1 Královská 17,1-16 (1. čtení: Jan 6,28-35)
Elijáš Tišbejský z přistěhovalců gileádských řekl Achabovi: „Jakože živ je Hospodin, Bůh Izraele, v jehož jsem službách, v těchto letech nebude rosa ani déšť, leč na mé slovo.“ I stalo se k němu slovo Hospodinovo: „Jdi odtud a obrať se na východ a skryj se u potoka Kerítu proti Jordánu. Z potoka budeš pít a přikázal jsem havranům, aby tě tam opatřovali potravou.“ Šel tedy a učinil, jak řekl Hospodin. Usadil se u potoka Kerítu proti Jordánu. A havrani mu přinášeli chléb i maso ráno a chléb i maso večer a z potoka pil. Uplynula řada dnů a potok vyschl, protože v zemi nenastaly deště.
I stalo se k němu slovo Hospodinovo: „Vstaň a jdi do Sarepty, jež je u Sidónu, a usaď se tam. Hle, přikázal jsem tam jedné vdově, aby tě opatřovala potravou.“ Vstal tedy a šel do Sarepty. Přišel ke vchodu do města, a hle, jedna vdova tam sbírá dříví. Zavolal na ni: „Naber mi prosím trochu vody do nádoby, abych se napil.“ Když ji šla nabrat, zavolal na ni: „Vezmi pro mě prosím s sebou skývu chleba.“ Řekla: „Jakože živ je Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeno, mám ve džbánu jen hrst mouky a v láhvi trochu oleje. Hle, sbírám trochu dříví. Pak to půjdu připravit pro sebe a svého syna. Najíme se a zemřeme.“ Elijáš jí řekl: „Neboj se a udělej, co jsi řekla.
Jen mi z toho nejdřív připrav malý podpopelný chléb a přines mi jej. Potom připravíš jídlo pro sebe a svého syna, neboť toto praví Hospodin, Bůh Izraele: »Mouka ve džbánu neubude a olej v láhvi nedojde až do dne, kdy dá Hospodin zemi déšť.«“ Šla a udělala, jak Elijáš řekl, a měla co jíst po mnoho dní ona i on i její dům. Mouka ve džbánu neubývala a olej v láhvi nedocházel podle slova Hospodinova, které ohlásil skrze Elijáše.
I.
Když si čtu tento příběh, doléhá z něj na mě vícerá zkušenost.
Jednak koncentrovaná nouze. Jednak však také velká naděje: že v těch nejhorších chvílích můžeme zaslechnout to Hospodinovo: „Neboj se! Jsem s tebou.“
Příběh odkazuje na lidskou zkušenost, která se táhne dějinami: jak byl a je život těžký. A jak se ta tíže někdy jakoby natolik zhustí, koncentruje, že se zdá, že už hůř být nemůže. Že už není žádná naděje.
Tíživá politická situace, zkorumpovaný vládce (k němuž míří prorok Elijáš) – král Achab, se svou ženou pohanskou manželkou Jezábel. Oba dva arcilotři. Takové postavy, takové královské páry se často objevují v pohádkách, bohužel často také v různých variantách v lidských dějinách.
A do toho klimatická katastrofa – sucho. A když je sucho, tak je i žízeň a hlad.
Katastrofa, která nenastala jen tak od sebe, z rozmaru počasí. Ale kterou ten biblický příběh dává do souvislosti s lidskou činností. Zde ne s kouřícími fabrikami a hnojivy zamořujícími půdu, ale právě se zkorumpovanou, ano bezbožnou vládou v zemi. Achab je totiž král, který se dopouští toho, co je zlé v Hospodinových očích, dokonce více než všichni, kdo byli před ním. A tom má nedozírné důsledky pro život v jeho zemi.
Z těch širších souvislostí příběh potom se zaměřuje také na jeden individuální příběh. Jedna vdova. Žena, která žije ve fénické Sareptě, na území dnešního Libanonu (kde se ostatně dnes lidem také nežije nic moc). Pohanského území, odkud pocházela i ona královna Jezábel. Žena je vdova, bez manžela, je na život sama, bezbranná. A také žena samoživitelka – s dítětem, se synem. A do této nouze ještě ten hlad. Když se to sype, tak se to někdy v životě sype pořádně.
A do toho všeho za ní najednou přichází cizí muž a žádá po ní, aby o to málo, co ještě má, se s ním rozdělila.
A ten cizí muž. Elijáš, sám je na útěku, hrozí mu politická perzekuce, protože si dovolil říci nepříjemné věci vládci.
II.
Koncentrovaná nouze. Ale nejen to slyšíme v tom příběhu. Je to také svědectví o velké naději, o Božím záchranném jednání, o Božím milosrdenství, které se objevuje, když Bůh mizí v úzkosti pochybování.
