Nestarej se!(?) Kázání J.Š. z 9.9. 2018 (15. neděle po Trojici)

Mt 6, 33–34     (1. čtení: Mt 6, 25 – 34)
 
Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost na svém trápení.
 
 
I.
Text, jenž jsme vyslechli, je opět z onoho známého oddílu Matoušova evangelia, tradičně nazývaného Kázání na hoře. Odkud křesťané odevždy čerpali podněty pro to, co je Boží vůle pro jejich život.
Tato slova Matoušova evangelia, než byla zapsána, kolovala mezi muži i ženami prvních křesťanských generací. Zvláště mezi těmi, co se zřekli všech jistot a vydali se do služeb Božího království. A sice tak, že se zřekli kvůli Ježíšovi všeho, co měli. Všeho, co je poutalo k běžnému životu. Vzdali se všech pravidelností a jistot života: opustili své rodiny, svou práci. Byli odkázáni na to, že na jídlo si neopatří svou prací, ale že budou odkázáni na solidaritu druhých. A mnozí z nich možná v tom svém nasazení pochybovali. Dostali strach z nezajištěnosti toho nového života. A tu je potěšovala ona Ježíšova slova: důvěřujte Bohu! Nestarejte se, on se stará o celé stvoření, postará se i o vás.
Nejdříve se zde hovoří o „nebeském ptactvu“. Ptactvo nečiní, co bylo a je obvyklou prací muže, zemědělce: „neseje, nežne, nesklízí do stodol“. Ptactvo se nemůže vykázat žádnou aktivitou, výkonem, a přesto se o ně Hospodin stará. Z lidského hlediska bývá pasivita znakem bezcennosti, malé hodnoty. Kdo nic nedělá, za nic nestojí, nic si nezaslouží. Přesně takoví jsou ptáci, a přesto se o ně nebeský Otec stará. „O to více vás, kteří z pohledu běžného života nepracujete také. Protože se vydáváte se do služeb Božího království!“ je poselství těch slov.
A pak přichází ke slovu botanický obraz. Ten onen první, zoologický obraz stupňuje: podívejte se na „polní lilie“. Ty v tom srovnání„nepředou“. Nedělají to, co bylo tehdy obvyklou prací ženy. Ani tyto květiny se nemohou vykázat žádným výkonem. Jen tak si rostou, čas jejich života je pomíjivý. Ale přesto se Bůh stará o jejich růst, „obléká je“. A tak Ježíšovi učednice a učedníci, kteří se vzdali všeho, mají vědět, že i o ně, se Bůh takto postará. Ba dokonce ještě více.
Pro Ježíšovy učedníky a učednice jakož bylo docela zřejmé, k čemu je text vyzývá a v čem je povzbuzuje: ve své naprosté nezajištěnosti nemusí mít starost o budoucnost.
 
