L 16, 19–31
(1. čtení: Ef 2, 11–18)
I.
Temný, hrozivý, provokativní příběh. Plný ostrých, nesmiřitelných protikladů. Tu extrémní chudoba, tam extrémní bohatství. Tu blaženost, tam zatracení bez možnosti změny. Barvité, pohádkově mythologické představy o pekle: kde je plápolá oheň, v němž trpí hříšníci. Ale je to příběh také o naději?
Nejdříve je tu bezejmenný muž. Ten si žije v luxusu, v přepychu. Den co den skvěle hoduje. Proč byl bohatý, nevíme. Zda si na to poctivě vydělal? Či svůj majetek nakradl? Či byl rentiér, který zdědil majetek? Či patřil k vládnoucí vrstvě? Nevíme, a není to až tak důležité. Co víme jistě, že neznal Lazara. Nemocného, vředovitého, hladového žebráka, který lehával u vrat jeho domu. A pravděpodobně neznal svět, v němž Lazar žil. Neznal ostatní lazary. Neznal svět chudoby, hladu, nemocí. Od tohoto světa byl ve svém paláci izolován. Vytěsnil svět strasti. Žil si v sociální bublině. Ten bezdomovec Lazar se nasycení nedočkal, natož vyléčení své nemoci. Jeho život zůstal zcela nenaplněný. Zemřel.
Bohatství je v Novém zákoně, v Lukášově evangeliu zvlášť, viděno velmi kriticky. Mít mnoho majetku je něco, co brání člověku přístupu k Bohu. Co mu brání milovat, být pro druhé. Snad bychom řekli, že ten biblický pohled je trochu zjednodušený. Přeci s miliardáři, a vůbec bohatými lidmi, je to dnes složitější. Určitě je jich mnoho, které skutečně zajímá jen jejich vlastní byznys. O ostatní se nestarají a zajímají je nanejvýše jen jako prostředek pro znásobení vlastního kapitálu a moci. A pak jsou takoví, kteří sice drobky ze svého obrovského majetku nechají padat, ale nějak je jim to těžko k uvěření, že to skutečně činí se zájmu o lidi, o společnost, že takoví boháči skutečně sní o humánějším světě. Ale pak jsou jistě také takoví, kteří velkou část svého majetku získali poctivě a o svůj majetek se dělí, znají problémy současného světa, dávají na charitativní a humanitární účely autenticky. Jsou to „společensky odpovědní boháči“, či „společensky odpovědné firmy“.
I s chudobou je to složitější. Bible a Lukášovo evangelium, se na chudé dívá přejně. „Blaze vám, chudí, neboť vaše je království Boží.“ (L 6,20) Zatímco tento boháč jméno nemá, chudý člověk u vrat jeho domu ano. Jmenuje se Lazar, což znamená „Bůh pomáhá“. Chce se vyjádřit: Lazar svou situaci snáší v trpělivosti a odevzdání. Bůh je tím, kdo mu tuto situaci pomáhá vydržet (když už tedy nikoliv překonat).
V tomto vnitřním postoji je Lazar vzorným, totiž zbožným sociálně vyloučeným člověkem. V naší skutečnosti je to často složitější. Víme, že chudoba, materiální nouze, často lidi zatvrzuje, dohání do apatičnosti. Nebo do oblasti zločinu a krminality. Či je politicky radikalizuje.
Ovšem i přesto nemůžeme pominout to, že náš svět je bezpochyby takový, že je v něm mnoho extrémů. Také plno extrémně chudých a extrémně bohatých lidí. Národů. Civilizačních okruhů. Mezi nimiž je často veliká propast. Mezi slumem či ghetem a luxusními opevněnými čtvrtěmi světových velkoměst ten pomyslný most často prostě není možný. Ano, na naší zemi (i v té naší) existuje mnoho takových boháčů a Lazarů.
II.
V dalším vyprávění se přesouváme za hranice smrti. A dostáváme se s těmi dvěma do zvláštního prostoru. Boháč je v pekle. A Lazar je u otce všech věřících, praotce Izraele: u Abrahama. Nikoliv ještě u Boha. Něco v tomto posmrtném světě zůstává stejné, něco se radikálně proměňuje. I tento svět je rozdělen. Nepřekonatelně. Na jedné straně místo pekelných plamenů. Trápení, nedostatku, žízně, urpení. Na straně druhé místo radosti. Ovšem role se zde radikálně proměňují. Lazar se po životních útrapách dočkává potěšení. Boháč je potrestán.
