1.Timoteovi 2,1-4 (1. čtení: Jan 16,23b-28)
Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi, za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti. To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu.
I.
Modlitba – běžná praxe víry, řeklo by se. Ale není to samozřejmá věc. A to nejen proto, že se hodně lidí nemodlí. V modlitbě vycházíme totiž mimo sebe. A nejen mimo sebe, mimo svět lidí, mimo spletitost světa a mezilidské komunikace. Vycházíme do 4d prostoru, do jakési čtvrté dimenze: k Bohu.
Dneska nás apoštol Pavel chce k modlitbě strhnout spolu s Timoteem. Bohuslavem. Máme, jak je to vepsáno v jeho jménu, slavit Boha: oslavovat ho modlitbou. Apoštol nás vyzývá, nabádá, rodičovsky vede a žádá nás, abychom se modlili.
Taková modlitba není automaticky vrozená věc. K modlitbě nás něco vzbudí – nějaká situace, událost, rodiče, nebo rovnou Bůh. A my se sami pak ve složitých situacích k modlitbě budíme. V životě se pak způsobům modlitby vlastně učíme. Někdy nám to jde samo, jindy se slova nedostávají. Někdy potřebujeme, aby se za nás někdo modlil, aby nás někdo k modlitbě strhnul, protože nám to v tu chvíli nejde.
Modlitba je dar. Ale také něco jako úkol. Pevná součást křesťanského života…Modlitba je vedena vírou. Jsme vyzvání hledat bod, ke kterému se můžeme v modlitbě vztáhnout, vytáhnout se její silou ze sebe, ze svých názorů a pevných postojů k novým pohledům a novému vykročení.
Co se děje, když se modlíme? Když se modlíme, skrze slova, virtuálně pouštíme Boha tam či k těm, za koho, za co se modlím, kvůli čemu se modlím. Když říkám „pouštíme“: ne že bych já Bohu určoval, kde může být a kde ne. Ale spíše ve smyslu: v modlitbě uznávám, že Bůh se může pustit kamkoliv, ke komukoliv – ke všem. A tohle uznávání se v modlitbě učím. A nejde jen o uznání, ale o vůli, chci to, přeju si to. Chci, aby na těch a těch místech, u těhle lidí, třeba i neznámých, byl Bůh. Nevylučuju druhé lidi a sama sebe od Boha. Učím se, že já sám jsem místem, kde je Bůh, učím se, že v jiných lidech je Bůh.
Učíme se také, že Bůh je i v místech našich protivníků. Modlitba mění, nás, naše pohledy na druhé, svět, na Boha. Učí, že Bůh je tak velký, že ti naši velikáni, aktéři světského dění, zas tak velcí nejsou. Jsou to „jen“ lidé, místa, kde je Bůh. Kde je Bůh skutečně schopen někoho, nebo něco změnit. Projevit svou vůli.
Modlitba proměňuje tedy mě samotného. A tahle proměna: to je vlastně také to, jak Bůh odpovídá na naše modlitby.
II.
Modlitby pak mají různý charakter. Pavel nabízí tyto:
Prosby: dovoluji si od Boha něco chtít. Dokonce pro sebe. Taková modlitba vychází ze zážitku víry, že na mě záleží, že mě na Bohu záleží, na mých potřebách, na mých starostech, na mém nedostatku.
Přímluvy (provokativně řečeno petice): Když chci něco jen a jen pro sebe, jak od světa, od druhých lidí – to je egoismus. Když chce člověk od Boha něco jen pro sebe, je to zbožný egoismus. Přímluvy před nás staví druhé lidi, a svět s jeho nouzí, s jeho rozpory, otázkami, hledáním. Přímluvné modlitby proměňují naše nitro tak, že nás činí citlivými pro utrpení, pro slabosti druhých. Pro jejich lidství, a to právě když se modlíme za ty, u nichž se nám to jejich lidství má tendenci ztrácet, kvůli tomu co zlého dělají. O tom ještě bude řeč.
Díkůvzdání: V děkovné modlitbě mizí jakékoliv lidské naparování. Třeba to „Tohle jsem v životě dokázal, a co jste dokázali vy?” Děkovná modlitba to je škola vděčnosti. Děkuji, že jsem něco mohl v životě udělat. A nejen pro sebe. Je to škola vděčnosti vůči Bohu: náš život není samozřejmý, je to dar od Boha. Děkovná modlitba prospívá i té naší vděčnosti mezilidské.
III.
To Pavlovo povzbuzení k modlitbě vyzývá k modlitbám za všechny lidi. Ale jednu skupinu konkrétně vypichuje: modlete se také za vládce! Za ty mocné. Když politika, správa věcí veřejných funguje, modlitba za tuto sféru se nezdá být problematická, jak ta přímluvní, tak i ta děkovná. Ale co když vrchnost je zkorumpovaná, lže, rozkrádá a privatizuje stát, nebo nás dokonce vede do područí nepřátelských mocností? Za tyhle lidi se modlit?
Text je provokativní v tom, že nás vlastně vede také k modlitbě, která zde není výslovně zmíněna, ale o níž mluví Ježíš nebo Pavel na jiném místě: k modlitbě, která je praxí lásky k nepřátelům, protivníkům. „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují,“ říká Ježíš v kázání na hoře. (Matouš 5,44)
Modlitba nás vede k tomu, že z lidí (a nejde jen o vrchnost, o politiku), kteří se chovají zle, ze kterých je nám zle, nemáme dělat démony, ale stále je vnímat jako lidi. Nejen proto, že se tohle může lehce obrátit proti nám, ale proto, že i jich se týká spása. Julek Varga, římsko-katolický disident, dominikán, na vozíčku, který zemřel ve 33 letech, řekl v osmdesátém devátém: „Chtěl bych milovat všechny lidi s jakýmkoliv přesvědčením. I komunisty.“ I ten největší psychopat je v moci Boží. Místo šípů a kulek na něj máme posílat Boha (v lásce).
To je to, co apoštol myslí, když píše: „To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu.” (1. Tm 2, 3-4)
Modlitba za zlé lidi a třeba právě za politické struktury, které jsou očividně zkorumpované, nespočívá v nekritickém vztahu, či v omlouvání jejich činů. Ale umožňuje nám neupírat nikomu jeho lidství. Ani těm, kdo svými činy přispívají k tomu, že je druhým lidství upíráno. Taková modlitba přináší nadějí na proměnu takových lidí, takových struktur.
Tahle praxe modlitby je ostatně dobrou zárukou, že nás síly zla samy nepřemohou. Bůh, který mezi nás a sebe, natáhl šňůru víry a dal nám nesamozřejmý dar modlitby, nám dává sílu k věcem, o nichž by se nám ani nesnilo.