Židům 11,1 (1. čtení: Matouš 13, 1-15)
Sestry a bratři, dnes je podle církevního roku neděle Sexagesimae, to znamená šedesát dní před Velikonocemi a tradiční perikopou je to Ježíšovo Podobenství o rozsévači, které jsme četli jako prvé čtení.
Nejprve bych rád řekl dvě poznámky:
Poznámka první: Většina výkladů tohoto Ježíšova podobenství se pohybuje většinou v privátně-etické rovině. Ta zmařená semena podél cesty, na skále atd. se vykládají tak, že člověk ve svém osobním životě zapomíná na dobro ze strachu, z nestálosti z pohodlnosti, kvůli konzumnímu způsobu života atd.
Evangelium však tím, že cituje proroka Izaiáše, upozorňuje naléhavě na to, že ignorace dobra může mít, a také mívá, v dějinách dopad nejen na jednotlivce a jejich soukromý život, ale může mít děsivé důsledky pro celou společnost, důsledky vpravdě globální.
Izaiáš volá: „Posloucháte a nic nechápete, díváte se a nic nevidíte! Vaše srdce obrostlo tukem, takže jste slepí a hluší, vaše srdce je tvrdé a necitlivé. A bude to trvat tak dlouho, dokud vaše města nezpustnou, lidé budou vyhnáni ze svých domovů, mnoho míst bude opuštěno, budete jako pahýl pokáceného stromu“. To píše Izaiáš před 2800 lety! Jak je to vše pořád aktuální!!
A poznámka druhá a pro mne zásadní: Je také příznačné, že většina vykladačů tohoto textu se soustřeďuje na podrobný a zevrubný popis těch zmařených semen Božího slova. Podrobně se většinou rozebírá, jak je to s námi všemi hrozné a jak tento zlý svět z různých příčin evangeliu nenaslouchá, dokonce tak, že ta zmařená semena jsou lidé, kteří nejsou v církvi.
A přitom, jsem přesvědčen, Ježíš to své podobenství neříká takto, neříká: lidičky, nic nemá cenu, ono sice občas nějaké semeno padne na dobrou půdu, a to pak přinese stonásobný užitek, ale hrozné je, a na to se musíme soustředit, že většina semen je ztracena. Situace je pro Boží slovo zoufalá! Tak se často káže na tento text a nejen na něj, tak, žel, často vypadá celé naše křesťanství: ufňukané, ustýskané, zapšklé, moralizující svět okolo. Často působíme na své děti, na své okolí jako uplakaná, rozhádaná sekta, nezajímavá a mnohé odpuzující, která si tak nanejvýš idealizuje údajné staré dobré časy.
Ježíš naopak říká: nebojte se, všechno je daleko nadějnější, než to na první pohled vypadá! Mějte stálou naději, věřte evangeliu a šiřte jej! Je sice pravda, že spousta lidí se nechá zblbnout zlem, starostmi či bohatstvím, že jsou nestálí a neužiteční, a část vaší práce přijde vniveč, tak jako to semeno rozsévačovo, mnohý z vás by si proto mohl myslet, že to nemá cenu, ale to přeci ještě nic neznamená! Když evangelium uslyší jen trochu citlivý člověk, setba Božího slova v něm přináší stonásobný užitek! Stonásobný užitek!! To je přeci skvělé, radujte se, neztrácejte naději a vy první buďte těmi, co ten stonásobný užitek radostně a v naději přinášejí! Perikopa na dnešní, osmou neděli před Velikonocemi, je totiž o naději, i když to na první pohled tak nevypadá.
Podobenství o rozsévači zve k nadějeplnému, velkorysému rozhazování jakéhokoliv životadárného semene, které se nakonec, přes všechna úskalí, dočká úspěchu. Podobenství zve k nasazení se o dobro a pravdu, zájem o druhé a k ochotě jim pomoct, když se dostanou do úzkých, k velkorysému milosrdenství a odpouštění vin i dluhů, štědrému sdílení se o hmotné prostředky a finance. To všechno – říká Ježíš v podobenství – má svůj hluboký smysl.
