Matouš 10, 34-39 (1. čtení: Gn 21, 8-21)
Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a ‚nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina‘. Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden. Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.
Ježíš častěji mluví o pokoji a harmonickém sjednocení. Podle Janova evangelia vyjadřuje jeho odkaz před ukřižováním modlitba za věřící, obsahující slova jako: „Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří; aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.“ Podle epištoly Efezským má dokonce celý vesmír dospět k jednotě v Kristu. Leč ani z vize harmonické jednoty se nemá stát prázdná modla a vyvanulý pojem. Proto považuji za důležité vnímat i dnešní čtení, naznačující, že to s tou jednotou není tak jednoduché. Kristus zde říká, že nepřišel uvést na zem pokoj, ale rozdělení, meč.
Na jednu stranu to zní jako překvapivě drsná slova. Od Krista záměrně provokativní. Cítíte asi, že by bylo riskantní pochopit je chybně. Jak jsou zamýšlena doopravdy?
Vždyť jindy Ježíš slavnostně vyhlašuje: „Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.“ Tak zní východisko. Anebo v epištole Římanům apoštol Pavel píše: „Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji.“ Pokud to záleží na vás.
Věřící sami od sebe nemají být strůjci konfliktů. Ani je nemají přiživovat. V té epištole Římanům zase hned o pár řádků níže klade Pavel na srdce: „Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu pít; tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti.“ Křesťanský terorismus nedává smysl. Existují však situace, kdy do bližních něco vjede, a sami si nedají pokoj. A co je nejdivnější, ale kupodivu to nastává znepokojivě často: Když právě evangelium Boží lásky, když právě samotná energie Božího pokoje a smíru probouzí mezi lidmi mnoho dřímajícího zla. A dochází k tomu i mezi lidmi hlásícími se k církvi.
Jako věřící se opakovaně můžeme dostávat do konfliktních situací. Pro lásku Boží riskujeme i nedorozumění s nejbližšími. Pro lásku Boží riskujeme i vyhrocené situace v rodině víry. A dokonce právě kvůli víře můžeme podstupovat konfliktů víc, než když tak zvaně držíme hubu a krok. Žít vírou nerovná se žít ve skleníku. Není autentické chtít udržet umělou jednotu za každou cenu.
Například když mi nejbližší víru rozmlouvají, nemusím přece přestat chodit na bohoslužby kvůli tomu, abych udržel klid v rodině. Anebo chystáš-li se učinit závažné smysluplné rozhodnutí, které však druzí zpochybňují, byla by škoda nerozhoupat se k tomu rozhodnutí jen kvůli otázce, co by si pomysleli lidé. Anebo když hrozí druhému šikana, zaslouží si tvou obhajobu, i když se sám můžeš namočit do jeho problémů. A vůbec vždycky, když přibližuješ hloubku života v Božím Duchu tam, kde si lidé zamilovali povrchnost, nabíháš si. Riskuješ nedorozumění pro dobré věci. Ale to přece neznamená být svárlivý sám od sebe! Neznamená to chtít sám rozbroje vyvolávat. Křesťanství není v jádru militantní – na tom se asi shodneme. Ale přesto víra podněcuje k odvážným akcím i všude, kde jiskry Boží lásky dopadají do lidských sudů střelného prachu.
