Mt 7, 24–27 (1. čtení: Fp 3, 7–14)
I. Protržená přehrada
Tento týden jsem byl s dětmi ze seniorátu na táboře. Pobývali jsme v jedné horské chatě v Jizerských horách. Nedaleko našeho dočasného bydliště se nachází tzv. protržená přehrada. Bylo to vodní dílo postavené na říčce Bílá Desná. Přehrada byla stavěna v letech 1912–1915. Protrhla se 18. září 1916. Do kvality stavby se promítlo několik závažných faktorů. Jednak během stavby oblast postihly intenzivní deště, které budované dílo poškodily. Jednak začala první světová válka, jež si vynutila úsporná opatření. Kvalitu vodního díla ovlivnila tedy ona první obrovská ničivá bouře dvacátého století, bouře která otřásla životy nejen miliónů lidí, ale také dosavadním optimistickým pohledem na moderní svět. Otřásla vírou, že měšťanská společnost se svojí vědou a racionalitou svět posune k zářné budoucnosti. Ta protržená přehrada na Desné byla stavba, která způsobila příval vody, kvůli kterému spousta lidí přišla život. Byla to stavba, jejíž pád byl, řečeno dnešními slovy, veliký. Nerozvážnost stavitelů a projektantů měla za následek zničení mnoha domů v údolí. Příčina její havárie podle jedné novější studie byla právě v nedostatečném průzkumu půdy, což mělo za následek základní chyby v projektu přehrady. A dobrý projekt: to je jedním ze základů všech staveb, které my lidé konáme, ať hmotných, ať duchovních. Jestliže mají odolat poryvům větru, či pohybům půdy, nebo přívalům pochybností, zoufalství či nenávisti a lži. Jestliže může mít chybný projekt projekt stavby závažné následky, o co více záleží na projektu stavby víry, projektu stavby života víry. K tomu nás vede dnešní známé podobenství o dvou stavbách a dvou stavitelích.
II. Stavitel na písku
Jako celé kázání na hoře, tak i toto podobenství mířilo do úzkého kruhu učedníků. Nebo chcete-li: dnes míří do do širokého okruhu církví. Hovoří se k lidem, kteří Kristova slova slyší. Tedy k těm, kteří zaslechli slovo o Kristu, hlásí se k němu, věří mu. Říkají mu: „Pane, Pane.“ (sr. Mt 7,21) Slouží tedy k nejdříve k sebereflexi, nikoliv především k ohledávání kvality duchovních a etických staveb našich sekulárních současníků či těch, kdo vyznávají jiná náboženství. Ne že by se jich ta slova netýkala, to ne. Ale týkají se nejdříve Kristových učedníků.
Ideální Kristův učedník je ten, u nějž je v souladu jeho víra a jednání. Jeho protějškem je ten, u něhož je jeho víra v rozporu s jeho jednáním. Myslí se tedy na jeho špatné jednání, či na nedostatk jednání. A když říkám jednání, myslím: láska.
Jako přirovnání zde slouží postavy dvou stavitelů. Jeden z nich je rozvážný a moudrý, druhý pošetilý, bláznivý. Jeden projektoval moudře, druhý pošetile. To však není na první pohled poznat. Domy obou nejprve stojí. Domy pošetilého a moudrého stavitele jsou tak nejdříve co do kvality projektu k nerozeznání. Bláznivý stavitel není žádný žabař, kterémý by se mu dům různě rozkližoval a rozpadal. Přičemž by bylo by jasné že jeho stavba bude nefunkční a neobyvatelná. I jeho stavba byla nejprve úspěšná. I jeho projekt se zdál dobře navržen. Dům postavený na písku se nesype, zdá se, že vše je v pořádku podle norem. To je obecně lidská zkušenost, ale i zkušenost víry: Totiž že to, co je ve svém skrytu na nejistém, pomíjivém základě, má nejdříve vnějškový úspěch a zdá se oslnivé. Nářek na tím, že má svévolník úspěch: to je jeden z velkých motivů starozákonních žalmů. Lidská pošetilost, postavená na v jádru nekvalitních projektech, dokáže být velmi racionální, plánovitá. Často je adorována jako moudrost, prozíravost, šikovnost.