Prostě platí, že je šťastnější život velkorysého rozsévače, který není nedůvěřivý, nesoudí předem úzkostlivě půdu, do které zasévá, který žije nadějí, že jeho práce nezůstane bez výsledku a bez odezvy přes všechny nástrahy života; takový život je šťastnější, než život ustrašeného malorysého skrblíka, který jen shromažďuje a syslí a zamyká a chrání si v obavě, aby mu něčeho neubylo a druzí jej neobelstili či neokradli.
A jen připomínám, že tématem Diakonie pro tento rok je také právě naděje.
A stejným směrem ukazuje i dnešní text z epištoly Židům.
Epištola k Židům je spis, který chce na konci prvého století, v době těžkého pronásledování křesťanů římským státem, křesťany povzbudit a upevnit a vzpružit jejich víru. A chce to samozřejmě i ten verš, který jsme před kázáním z ep. Židům četli a který by se dal také přeložit asi takto: „Víra s radostnou důvěrou vyhlíží věci příští a napevno počítá s tím, co ještě není evidentní“. A to je přeci úžasná myšlenka! Pavel má stejnou myšlenku v dopise do Říma: Víra je naděje, a my jsme tou nadějí spaseni! To, co však již vidíme, není předmětem naděje – jak mít naději v něco dosaženého? (Ř 8,24-25)
Jak nevzpomenout na slavnou definici naděje, kterou napsal Václav Havel ještě v hluboké totalitě a která úžasně interpretuje ta biblická slova o naději: „Míra naší naděje je mírou naší schopnosti usilovat o něco proto, že je to dobré, a nikoli pouze proto, že to má zajištěno úspěch. Čím nepříznivější je situace, v níž svou naději osvědčujeme, tím hlubší tato naděje je. Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne. Tu opravdovou naději bereme takříkajíc ,odjinud´. A tato naděje to také především je, co nám dává sílu žít i v podmínkách navenek zcela beznadějných“. Konec citátu.
To Havlovo: „takříkajíc odjinud“, odkud bereme naději, to je Logos, Slovo, Smysl života, Řád, Moudrost, Dobro, Láska a vše to další, co v sobě obsahuje ten pojem Bůh.
To je síla víry. Přestaneme-li důvěřovat, upadneme-li do deprese, ztratíme-li naději, ztrácíme tím sílu vůbec žít a stáváme se trpnou obětí okolností, událostí, běhu světa.
Opravdová naděje se nejsilněji prokáže právě v okamžiku, kdy se většině lidí zdá, že již žádná naděje není. Když všechno vzdají a přestanou věřit. A právě tehdy je naděje zachraňující – skutečně spásná. Charlotta Masaryková psala v roce 1915 své dceři Alici do vězení: naděje je jako svíce: její plamen nás osvěcuje tím silněji, čím větší temnota je kolem nás.
Bída naší společnosti není v tom, že lidé opustili církev, tu tradiční nositelku křesťanské důvěry. Ostatně církev si za to může sama, že se – alespoň v Evropě – proměnila mnohde z nositelky naděje do budoucnosti v neživé muzeum.
Bída naší společnosti je v tom, že tu úžasnou naději vyměnila za pragmatický kalkul, kupecké počtářství a nevolnickou vychytralost. A hlavně za strach. Kde chybí důvěra, nastupuje úzkost a strach. A často i v církvi.
Nesmíme si nechat vnutit falešné vidění světa diktované strachem, lží, spikleneckými bláboly, vším tím zlým, čeho je plný internet i některá tištěná media a televizní kanály. A hlavně, nesmíme to jako užiteční idioti dál šířit.
Slova totiž mají své důsledky a to, v co se v jedné generaci třeba jen ještě věří, a co se zatím „jen“ v naději říká, podle toho může příští generace již jednat. Jednáme podle toho, jaké příběhy si vyprávíme, čemu důvěřujeme. A to, jak mluvíme, jak žijeme, v co věříme a doufáme, to všechno určuje nejen náš vlastní život, ale svět jako takový.
Vždyť – „Víra s radostnou důvěrou vyhlíží věci příští a napevno počítá s tím, co ještě není evidentní.