozitivních slov bývá – také něco nejasného, mlhavého. Možná dvouznačného, ambivalentního.
Dvojznačnost, neurčitost: tak to s velkými, pozitivními slovy křesťanské tradice bývá. Slovy jako pokoj, spása, Boží království, láska, život věčný, věčnost, nebe. Tuhle jejich dvojznačnost odráží třeba vtipy. V „nebeských“ anekdotách je často nebe, sídlo nebeského klidu, líčeno jako nuda, strnulý klid. Jako takové ospalé provinční městečko, kde se toho moc neděje. Zatímco peklo je místo, kde to žije, kde se něco děje, kde je zábava. Byť i v tom světě – je třeba dodat – vtipů se nakonec ukáže, že tato pekelná „pohoda“ je vlastně jen zdání, „předvolební kampaň“, a peklo je skutečně místem temným.
Zpět ke slovům pokoj a mír, kterými překládáme ono biblické šalom. Přiznám se, že někdy nevím, co odpovědět, když se mě někdo zeptá, zda jsem někde či s něčím spokojený. Přemýšlel jsem nad těmi svými rozpaky. A vyšlo mi, že asi podvědomě s tímto slovem pokoj, spokojenost spojuji dvojí: jednak takový ten nepravý pokoj. Stav nehybnosti, stagnace, nudy, status quo. Nebo falešná sebespokojenost či spokojenost s tím co je, bez touhy po něčem vyšším, hlubším. Kdy člověk druhým či světu vůbec říká: „Dej mi už konečně pokoj! Už mě neotravuj!“
Možná nějaký takový falešný klid označuje tolik užívané slovo „pohoda“. V němčině na to mají sousloví „pokoj, radost, palačinky“ (zvukomalebné Friede, Freude, Eierkuchen). To popisuje povrchní, je zdánlivě pokojně bezstarostný stav nějaké společnosti. Takový stav, kdy se problémy vytěsňují, místo aby se řešily. Takový ten klid na práci, kterým se oháněli komunisté (a kterým se ohánějí dnešní populisté), kdykoliv se ozývaly a ozývají kritické hlasy zpochybňující jejich způsob vládnutí. Kdy se vytěsňuje, že náš život je plný různých zájmů a s nimi souvisejících konfliktů, malých i velkých válek. A to nejen těch zbytečných, malicherných, které být vůbec nemusí a které pochází jen a jen z lidské nevděčnosti. Ale i těch důležitých, kde jde o boj o pravdu, o spravedlnost, o svobodu, o lásku.
A ještě ke slovu mír. Mnozí si to pamatujete více než já, že zvláště v konečné etapě studené války bylo v zemích reálného socialismu slovo mír všudypřítomné. „Buduj vlast – posílíš mír!“ tak znělo alespoň jedno z nejotřepanějších hesel. Mír – to bylo heslo zase něco vytěsňující. Slovo, které znamenalo dočasné přerušení války, v jehož pozadí byla neustálá hrozba nové války, kterou třídní nepřítel připravuje a kterou „tábor míru“ údajně brání. Díky tomu u mnohých slovo mír ztratilo svůj pozitivní význam. Snad je to i tím, že žijeme více než 70 let v Evropě v prostoru bez většího válečného konfliktu.
 
II.
Ovšem když se v bibli hovoří o pokoji či o míru, tak je to skutečně něco skutečně pozitivního. Biblický šalom se také dotýká lidského nitra a mezilidského a mezi-národního soužití. I biblické šalom znamená neexistenci války, také znamená zdařilý lidský život.
Šalom, pokoj je také jistota lidí v rámci společenského řádu, který zahrnuje ochranu slabých. Má svůj diakonický rozměr. Pokoj/mír také ve Starém zákoně zahrnuje také vztah člověka a přírody, má svůj rozměr ekologický. Pokoj či mír: to je v bibli i absence přírodních katastrof, neúrod, ustání nepřátelství mezi člověkem a zvířaty, ustání bojů v samotné zvířecí říši. Ale hlavně, co odlišuje biblický šalom od běžného užívání slova pokoj: Tím, kdo je tvůrcem tohoto pokoje, je Hospodin. „Dám vám ve vhodném čase vydatné deště, země vydá svůj výnos a stromoví na poli ponese ovoce. Výmlat bude trvat až do vinobraní a vinobraní zas až do setby. Najíte se svého pokrmu dosyta a budete sídlit ve své zemi bezpečně. Zemi daruji pokoj a nikdo vás nebude děsit, když budete spát.“ (Lev 26,4n.)
V Novém zákoně je mír či pokoj především prohloubený vztah mezi Bohem a člověkem. Je to dění, kde mezi člověkem a Bohem není spor, není mezi nimi nepřátelství. Kde člověk Bohu důvěřuje, spoléhá se na jeho vedení ke svobodě. Kde žije v souladu s Boží vůlí, kde je celou svou duší, duchem a myslí otevřen Božímu přicházení. A tohle všechno otevřel, umožnil Kristus svým životem, svou smrtí, ve svém zmrtvýchvstání. Vstoupit do tohoto Kristova pokoje však leckdy pro člověka může znamenat dočasný nepokoj a rozpad dosavadních jistot, dosavadního klidu a pohody. „Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj: Ne, pravím, ale rozdělení!“ (L 12,51)
 
III.
Kristův mír a pokoj může také rozdělovat. Tam, kde jde o to, zda člověk je pravdivý nebo žije ve lži a sebeklamu. Tam, kde člověk prosazuje jen svou vůli a nechce uznat, že tu jsou i druzí se svými zájmy a potřebami. Tam Boží pokoj působí nepokoj. Měřítkem toho, že je člověk je zmocněn Kristovým pokojem, je elementární vděčnost a respekt. Respekt k lidství toho druhého. Tento respekt však nevylučuje, že by vše, co lidi rozděluje zázračně zmizelo, zvláště tam, kde jde o zásadní věci.
Kristův pokoj – to je to, co ruší falešný lidský klid a ukončuje lidské války. Někdy třeba jen na chvíli. V této souvislosti mě zaujalo jedinečné uskutečnění toho Kristova pokoje (jak věřím) uprostřed jednoho z nejhorších konfliktů lidské historie. Svědkové vyprávějí o pozoruhodné události o Vánocích 1914, kdy došlo k setkání německých a britských vojáků na Štědrý večer ve Flandrech. Vojáci vylezli ze zákopů a šli opatrně k nedalekému zákopu nepřítele. Tam si společně vykouřili cigarety, pobyli spolu, zazpívali koledy, možná i „Tichou noc“, kde se zpívá o tom, že Ježíšek spí v nebeském klidu. Pak se rozešli a o několik dní později byli zase nepřátelé. Byla to taková krátká oáza Božího míru na počátku 1. světové války. Tichá revolta lidskosti. Něco, co se dle historiků již v následujících válečných letech již nikdy neopakovalo.1
Původcem takových a podobných událostí je ten „Kníže míru, který navěky je živ“. Od Knížete toho pravého, ryzího pokoje dostáváme jeho pokoj, ten největší dar. Za tento pokoj, ze tento mír buďme společně vděčni, snažme se, aby prostupoval naše konání i v novém roce. Amen.
 
1 Zpravuje o tom dokument německé veřejnoprávní televize ZDF o 1. světové válce Weltenbrand. Sündenfall, 2012. Sr. https://www.zdf.de/dokumentation/zdfzeit/weltenbrand-112.html