Ovšem potom přišla bouře, vichřice, vlny. Přírodní katastrofa. Čtenář bible si vzpomene na potopu, o níž se vypráví na prvních stránkách Starého zákona. A při té bouři se ukazuje, vyjevuje kvalita oněch projektů: jeden dům padá, jeho „pád byl veliký“, fatální, nevratný. Protože byl na písku. Písek, směs drobných kamínků různého původu. Symbol je to zde poměrně jednoznačný. Symbol nepevnosti, toho, co neudrží stavbu lidského života uprostřed pohrom. Jakkoliv, jak jsem byl poučen, je to složitější: i na písku dnes lze stavět. Dokonce i na vodě. A ty vichřice, to nejsou jen zmatky života, v nichž křesťané selhávají a také někdy množí neštěstí sebe i jiných. Ta vichřice to je také obraz pro Boží soud, který smete vše, co bylo v lidském životě s Božím životem v rozporu.
Slyšet slovo a neuskutečňovat ho. Neplnit ho. To se dá slovy Ježíšova kázání na hoře popsat konkrétněji: neusilovat o pokoj. Nebýt milosrdný. Ale také: již více nehledat, neprosit, nebýt sebekritický. Jen soudit, vidět třísky jen v očích druhých, nevidět stíny a trámy vlastní duše, či stíny a trámy vlastní minulosti. Nadmíru se starat o vlastní sebezáchovu a nehledat nejprve Boží království. Neodpouštět. Hněvat se. Žádostivost učinit jediným zájmem vlastních partnerských vztahů.
Ostatně: velkým úkolem naší západní civilizace snad více než kdy jindy je přezkušovat, v jakém ohledu je se svými politickými institucemi a ekonomickým zřízením takovým domem postaveným na písku.
III. Chvějící se stavitel na skále
Podobenství chce varovat před pádem do neautenticity. Ale především chce lákat do plnějšího života. Řečeno slovy písně Sváti Karáska: chce povzbudit, že „lepší je na skále život svůj mít“. A má nás upamatovat, že to je nejen lepší, ale že je to již skutečnost. Už jsme na té skále. Někdy se ovšem život zdá jako postavený jen na písku. Nic není pevné, vše se chvěje. O nikoho a o nic se leckdy nedá opřít. Všechny jistoty někdy protékají pod rukama, sypou se jako písek. Být pevný, být na pevném fundamentu: k tomu se člověk leckdy ani nechce moc hlásit, kvůli těm, kteří jsou tak pevní, až to s nimi kvůli jejich zdánlivé neochvějnosti snoubící se často s nesnášenlivostí a tvrdostí není k vydržení.
Příval, vody, vichřice: tomu se alespoň v obrazné rovině v životě nevyhneme. Snad se, doufejme, skryjeme před těmi přívaly vod skutečnými, jakkoliv ani to často nemáme ve své ruce. Ale konflikty v životě nutně přicházejí. Jde však o to, aby ony přívaly vod nepřivedly stavby našich životů, našich vztahů k pádu, k nefunkčnosti.
Víra postavená na skále ví o vlastní náchylnosti k padání, ví o své pískovitosti. Ví o své nedokonalosti, ví, že ještě není u cíle. Má však závdavek jistoty toho cíle, k němuž běží, jak píše apoštol Pavel v jiném obraze (Fp 3, 12.14).
Křesťanská jistota základu je jistotou zvláštní. Je pevná, ale chvěje se. Chvěje se, ale je pevná. Slovy českého básníka Vladimíra Holana (v básni Poslední), které zpopularizoval římsko-katolický kněz Tomáš Halík ve své knize „ Co je bez chvění, není pevné“.
Bůh sám položil ten základ naší víry a naší stále nedokonalé lásky. Ten základ je tak pevný, protože Bůh sám prošel v Ježíši přívalem a vichřicí lidského odcizení. A ty přívaly ho nepohltily, neprotrhly. Jen tak může ten dům našeho života obstát a napadnout či se neprotrhnout jako ta přehrada. A ten dům také obstojí. To je naše naděje. Amen.