Tuhle naději, a lidskou zkušenost s účinností této naděje, zde vyjadřuje více motivů. A snad naši pozornost možná nejdříve přitáhnout takové ty pohádkové. Které možná fascinují, ale také odrazují. Copak takhle to v životě chodí? Copak takhle to v životě s Bohem chodí?
Elijáš vyřizuje zkorumpovanému králi pravdu, a hned ho Hospodin vysílá na útěk do odloučení k potoku Kerít. Elijáš poslušně jde k potoku a tam ho obsluhují – ne andělé jako Krista na poušti. Ale ptáci, havrani. Alespoň po nějaký čas mu přinášejí tahle pro Izraelce nečistá zvířata (Lv 11,15) chléb a maso.
Ano pohádková scéna. Ale snad by se dala chápat jako jakýsi zázračný moment harmonie člověka a mimolidského stvoření. Jakýsi záblesk mesiášského času, o němž proroci právě ve Starém zákoně hovoří, že bude na konci časů. A po němž ostatně nějak vyhlížíme i my, zvláště tváří tvář zjevné neharmoničnosti, s níž se v přírodě okolo nás setkáváme. A takové záblesky harmonie mezi člověkem a stvoření se dějí: kdykoliv si člověk následuje božího příkazu že je a má být pastýřem stvoření, nikoliv jeho drancovatelem na úkor vlastního pohodlí a zisku.
III.
Havrani však jednoho dne odlétnou, potok vyschne, krátká vzácná chvíle harmonie člověka stvoření pomine, a Elijáš se musí vydat na další cestu vyschlou krajinou.
A Elijáš přichází do další nezajištěnosti. Do pohanského území. Jde s vidinou Hospodinova zaslíbení. Jinak by už možná nešel a ztratil by naději. Nepostarají se o něj již zvířata, ale jedna vdova, které sám Hospodin řekl, co má dělat.
Daleko od domova, tam kde jsou pro něj lvi, se setkává s vdovou, která sbírá dříví, tak jak mu to Hospodin předpověděl. Tu požádá o jídlo a pití. A ta na něj vysype, zcela nepohádkově celou svou nouzi. Dům mi vzala povodeň nebo tornádo, zahynuli při něm moji blízcí, nemám nic, a ty po mě, Elijáši, ještě chceš, abych se s tebou rozdělila?
Očekává doslova poslední večeři svého života: „Najíme se a zemřeme.“ A do její nouze se asi můžeme docela vcítit.
Elijáš však jí říká ta slova, která jsme si připomínali i minule: „Neboj se!“ Proroci nevyřizovali jenom nepříjemné pravdy, netepali jen bezbožnost a společenské nespravedlnosti. Oni také vyřizovali to Hospodinovo útěšné slovo, které chce prorážet každodenně i do našich životů. „Neboj se! Jsem Bůh, který jde se tebou ve tvých životních nouzích, který otevírá naději tam, kde se vše zdá ztracené, kde se zdá, že to poslední je jen smrt.“
Elijáš tohle Hospodinovo „neboj se“ zdůvodní něčím pro nás asi opět až příliš pohádkovým: „Mouka ve džbánu neubude a olej v láhvi nedojde až do dne, kdy dá Hospodin zemi déšť.“ Jsme jakoby jednou nohou tak trochu v pohádce hrnečku vař?
Ta bezejmenná vdova tedy jde, takřka musí učinit skok víry do neznáma. Ano i tyhle skoky jsou s vírou spojené, že Bůh nás svým slovem vede na dobré cestě, i když ta její dobrota nemusí být hned zřejmá. Trochu se mi ta vdova v tu chvíli podobá na otce víry Abrahama, který musel v tom známém příběhu učinit skok víry ještě větší, když ho Hospodin vyzval, aby obětoval svého jediného syna.
Ta vdova to riskla, udělala, jak Elijáš řekl. Uvěřila jako Abraham, kde už žádné naděje nebylo (Ř 4,18)
A hle. Uprostřed té tíže, té koncentrované nouze se dějí nečekané a zázračné děje, nové životní perspektivy. Trochu něco jako ta miliarda vybraná lidmi pro postižené tornádem na Moravě. „Měla co jíst po mnoho dní ona i on i její dům. Mouka ve džbánu neubývala a olej v láhvi nedocházel podle slova Hospodinova.“ (v. 16)
Ano, ten závěr je trochu pohádkový. Ale chápu ten bezedný zdroj oleje a mouky jako vyjádření zkušenosti víry s bezedností, nevyčerpatelností božího milosrdenství, Boží lásky, která proráží všechny naše nouze, všechny naše viny, všechnu naší osobní i společenskou vyschlost a bezduchost.
„Neboj se, jdi,“ říká nám do našich jedinečných životních situací Hospodin, tak jako tehdy skrze Elijáše té vdově. Jeho slovo nás tím sytí ve všech našich životních zápasech. Tak pojďme, olej Božího milosrdenství je nevyčerpatelný.