Odpustit: darovat čas. Kázání J.Š. z 28.10. 2018 (22. neděle po Trojici. A také 100 let od založení ČSR)

Matouš 18, 23–35     (1. čtení: Fp 1,3 – 11)
 
„S královstvím nebeským je to tak, jako když se jeden král rozhodl vyžádat účty od svých služebníků. Když začal účtovat, přivedli mu jednoho, který byl dlužen mnoho tisíc hřiven. Protože mu je nemohl vrátit, rozkázal ho pán prodat i s ženou a dětmi a se vším, co měl, a nahradit ztrátu. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: ‚Měj se mnou strpení a všechno ti vrátím!‘ Pán se ustrnul na oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil. Sotva však ten služebník vyšel, potkal jednoho ze svých spoluslužebníků, který mu byl dlužen sto denárů; chytil ho za krk a křičel: ‚Zaplať mi, co jsi dlužen!‘ Jeho spoluslužebník mu padl k nohám a prosil ho: ‚Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to!‘ On však nechtěl, ale šel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí dluh. Když jeho spoluslužebníci viděli, co se přihodilo, velice se zarmoutili; šli a oznámili svému pánu všecko, co se stalo. Tu ho pán zavolal a řekl mu: ‚Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil; neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou?‘ A rozhněval se jeho pán a dal ho do vězení, dokud nezaplatí celý dluh. – Tak bude jednat s vámi můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru.“
 
I.
Česká republika dnešních dní. Co všechno charakterizuje její každodenní život, její všední den? Bylo by toho mnoho. To neradostné více přitahuje pozornost. Mezi to patří také dluhy. Dluhové pasti. Exekutoři. Co tento jev charakterizuje? Na jednu stranu leckdy lidská nezodpovědnost a nerozvážnost. Na druhou stranu ještě více lidská chamtivost a nezodpovědné a nemilosrdné zneužívání lidského sklonu nerozvážně zacházet s financemi.
Ústecký kraj vede podle statistik v podílu osob, kterým pro jejich dluhy soudně hrozí propadnutí majetku. Z počtu osob starších patnáct let jich je jich v našem kraji asi 18 procent v exekuci. Z toho 58 procent osob má tři a více exekucí.
Koloběh, kde jedni „rdousí“ druhé, kdy věřitelé někdy i velmi brutálními a kriminálními metodami nutí druhé platit dluhy, i s úroky. Realita, kde lidé kvůli dluhům se hroutí, berou si život, dostávají se na kriminální dráhu.
Finanční dluh – to je v bibli také jeden z hlavních biblických obrazů pro vinu, pro lidský hřích. Když v Otčenáši prosíme: „Odpusť nám naše viny!“, tak tam původně stojí „odpusť nám naše dluhy, jako i my odpouštíme našim dlužníkům“. Kromě jiného to znamená, že finanční, ekonomická stránka byla pro lidi důležitá odevždy. Stejně také lidé odevždy citlivě vnímali neřád v této oblasti. Ten neřád, když někdo si něco půjčí a pak to nevrátí. Nebo když někdo půjčí a bez milosti, bezohledně svou pohledávku vymáhá.
 
II.
Finanční dluh jako obraz pro hřích. Život v dluzích jako obraz pro ten způsob života, kterým se člověk schází z cesty, kterou mu určil Bůh. Dluh jako obraz pro to, co člověk zůstává dlužen – svému životu, svému poslání. Co zůstává dlužen Bohu. Tento obraz hraje roli i v přečteném (známém) podobenství. Zde máme dlužníky dva. Jeden se dopustil naprosto nepředstavitelné zpronevěry, jejíž výše je astronomická. Druhý člověk dluží tomu prvnímu dlužníku částku nesouměřitelně menší, ale přesto výraznou, jde o deseti tisíce korun.
Podívejme se nejdříve na ten druhý, představitelnější dluh. Nejdříve chvilinku bez ohledu na začátek příběhu. Tam jeden muž druhému dluží sto denárů. Denár – římská měna, shodou okolností se tak jmenovaly i první mince ražené českými panovníky. Těch 100 palestinských denárů nebylo zas až tak málo peněz. Řekněme několik desítek tisíc korun. Neznáme přesně okolnosti, proč ten jeden muž tomu druhému dluží. Ale dluží, a zdá se být pochopitelné, když individuální věřitel chce své peníze zpátky. Až by člověk stál na jeho straně. Zvláště pokud by se jednalo o smluvně ošetřenou půjčku a dlužník má podmínky a čas k tomu, aby dluh řádně splatil.
To, že zde není něco v pořádku už však naznačuje dvojí okolnost. Ten věřitel jde svému dlužníku brutálně po krku, rdousí ho. Takto se přeci dluhy nevymáhají. Tedy ideálně by se vymáhat neměly. I zde by měl vládnout řád, a elementární ohleduplnost. Svého dlužníka dává ihned do exekuce, nedává mu šanci, aby svůj dluh mohl včas splatit. Anebo ten čas měl a svou prosbou o trpělivost se zase jen vymlouvá?
 