Text zdůrazňuje závažnou věc: naše jednání tady a teď má důsledky pro věčnost. Zde se zdá, že boháčovo jednání, resp. nejednání mělo pro jeho život na věčnosti důsledky fatální. Tak jako za svého života nic neučinil pro změnu Lazarova života, tak ani on nemůže očekávat, že se jeho nynější situace změní. Tak jako on nepřekonal sociální propast, ani tato posmrtná propast nelze překročit.
Není pomoci jak boháči, tak jeho příbuzným, za které se přimlouvá. Očividně je i na věčnosti boháč veden svými zájmy, resp. starostí jen o svou rodinu, o své pokrevní příbuzné. Chce, aby se jeho bratři obrátli, aby nepřišli do místa muk. Aby netrpěli. Boháče ani nenapdane, že by se jeho bratři měli obrátit proto, aby ti byli solidární s ostatními, aby netrpěli druzí, aby zmírňovali hlad a žízeň lazarů tohoto světa.
Abraham je skeptický. Vše, co potřebují k proměně, již ti bratři mají. Mají Mojžíše a proroky, tedy bibli, která svědčí o základní Boží vůli, kterou mají Izraelici posloouchat a na níž očividně všichni z této rodiny zapomněli: totiž aby milovali Boha a svého bližního. Mysleli na chudé, na vdovy a sirotky.
III.
Dopadl ten příběh dobře? Protože zlo bylo potrestáno. Bohatý doplatil na svou chamtivost. A Dobro bylo odměněno. Chudý je odměněn věčnou útěchou. Plati zde, že Boží mlýny melou pomalu, ale jistě? Bylo by to však dostatečné říci, že to je všechno? Že smyslem příběhu je utěšit chudé, aby pokorně čekali na věčnou odměnu na onom světě, resp. postrašit bohaté, a všechny, kterým se vede relativně dobře, aby mysleli na druhé, zvláště na ty chudé, sociálně vyloučené a diskriminované? Aby na ně mysleli, aby jinak nedopadli po smrti tak špatně jak ten boháč?
Klíč je v posledním verši: ti bratři se nedají přesvědčit, ani kdyby „někdo vstal z mrtvých“ (v. 31). Evangelista Lukáš, který traduje toto podobenství, psal své evangelium pro ty, kdo se dali přesvědčit, že Ježíš vstal z mrtvých. Pro své bratry, kteří pokání činili. A kteří z jistého hlediska extrémně, ohromně zbohatli, byli obohaceni Božím bohatstvím. Kteří však také zažívali obtíže s tím, že to nebylo snadné této zvěsti věřit. Kteří zažívali také obtíže, i přes toto obohacení, praktikovat lásku. Dělit s ostatními bratry a sestrami. Zvláště ti bohatí a zámožní, kteří k prvotní církvi také patřili. To je i naše situace. Do ní chce příběh provokativně vpadnout: život víry je životem sdílení. Sdílení vlastních statků, ať hmotných, ať duchovních. Někdy může stačit docela málo (sr. L 21,1n) Život víry ruší tu věčnou lidskou tendenci zůstávat v izolaci vlastního světa. Život víry motivuje vycházet z něj za brány vlastního domu, za brány vlastních jistot. Toto sdílení ovšem se nemá dít na základě strachu z trestu.
V tom světě, kam se posmrti Lazar a boháč dostali, však přeci jen ještě naděje je. Všimněte si, že Bůh se v něm vůbec nevyskutyje. Je tedy ještě i pro ty dva naděje. Že ta propast bude překonána a Lazar s boháčem se setkají jako člověk s člověkem.
Bůh v Kristu překonal tu nepřekonatelnluo propast, která byla mezi Bohem a člověkem. Umožnil tedy i to, aby lidé dokázali překonávat ty propasti, které mezi nimi jsou. To je naše naděje, na níž nás tento příběh tak provokativně odkazuje. Amen.