Marek 8, 31-38 (1. čtení: 1 Korintským 13)
A začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát. A mluvil o tom otevřeně. Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat. On se však obrátil, podíval se na učedníky a pokáral Petra: „Jdi mi z cesty, satane!; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“ Zavolal k sobě zástup s učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej. Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život? Zač by mohl člověk získat zpět svůj život? Kdo se stydí za mne a za má slova v tomto zpronevěřilém a hříšném pokolení, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly.“
I.
Původně jsem to nechtěl vůbec zmiňovat, ale což. Ono to souvisí s tématem dnešního kázání. Dnes, jak známo, je mezi lidmi více či méně oblíbený (nebo dokonce zcela neoblíbený) svátek svatého Valentýna – svátek zamilovaných. K tomu chci jen připomenout, že je pojmenován podle knězi Valentýnovi. Ten žil ve 3. století po Kristu. O jeho životě máme jen legendy, podle jedné z nich tento muž oddával snoubence, čímž přestoupil zákaz římského císaře Claudia II, pohana. A ten ho nechal za to 14. února 269 popravit. Valentýn tedy zemřel mučednickou smrtí, podle dnešních slov přišel o život pro Krista a pro evangelium. Proto je také v římsko-katolické církvi považován za tzv. patrona zamilovaných.
Proč o tom mluvím – dnes je také poslední neděle před postním období, Estomihi, a v ní se čtou různé biblické oddíly, které vždy nějak spojuje motiv následování: Krista a Božích cest.
V tom příběhu, co jsem přečetl, říká Ježíš ta náročná a asi i tvrdá slova: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě.“ Zapřít sám sebe, ztratit pro Krista svůj život, nestydět se za něj.
II.
Co tam máme za situaci? Učedníci jsou na cestě s Ježíšem a jejich kroky se pomalu, ale jistě ubírají do Jeruzaléma, kde Ježíš zemře. To nikoho v tu chvíli ani nenapadne. A Ježíš začíná najednou nějak divně mluvit. A Petr to nenechává jen tak. Co vlastně chce? Utěšit? Zachránit Ježíše od těžkých myšlenek? Nechce, aby se Ježíš trápil? Propadal defétismu, poraženectví, blbé náladě, malomyslnosti? Možná strachu? Petr ho má rád, a nechce, aby se Ježíš trápil. Možná má Petr strach i o sebe, o vlastní život. Tak to s námi často je – když vidíme v problémech druhého, napadne nás – vždyť by to mohlo potkat i mě.
A je tu i druhá věc: Ježíšovo hnutí je už rozjeté, a Petr už si možná představuje úspěch, že získají celou Palestinu, možná celý svět – to se přeci od mesiáše v Izraeli očekávalo! A teď najednou taková slova porážky, a další blouznění, jako že má po třech dnech vstát.
A Ježíš si Petrova slova nebere srdce, ale sám zaútočí. Petra zpraží, dost tvrdě: odstup, satane, nemluvíš věci Boží, ale lidské.
III.
Víme, že Petrovi to dost trvalo, než pochopil, co tím tehdy Ježíš myslel. A taky víme, že Petr sám Ježíše následoval právě tak, že pro něj svůj život položil. Co znamenají Ježíšova slova pro nás dnes? O zapření sebe sama, nošení kříže. Pokládání života za Ježíše a evangelium?
Celek biblického svědectví a zkušenost víry nám ukazují, že následování má mnoho podob. A jediným kritériem je, aby se to následování dělo ve víře, naději, ale hlavně lásce.
A v lásce, k Bohu i člověku, se vždy něčeho vzdávám, něco opouštím, něco odevzdávám. Třeba takové představy o Bohu, které jsou jen „lidskými nálezky“. Takové ty představy o tom, co Bůh v tuto situaci údajně jednoznačně chce. Třeba že chce především trestat. Někdy musím odevzdat, položit to, čemu psychologie říká projekce. Uvědomit si, čím ze svého nitra zkresluji skutečnost, co do ní ze sebe vnáším. To se leckdy týká i morálních soudů, představ, jak má svět, jak mají lidé vypadat. A že třeba musím uznat, že to jsou právě mé představy. A ne Boží. Že to je smýšlení z člověka, a ne z Boha.
A když toto člověk „ztratí“, odevzdá, tak mnoho získá, získá otevřené dveře do Božího smýšlení, do hlubin Božích, které jsou základem vší lidské hloubky, pravdy a lásky. A to, z čeho měl člověk dříve strach, u sebe, u druhých ve světě, ztrácí svou hrozivou tvář.
IV.
Samozřejmě, že ta Ježíšova slova také mohou znamenat to, čemu se tradičně říká mučednictví. Ať položení života jako Petr, tak jako Valentýn. Nebo fyzické pronásledování. Ostatně pronásledování křesťanů ze strany státní moci a jejich statečné osvědčování víry je skutečností i dnešních dní. V mnoha zemích na světě. A tato slova jsou pro ně jistě posilou.
Ale i cesta riskování fyzického života pro Krista může být za určitých okolností problematická. I to může být stejně dvojznačné jako jakékoliv jiné činy člověka. Pavel píše: „A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.“
V oslabené podobě se takové dvojznačné pojetí následování Krista, myslím, objevuje i v současné době u některých křesťanů: když se tvrdí, že – vir nevir – bychom se měli nadále beze strachu scházet bez omezení při bohoslužbách. A třeba pít z jednoho kalicha při večeři Páně. Bez ohledu na to, jestli se nakazím či ne. A překonat tak strach o svůj život ve jménu Ježíše.
V tom je něco velkého. Bohoslužby, vzájemné scházení, modlitby, touha zaslechnout Boží slovo skrze svědectví Písma – to je jedním z klíčových projevů následování. Samozřejmě, že bohoslužby takto konané virtuálně na dálku, přes internet – jsou jen náhražkou.
Ale dělat v církvi (a potažmo ve společnosti), jako by žádný vir nebyl, nebo ho podceňovat, ve jménu křesťanské svobody – to je na pováženou.
Možná právě to je jeden z klíčových duchovních problémů, který se v naší kovidové době vynořuje: co v této době znamená následovat Krista? Současná situace také je nové hledání pravá křesťanské svobody, která spočívá v lásce, o které mluví apoštol Pavel. V lásce, která sice hledí k nekonečnému a nezná nezná úzkostlivý strach. Nebo alespoň o to usiluje. A tak třeba i smrt není pro ni tou největší hrozbou a náš pozemský život tou absolutní, naprostou hodnotu. Naše situace nás ale nově upozorňuje, že křesťanská svoboda sice by neměla znát strach, ale zná starost, obavu, péči o druhé, ale také o sebe, péči o život, který nám byl dán.
A brát na sebe svůj kříž třeba právě znamená, že člověk žije rád v tomto našem světě, v kterém rozpoznává dobré Boží stvoření, svůj domov. Boží stvoření, které je však zraněné, zraňované, plné temnoty a otazníků. A klade před nás své výzvy. Nejen v oblasti pandemické, ale třeba i ekologické.
Kristus sám, ač položil život pro nás a za nás, žil v tomto světě rád, radoval se v něm, pil, jedl, komunikoval. A také pečoval o tento náš pozemský život, uzdravoval nemocné, křísil mrtvé, odvážně se nasazoval pro druhé. A poslední slova na kříži ukazují, že ani jeho položení své duše pro nás, pro něj nebylo lehké, ale bolestné. Protože opouštěl ty, které miloval. Ať tedy i my jsme v Kristově moci neustále zamilovaní: do Krista a do pozemského života, který nám byl darován a který máme za úkol v lásce prožít. Amen.