2. Korintským 13,13 Skutky 2,38-47
Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi.
Dnešní neděle je nedělí Nejsvětější Trojice Boží. Co to vlastně je, ta svatá Trojice? Co chce říct to poněkud záhadné učení o Bohu ve třech osobách? Počítám, že za dobu své farářské praxe káži na téma Trojice tak minimálně po třicáté a stejně mi pořád to nejhlubší tajemství tohoto učení stále uniká.
Pojem Trojice v Bibli nenajdeme, jeho autorem je zřejmě starověký římský právník Tertulián ve třetím století, který vnesl do myšlení víry církve řadu latinských termínů. Jako závazné přijala církev toto učení roku 381 na koncilu v Cařihradu.
Kolem tohoto dogmatu, se vyskytovaly v dějinách všelijaké kuriózní představy. Už Mistr Jan Hus ironicky na začátku svého kázání na svatou Trojici říká, že „svatá trojice není žena, panna, ani neděle, jak se blázni domnívají“.
V Bibli není ani pojem „osoba“, „persona“ který je pro toto trojiční učení důležitý. Je to trochu matoucí, ty tři osoby v jednom, jako malý jsem si vždy představoval to, co Jan Hus kritizoval, totiž tři postavy!
Výraz o třech osobách Božích je vzat z řeckého divadelnictví, kde původně označoval masky, škrabošky, které si jeden herec nasazoval během představení a vyjadřoval tak různé role, které představoval, různou identitu, různou „personalitu“ postav.
Mohlo by se nám zdát, že trojiční učení je typickým příkladem celkem luxusní zábavy podivínů, kteří neměli nic důležitějšího na práci, než vymýšlet nám dnes už nic neříkající dogmata. Ale to by bylo nedorozumění. Například pojem „osoba“ se přes učení o Trojici dostal do západního filozofického, právního a politického myšlení, kde je klíčový dodnes – západní křesťanská kultura nezná vznešenější princip, než je princip „pesonality“ a nezná také žádnou vyšší hodnotu, než je „osoba“, tedy nezaměnitelná individualita jedince.
Říkáme-li, že jsme dědicové křesťanské kultury, nemíníme tím jen to, že chodíme do kostela, nebo že si ještě z náboženství pamatujeme něco o biblických příbězích a že umíme nazpaměť Otčenáš. Křesťanská kultura – to je zcela určitý, specifický náhled na uspořádání světa a zejména na lidskou osobnost, jedinečnost, na svobodu člověka, jeho smysl života, jeho práva a povinnosti, na lidskou solidaritu se zotročenými a chudými, na pomoc v nouzi atd. atd. Myšlení víry má stejně důležitou úlohu jako praxe víry, myšlení nás praxi učí.
A učení o svaté Trojici v myšlení víry sehrálo velmi důležitou úlohu. Přejali jsme od našich otců, že ve víře jsme opravdu uváděni do světa lidské svobody, jedinečnosti, úcty k osobnosti. A také jak jsme četli v prvém čtení, myšlení víry vedlo k onomu úžasnému sdílení se prvé církve ve všech oblastech, zejména sociální, které bylo právě tím, co vedlo k prudkému příklonu tolika lidí k církvi.
Jsme zvyklí mluvit o trojici v tom hierarchickém řazení: Bůh, Syn, Duch. Ale v té větičce, kterou jsem četl na začátku kázání, v tom požehnání na konci dopisu apoštola Pavla je na prvním místě překvapivě jmenován Ježíš Kristus. Myslím, že to není náhodou. I Cyril a Metoděj ve svém úvodu k překladu evangelií Proglas překvapivě jmenují Ježíše Krista na prvním místě, nikoli Boha Otce: „čest a chvála, Božímu Synu vždycky, s Otcem i Duchem svatým“
Myslím, že to stojí za pozornost. Pro Pavla i naše slovanské věrozvěsty je totiž Boží jednání nejzřetelnější právě v příběhu Ježíše Krista. Víra nestojí na údajných důkazech Boží existence, na teoriích o vzniku světa či na filosofických úvahách. To, co nás všechny, nejen ty učené ale i obyčejné drží při víře a dává nám odvahu v těžkých chvílích, to je příběh a Evangelium Ježíše Krista. Když tedy myslíme na Boha, začínejme i my, podobně jako apoštol Pavel a po něm Cyril s Metodějem, začínejme u Ježíše. Odstraní se tím mnohé pochybnosti, co si představujeme pod pojmem Bůh. Bůh má díky Ježíši Kristu konkrétní lidskou tvář i podobu. Setkává se s námi jako člověk s člověkem.
