Nebraň se! Kázání J.Š. z 13.1. 2019 (1. neděle po Zjevení – Křtu Páně)

Mt 3,13–17     (1. čtení: Mt 3, 1 – 12)
 
Tu přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. Ale on mu bránil a říkal: „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?“ Ježíš mu odpověděl: „Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všechno, co Bůh žádá.“ Tu mu již Jan nebránil. Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. A z nebe promluvil hlas: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“
 
I.
A je po Vánocích. Z hlediska občanského kalendáře. I z hlediska církevního roku. Betlémské dítě, kterému se klaněli mágové, pastýři, kterému Herodes usiloval o život, vyrostlo. Je z něj dospělý muž. O jeho pozemském životě vlastně víme docela málo. Co dělal celou tu dobu? Než se objevil u svého příbuzného Jana u Jordánu, aby se od něj dal pokřtít?
Co dělal, co si myslel? Přemýšlel o své budoucnosti, o svém poslání? Bylo mu vše jasné od počátku? Nebo se k tomu, kým je, od koho pochází, kdo je jeho nejvlastnější Otec, propracovával postupně? Nevíme, nevíme! Vše si jen můžeme představovat a domýšlet.
Protože toho o Ježíšovi tolik málo víme, ukazuje to také k tomuto: Ježíše si nikdy zcela nedomestikujeme, neochočíme. Vždy nám přes všechnu svou inspirativnost zůstane v něčem cizí, nepochopitelný, nezachytitelný. Tak jako Bůh je vždy větší než všechny naše představy, slova a věty o něm.
 
II.
Ježíš jde k Janu Křtiteli, aby se od něj dal pokřtít. K tomu asketickému prorokovi, jenž vyhlašoval Izraeli brzký konec toho starého věku a Boží soud. „Plemeno zmijí,“ častoval své spoluobčany a spolubratry, zvláště příslušníky náboženských elit.
A ten neznámý Ježíš, který k Janovi přichází, je od začátku pokorný. Nepředbíhá ve frontě. Nenárokuje pro sebe nějaké zvláštní zacházení. Nechce jít nějakým postranním vchodem určeným pro V.I.P. Neříká Janovi: „Dobře, bratranče, tak to by stačilo. Teď jsem na řadě já. Nech se i ty pokřtít ode mne, protože nejsi o nic lepší než ti, které ponořuješ do vody a které tak obmýváš od jejich hříchů. I ty sám obmytí potřebuješ!“
Ježíš se od těch, co Jan „seřval“, nedistancoval. Neříká Janovi, neříká nám: „Nejsem jako oni, nejsem jako vy, nejsem jako ty.“ Neřekl: „Já pokání činit nepotřebuji! Nic vyznávat nemusím! Nepatřím k tomu plemenu zmijí!“
Ježíš však není ani takový Jan na druhou. Ten, který by se před Jana postavil a ty hříšné zástupy seřval ještě více. Že by obrazně vzal do ruky tu lopatu, a třeba s ní někoho praštil. Ať v podobě nějakého ostrého slova, nebo dopuštěním té Janem ohlašované ohnivé pohromy.
Ježíš to ani nevezme za Jana. Nezačne křtít. Ostatně nikdy nekřtil. Ale nechá se pokřtít. Vyžaduje to.
 