III.
V tomto příběhu ovšem to skutečné, „vyšší“ právo stojí na straně drobného dlužníka, ne straně jeho věřitele. Neboť tu samozřejmě máme i první část tohoto podobenství.
Ten člověk, který se domáhá svých peněz, byl sám ve velmi prekérní, choulostivé a tísnivé situaci. To máslo, které měl na hlavě bylo velmi velké. Neboť i on sám byl dlužníkem. A nebylo to až tak dlouho, kdy jím přestal být. Okamžik, kdy jím přestal být, a okamžik, kdy se sám stal fanatickým vymahačem vlastních pohledávek, kdy se stal fanatikem v prosazování vlastních zájmů, spadá v jedno.
A výše toho jeho dluhu byla fantastická. Obří, mimořádná, astronomická, vymykající se všem srovnáním. Jeho dlužná částka, kterou po něm král vymáhal, se rovná výši rozpočtů velikých říší či států.
Neřeší se zde, jak k takové zpronevěře mohlo dojít. Jak to mohl onen vladař nechat dojít tak daleko, že jeho poddaný mohl rozfofrovat takovou obrovskou sumu. Král vykonává exekuci. A to pro toho dlužníka znamená nejen propadnutí majetku: ale také otroctví pro něj a pro celou jeho rodinu. Tento pro nás drakonický, hrozný trest nemůže ani náhodou tomu králi dlužnou částku nahradit. Prodej do otroctví je spíše jakýsi druh trestu. Dlužníkova situace je zcela beznadějná. Jeho situace – to je obraz pro situaci hříšného člověka před Bohem, který nijak Bohu nemůže nahradit to, co mu dluží. Který své záchrany nemůže dosáhnout žádným svým skutkem.
Ale naděje umírá poslední, tonoucí se stébla chytá. Služebník volá: „Měj se mnou strpení, a všecko ti vrátím!“ Ujišťuje, že vše vyplatí. Je to výraz jeho bezradnosti. Slibuje nesplnitelné. Jeho slib je pouhá iluze. Touto prosbou žádá posunutí lhůty splatnosti. Stejně tak i potom žádá ten druhý muž. Ta časová lhůta mu má umožnit postarat se o vyrovnání dlužné částky. Nežádá o odpuštění, ale o trpělivost. Služebník nežádá odpuštění dlužné částky. To, co dlužník chce, je čas ve smyslu lhůty. Ta lhůta, o kterou žádá, je však lhůtou šibeniční. Lhůta, která neblahý konec tak jako tak nedokáže nikdy odvrátit. Částka je příliš vysoká.
A ten jeden král ovšem učiní zcela nečekanou věc – on se nad tímto služebníkem slitoval, ustrnul. Neudělal to, že by mu dlužnou částku snížil. Neudělal to, že by třeba z trestu vyjmul jeho rodinu. Natož aby mu dal lhůtu, aby se částku pokusil zaplatit. On mu tu obří částku celou odpustil. Z hlediska naší běžné zkušenosti mezilidských a mezinárodních vztahů věc nejen ekonomicky zcela nesmyslná, ale také pro mnohé vlastně nespravedlivá. Služebník dostal čas. Ne na shánění peněz, ale čas žít – se svou rodinou, se svými dětmi. Se svými přáteli Dostal svobodu.
 
IV.
Ten omilostněný ovšem toho času využil tak, že se okamžitě začal zajímat o své zájmy. A začal se o ně zajímat nemilosrdně. Bez odpuštění. Bez zájmu o druhého, o svého dlužníka. Zajímaly ho jen peníze. Vůbec se v tom jeho novém životě neobjevil ani odlesk té milosti, čeho se mu před chvílí dostalo. Na svoji předchozí krizi zcela zapomněl. Král byl na toto jeho nepochopitelné jednání upozorněn, a jen to stačilo, aby své odpuštění vzal zpátky. Definitivně či na čas? Dostal by ten služebník ještě další šanci? V tom je podobenství otevřené.
Podobenství nám především říká, že Boží láska otevřela lidem čas k lásce. K takovému životu, kde jedinec či lidský kolektiv své osobní (či národní) zájmy dává do služeb Božího království. Bůh – pokud tak smíme o Bohu mluvit – je věřitelem člověka. Věří mu, že tento otevřený čas také využije. Aby se staral a pečoval o druhého, zohledňoval jeho situaci. Aby lidské řády nezneužíval a ohýbal pro obohacování se na úkor druhých. Bůh člověka volá do života, v němž si vzájemně budeme dávat čas na vyrovnávání a odpouštění svých mezilidských dluhů a vin.
Bůh ten čas definitivně otevřel v Kristu. Te vše za nás zaplatil. To je základ křesťanské naděje. Kéž by v životě naší země se tato naděje odrážela v jednání lidí ve všech oblastech života i v dalším čase. V čase, který je nám z Boží milosti dán. Amen.