S Ježíšem si nejčastěji spojujeme slova jako láska, přijetí, uzdravení, odpuštění nebo oběť. Každé z nich vystihuje určitou stránku Ježíšova života. V tomto našem dnešním textu apoštola Pavla je s Ježíšem spojena milost. (Četli jsme tam: Milost našeho Pána Ježíše Krista…)
Řecké slovo charis se dá přeložit také jako přízeň, laskavost či dar. Kdybychom si to chtěli konkrétně přestavit: milost prožívá těžce nemocný, který se uzdravil. Milost zná odsouzený, který byl předčasně propuštěn. O milosti ví každý, komu bylo odpuštěno, kdo byl propuštěn z vězení.
Apoštol Pavel slovem milost velmi dobře vystihl, oč Ježíšovi šlo. Milost byla doslova Ježíšovou strategií. Milostí dosahoval největších úspěchů, ale ovšem také nejvíc pohoršoval své okolí. Ježíš totiž přijímal hříšníky ještě dřív, než se změnili a začali vézt spořádaný život. Napřed jim nabízel přijetí a záchranu a teprve pak od nich očekával, že se budou chtít změnit a o něco dobrého se snažit.
Všichni vůdci ve víře před Ježíšem a většina těch po něm však postupovali a postupují opačně. Ti všichni totiž napřed stanoví podmínky. Farizeové z deseti přikázání vytvořili šest set příkazů a zákazů. Jan Křtitel chtěl vidět nejprve ovoce pokání. Boží království bylo až do Ježíše nabízeno jako odměna za lidské snažení. Kdo se změnit nedokázal, musel počítat s odmítnutím a zavržením. Podobně se chovala církev po dlouhá staletí a někdy se tak chová dodnes.
Ježíš nás však chce vychovávat místo hrozbami a tresty dobrotou a milostí. Nabízí nám přátelství a důvěru ve chvíli, kdy si jí ničím nezasloužíme. Stačí vzpomenout na samotného Pavla, který křesťany zprvu krutě pronásledoval, na celníky Zachea a Matouše, nebo Maří Magdalskou. Nebo na lotra na kříži a většinu učedlníků, na římské žoldáky, kteří Ježíše křižovali. Nikdo z nich rozhodně nepatřil mezi mravní elitu. Naopak.
Byli to lidé, kteří se neměli čím chlubit. A přece jim Ježíš nabídl přátelství či jim odpustil. Ježíš tyto odepsané lidi povzbudil k novému životu. Ježíš nabízí prolamovat začarovaný kruh lidské slabosti, zloby a hříchu, nabízí ho prolomit milostí.
A ta milost, odpuštění, které nám nabízí, to není laciná milost, není to slabost, jak mnozí myslí, ale naopak projev síly. Ta naše lidská rádoby vyvážená spravedlnost moralistických farizeů podle principu oko za oko je nám blízká, ale je k ničemu. Přináší jen zlobu a staví kriminály a koncentráky, vyhání celé etnické skupiny z jejich domovů a rozrušuje rodiny, ničí přátelství, dělí národy, církve, staví hradby, zavírá hranice, přináší strach, podezíravost, rasismus, xenofobii, je podhoubím totalitních režimů, a všech možných ideologií,
Ale ta údajně nevyvážená spravedlnost Kristova, jakkoli ji neustále odmítáme, přináší nové počátky, novou radost, nové odpuštění, sjednocuje rodiny, smiřuje generace, kontinenty, národy a rasy.
Amen