II.
Jak jsem řekl: ti lidé, ke kterým mluvil Ježíš skrze Matoušovo evangelium, očekávali intenzivně, že co nejdříve přijde Boží království ve své plnosti: Bůh bude všechno ve všem. Smrt a mezilidské odcizení a odcizení lidí od Boha bude navždy odstraněno. Očekávali, že potom zanikne i veškerá lidská aktivita. Veškerá setba, veškeré žnutí a sklízení, veškeré předení. Bude tu jen a jen nebeská harmonie. Harmonie mezi Bohem a lidmi. Mezi lidmi navzájem. Zlo a odcizení bude navždy odsouzeno a poraženo. To co očekávali, se však nenaplnilo. Boží království ve své plnosti nepřišlo. A náš životní pocit na počátku 21. století je – kvůli nejrůznějším dějinným zvratům, díky tomu, že dějiny zla a nespravedlnosti jako by se stále opakovaly a nechtěly skončit –, že si nedokážeme představit, co to příchod Božího království znamená. A tak moc nerozumíme, že se první generace křesťanů dokázaly motivovat pro takto radikální službu. Také proto, že je nám dobře známo, jak tato motivace blízkým příchodem Božího království mnohých křesťanů často končila a končí: velkým zklamáním. Uběhly generace a nám, křesťanům, bezvěrcům i jinověrcům je dáno žít v tomto našem jednom světě. Ve světě, kde Boží plnost tajemně prodlévá. Ve světě, kde musíme, jíst, pít a oblékat se, a také pracovat, namáhat se, plánovat. Jsme ve světě, kde se musíme starat. Ježíšovy požadavky v tomto textu se z hlediska naší běžné zkušenosti zdají být zcela absurdní. Člověk přeci si musí dělat starost o to, co bude pít a jíst, kde k tomu sežene prostředky. Tedy také: jestli sežene práci a kolik za to dostane peněz, zda mu peníze vystačí na živobytí. Často ne. Bez starosti o to, co přinese zítřek se neobejdeme. To je sice hezké, že se v bibli píše, že se Bůh o nás stará a že nám to vše bude přidáno, ale bez vlastní aktivity nám pečení holubi do úst nepřiletí. Bez vlastní aktivity si na chleba nevyděláme. Bez vlastní aktivity, osobní i v širším společenském ohledu, si důstojné podmínky svých životů nezajistíme. Bez plánování, cílevědomé aktivity by náš život skončil přeci v úplnému vnitřnímu rozkladu. V pádu temnoty, do chaosu. Lekají nás bezdomovci a takzvaní „nepřizpůsobiví“ (rádoby neutrální paušalizující označení pro Romy), kteří se zdají tuto obavu naplňovat.
 
III.
Ta slova nehovoří, zdá se, přímo do naší situace. Ale křivdili bychom jim, kdybychom si myslili, že do ní nehovoří vůbec. Ano, naše situace je jiná. Jiná v tom, že nejsme potulní kazatelé a kazatelky. Nedokážeme se zcela vcítit do toho, jaké to je bezprostředně očekávat konec všeho a kvůli tomu opustit všechno.
Ale přesto Kristus přišel do našich životů. A vyslal nás na cestu. Na cestu, na níž jsme přijali za své zvěst: že život je více než naše každodenní obstarávání. Více, než naše každodenní uspokojování fyzických a psychických potřeb. Sahá dál za hranici toho všeho, co máme rádi. I toho, čeho se bojíme nejvíce, totiž smrti. Tato zvěst o tom, že životy naše a život celého světa je nesen životem Božím, také znamená, že tento náš život je něco cenného, neopakovatelného. O co je třeba pečovat. A co je také možné promarnit. Minout se vlastním posláním.
Minout se vlastním životem, promarnit ho: to je v základu každé lidské úzkostlivé starosti o zabezpečení vlastního života. Tato starost však je určovaná nikoliv důvěrou, ale strachem. A to je to, před čím Ježíš varuje. A odtud, z této strachem ovládané starosti, z této „malověrnosti“ také pramení veškeré snahy člověka, kdy zajišťování vlastní existence staví na první místo v žebříčku vlastních hodnot.
Potom zde může a má zaznít: „Hledejte především království Boží a spravedlnost a vše ostatní bude přidáno.“ Tím, co člověk má a co dělá, si nemůže své bytí zajistit. V tom ohledu, aby se jeho život zdařil. Aby měl smysl. Aby odpovídal Boží vůli. Ta po člověku chce, aby miloval Boha, miloval sebe, miloval druhé. Aby sebe i druhé přijímal především, nejprve takové jací jsou, bez ohledu na jejich výkon. A až potom s ohledem na tento výkon.
Být ve víře bezstarostný, hledat nejprve Boží království, věřit v jeho přicházení, a nikoliv být v nevíře lehkovážný či ovládaný strachem. To je křehká, úzká, nesamozřejmá cesta. Leckdy se obtížně věří, že Bůh o nás pečuje. Ježíš nás vyzývá: i v těch tmách, jde o to věřit, že nám Bůh dává tu svoji bezstarostnost. Ta brání, aby nám ty naše starosti nepřerostly přes hlavu. Ať starosti o životy své, ať starosti ty o prosazení Božího království pravdy a lásky na této zemi. Jemu ty starosti svém nitru odevzdávejme, házejme je na něj. A on po nás hodí svou milostí. Amen.