III.
Podle Matoušova podání se tahle Ježíšova žádost neobešla na straně Jana Křtitele bez jistých rozpaků. Jan Ježíšovi brání. Ne tak jako zákoníkům a farizeům. Rozpoznává, že – jak se praví Parabibli – Ježíš je jiná liga. Ježíš je ten, kdo smí odpouštět hříchy.
Každopádně je v tom Janově váhání vyznání, že i on sám – ten mocný prorok – je hříšný člověk. Ano, všichni proroci, co jich tu bylo je a bude, jsou lidé, kteří se mohou mýlit a mohou se dostat na scestí. I Jan křest potřebuje. Vyznává, že i on nějak patří k onomu „plemenu zmijí“. „Já bych měl být pokřtěn od tebe!“ říká Ježíšovi. Jan uznává, že je – v nadsázce řečeno – „jen“ předkapela, nikoliv hlavní hvězda večera, byť se to mnohým mohlo zdát. Byť se to jemu samému mohlo zdát. A to ani Ježíš nic neřekl. Jen „přišel“, z Galileje, ze zapadákova na severu země a prosí o křest.
Připomíná mi toto Janovo zdráhání se tu scénu z Janova evangelia, kde Ježíš o Velikonocích chce učedníkům mýt nohy. Neobvyklý rituál, zvláště hlediska vědomí učedníků o tom, kdo Ježíš je. Ježíš Petrovi v tom příběhu říká: „Co já činím, nyní nechápeš, potom však to pochopíš.“ (J 13, 7) Petr v tu chvíli nechápal, že tím Ježíš chce znázornit celé své poslání, totiž sebevydání pro druhé. A chce jim ukázat, jak jeho učednice a učedníci mají k sobě a k celému světu přistupovat: v pokorné službě a solidaritě: tedy s pocitem vzájemného propojení. Petr si nakonec dal říci. Dal si Ježíšem posloužit. Stejně jako si dal říci i Jan Křtitel: totiž že posloužil Ježíšovi tím, co Ježíš vlastně nepotřeboval. „Připusť to nyní,“ nabádá ho Ježíš. Což také znamená: připusť, že já jsem jiný, než tvé představy o mně. Ježíš se tak solidarizuje s hříšníky, s těmi, kterým Jan zvěstoval jen Boží soud. To je předobraz kříže a evangelium v praxi. Ví, že je jeden z nich. Ví, že je jedním z nás.
Ale zároveň se ukazuje: že Ježíš i přes toto spojení je přeci jen od nás odlišný. Je božsky jiný. Ostatně každý čin pomáhání a solidarity s druhým člověkem předpokládá, že sice máme oba dva stejnou důstojnost, ale ten, kdo se solidarizuje, má oproti tomu druhému něco navíc, je v jiné pozici.
Následující slova popisují v dobových představách (otevřená nebesa, hlas promlouvající z nebe): Ježíš je jiný, protože je Bohem vyvolený a milovaný syn. A to jinak vyvolený, jinak milovaný než my, kteří díky Ježíšovi na této lásce máme podíl.
 
IV.
Jan na Ježíšovi vykonal to, co Ježíš podle vyznání ani nepotřeboval. „Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti,“ napíše apoštol Pavel. (2 K 5,21) Bezhříšnost Ježíšovu si těžko dokážeme představit. Ani Ježíš sám o ní nemluvil. Až pozdější bibličtí svědci. Je to vlastně důsledek víry v to, že to byl Boží jediný milovaný syn.
Ostatně: Ježíšovu bezhříšnost si vlastně představit moc nedokážeme. Natož kdykoliv je jako bezhříšný představován běžný smrtelník. Svědčí o tom známé anekdoty o Marii, Ježíšově Matce, které sama podle římsko-katolického dogmatu počata bez dědičného hříchu, si může dovolit házet kameny na provinilou ženu, přistiženou při cizoložství. Těžko si to dokážeme představit, jako si těžko dokážeme plně představit Boha, věčnost, to, co přijde na konci časů. Neboť toto nové bytí je našim zrakům v mnohém neviditelném, skryté.
Snad můžeme říci, že Ježíšova bezhříšnost znamená že Ježíš se v celém svém životě nikdy nemíjel s tím, k čemu Bůh člověka určil: totiž k lásce a solidaritě. Ježíš nikdy nepodlehl té moci, v níž se člověk, ať vlastní vinou, ať vinou druhých lidí a nadosobních okolností, míjí vlastním životem. A tak se zaplétá se do vlastních lží, do vlastních vin. To nemusí znamenat, že by Ježíš nebyl vystaven otázkám, pochybnostem, pokušením (o tom ostatně potom vypráví následující známý příběh o pokušení na poušti). Ale nepodlehl jim, ani na jediný okamžik.
To vše protože byl Ježíš Boží Syn, protože byl Bůh sám. Když mu věříme, tak nám sice ledacos bude stále bránit Boha přijímat, a tak žít autenticky ve světě. Ale on k nám stále ve svém Duchu bude přicházet a povzbuzovat: nebraň mi! A na náš úkol je, co nejméně se bránit. A ono to půjde! Nebesa se totiž již otevřela.