Ježíš si užil takových akcí od narození do smrti vrchovatě. Jak napovídají už slova v úvodu Janova evangelia: „Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.“ Ježíš nikomu nic špatného nedělá, a přesto každou chvíli naráží na nepřijetí. Z určitého úhlu pohledu je až zarážející, nakolik je celý Ježíšův život nepřetržitým řetězcem konfliktů. Vezměte si: Už těsně po Ježíšově početí se Josef málem rozešel s Marií. Už těsně po Ježíšově narození paranoidní Herodes rozpoutal vraždění malých dětí, protože se bál konkurence ze strany novorozeného krále. Ježíš sám od sebe jakožto nemluvně samozřejmě nemohl žádný konflikt aktivně vyvolávat. A přesto byl konflikt na světě. Jako dvanáctiletý se Ježíš zdrží s učenci v chrámu, zatímco jeho příbuzní se od něj oddělí, a pak ho musejí nechápavě hledat. Před začátkem veřejného působení Ježíš podstupuje ostrý střet s ďáblem na poušti. Proveden touto zkušeností vyráží do války na poušť lidských srdcí. Káže, přináší požehnání a uzdravuje, zatímco posedlí se dávají do křiku: „Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský?“ Káže též o Boží naději pro pohany – spolu s varováním před nepřijetím ze strany domácích, čímž svoje odedávné sousedy z Nazareta rozvzteklí natolik, až ho chtějí svrhnout ze skály. Zavedeným náboženským autoritám se stává každým krokem podezřelejším. Nesnaží se však konfrontacím s nimi pohodlně vyhnout. Naopak, občas jim řekne, že jsou jak nabílené hroby a podobná slova, která si nedají za rámeček. Pomalu, ale neodvratně se ocitá v hledáčku inkvizice, armády a úřadů.
Co však zůstává smutnější, když chtějí Ježíše opět i nejbližší příbuzní v průběhu veřejného působení zpacifikovat se slovy, že se zbláznil. A Ježíš se argumentačně nepáře ani s nimi, ani s nejoddanějšími následovníky a učedníky, kteří ho chtějí brát co nejvážněji. Opakovaně jim klade na srdce znepokojivá slova. Ne proto, že by se vyžíval v šokování druhých. Ne proto, aby je rozsekal a utloukl. Ale proto, aby prolomil zeď sobectví, zeď nepřijetí Boží vůle. V Janově evangeliu pak čteme sugestivní záznamy o vyhrocených odezvách na taková Ježíšova slova. Například po jeho kázání o chlebu z nebe se mnozí zhrozili: „To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?“ Jindy zas celý dav skřípe zuby: „Je posedlý zlým duchem a blázní. Proč ho posloucháte?“ Kristova misie očividně není vedená snahou nalákat co nejvíc příznivců líbivými řečmi. V jednu chvíli už panuje tak všudypřítomné napětí, až se Kristus otevřeně zeptá i dvanácti apoštolů: „I vy chcete odejít?“ Petr mu ovšem odpoví: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života.“ Ale i Petr Ježíšovi při jiné příležitosti vymlouvá až příliš jednoznačně křížovou cestu, na což zas Ježíš odpoví Petrovi trochu netaktně: „Jdi mi z cesty, satane; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“ Kam Ježíšova cesta skutečně vede, víme. Ano, právě ta cesta vyvrcholí vzkříšením. Ano, právě ta cesta vyústí v pokoj převyšující každé pomyšlení.
Avšak nebyla to procházka růžovým sadem. Ale na druhou stranu to nebyla ani bláznivá jízda samoúčelného vzdoru a provokace pro provokaci. Byla to skutečně cesta nejhlubší Boží lásky přicházející do světa. Byla to cesta toho sjednocujícího, jenž se i z kříže modlí: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“
Když Ježíš říká: „Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden“, nevyzývá tím ke zběsilému fanatismu, který pohrdá i láskou k nejbližším. Naopak, zve k Boží podivuhodné lásce, jež překračuje všechny hranice a před kterou i naše blízké vztahy blednou, neboť v nich bývá přimíšeno sobectví.
Lidé s tím mohou mít problémy. Kristus však přišel zdaleka nejen vyvolat tyhle problémy, ale hlavně nás přichází od takových problémů osvobodit. Přináší nejen ten nepokoj, ale nakonec přece jen hlavně ten pokoj, k němuž má i všechen náš zdejší nepokoj dopadat a dospět.
O pravý pokoj zde svádíme boj víry.