2. Korintským 3,18-4,10 Jan 15,9-17
I.
Tvář – jeden z ústředních obrazů tohoto úryvku. Naše odhalená, na níž se zrcadlí Kristova. A ta Kristova tvář, z níž jako z reflektoru svítí Bůh.
Jednou z ústředních myšlenek křesťanství je, že Bůh má tvář – Bůh je někdo, ne něco. Něčí tvář: to je takový reproduktor, obrazovka, reflektor centrum, které komunikuje, vyjadřuje se, umožňuje někoho identifikovat rozpoznat ho.
Pro nás zahlédnout tu Boží tvář bývá často obtížné. Spousta věcí je nejasných. Máme otázky: jak co funguje a jak to myslel, když tenhle svět zakládal? Jak si to představoval a jaký vlastně je?
V určitou chvíli i Bůh usoudil, že je potřeba to vzít za jiný konec.
A tak světlo Krista, zazářilo v temnotách. Bůh se narodil na svět. Ukázal svoji tvář. Aby byl srozumitelný, jasný a pochopitelný. Přes něj Bůh komunikoval s člověkem o věcech, které by jinak nedávaly smysl. Byly by moc těžké na slova, na rozum, je uchopit. Ale osobním setkáním mezi lidmi, se dají otevírat ještě nové kanály, pohledy, problesknutí porozumění.
Tvář Boží – to je obraz vzatý z lidského světa. Obličej je to první, s čím jsme u druhého člověka setkáváme. Na základě výrazu tváře druhého usuzujeme, jaký ten druhý člověk je, jakou má povahu, jakého je ducha. A dodejme, že takhle usuzujeme často bezděčně, nevědomě a často i chybně. Směje se – je to dobrý člověk! Mračí se či je zamračený – asi to bude podivín. Psychologie těmhle chybným soudům říká haló efekt.
Ať pravdivě, ať více chybně: právě také z tváře, obličeje usuzujeme, jak na tom s druhým člověkem jsme. A co teprve s Bohem?
Když tvář nevidíme, třeba za rouškou, jsme znejistěni. A nebo vystrašeni, protože často člověk, který skrývá svou tvář, nemá dobré úmysly. Ne náhodu se potom říká příslovečně „ztratit tvář“.
Říkáme také je třeba „zachovat si tvář“. Často se to myslí v tom povrchním smyslu – zachovat si fazónu, zachovat si zdání osobní poctivosti, slušnosti. Zachovat si tvář – to v tom hlubším smyslu může znamenat – žít hluboce, pravdivě. Odrážet tu Boží tvář.
Pavel v dopise Korintským mluví o tom, že tato Boží tvář byla skryta židům, členům jeho národa. Ne že by podle Pavla neviděli nic. Ale ustrnuli na závoji přes tuto tvář, na roušce, která byla odstraněna v Ježíši Kristu, který je nyní tou nejjasnější Boží tváří. Pavlova slova znějí slavnostně, ale i tvrdě. Mluví o těch, jimž bůh s malým b, bůh tohoto světa zaslepil jejich nevěřící mysl, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Kristovy. Nepřehání to, nedopouští se haló efektu?
Lidská zaslepenost – to je to, co podle Pavla zakrývá tvář Kristovu. Pavel přitom hlavně „střílí“ tak řečeno do vlastních řad. K těm, kteří se také hlásili ke Kristu. A asi nepochybovali o tom, že právě na té jejich tváří se Kristova tvář zrcadlí. Pro tyto křesťany byla málo zářící, málo duchovní i ta Pavlova tvář, jeho slova a činy. Pavel byl pro ně slaboch. Pavel to asi s jistou sebe ironií reflektoval: „Říká se, že mé listy jsou závažné a mocné, ale osobní přítomnost slabá a řeč ubohá.“ (2 K 10,10)
A Pavel se obhajuje a snaží se na svém životě ukázat, co to znamená odrážet tu Boží tvář. Být transparentní, průhledný, průsvitný pro Boží slávu, pro Boží záři.
III.
A to hlavní, co říká, je: Boží sláva, tahle viditelnost Boží tváře je vždy spojena s Kristovým křížem. Tajemnými slovy říká: odrážet Boží tvář je nést na sobě znamení Kristovy smrti. Jen tak je pro Pavla svítí Kristův život na našich tvářích.
Co to znamená? Také to, že tato Kristova tvář nemusí být hned vidět. A ani její odrážení v našich životech, nemusí být hned vidět, hned být všem zřetelné.
Být křesťanem: to není hlavně konání mocných skutků a zázraků. Ani automatický naprostý životní úspěch, zdar a prosperita. Být křesťanem, odrážet boží tvář: to neznamená také, že bychom již neměli žádné starosti, otázky a pochybností.
A v žádném případě nemůže být spojováno odrážení takové Boží tváře s násilím, manipulací a touhou ovládat, být lhostejný ke slabším a znevýhodněným – jak toho bohužel byly a jsou dějiny křesťanství svědectvím.
Odrážení Boží tváře, Kristova světla: to má vždy povahu pokladu v hliněné nádobě. Kristova tvář a její odrážení: to je něco křehkého, viditelného jen očima víry. Ale přesto v našem světě působí. Děje se. Děje se – obecně řečeno tam, kde lež ustupuje pravdě, nenávist ustupuje lásce. Tam, kde člověk říká ďáblu Ne. Tam, kde i uprostřed vřavy života člověk nepoddává skleslosti. A že i apoštol Pavel o skleslosti jistě věděl své. A ví o tom své každý, kdo něco takového zažil.
Odrážet svým životem Boží tvář – to samozřejmě nemusí znamenat život v neustálé vnější vydanosti a nezajištěnosti, jak v ní žil třeba Pavel. Tu Boží tvář právě, že poznáváme i ve chvílích štěstí, naplnění, ano, třeba i úspěchu.
Bůh nám ve své tváři nabídl svou lásku: umožnil nám ji objevit nebo znovuobjevit. A osvětlit si tak sám pro sebe, jak a proč se na světě o něco vůbec pokoušet. Že vztahy mezi lidmi a jejich kvalita a hloubka budou vždycky základ, na kterém se všechno láme. V prvním čtení se mluví o tom, že Ježíš nevnímá své následovníky jako služebníky, ale jako přátele. A jestli jeho přátelé pochopili, o co jde, tak přinesou ovoce. Strom poznáte po ovoci. A nakonec se to, co v životě děláme, jak se chováme, jestli jsme Ježíšův přítel, pozná opravdu pouze podle toho, jaké ovoce po sobě zanecháváme.
A Bůh je věrný: on nás ke své tváři stále znova a překvapivě přivádí. Ať i tedy my tu Boží trojjedinou tvář odrážíme.
(Přepracované kázání z ATM 2021; ve spolupráci s Julianou Hamariovou, farářkou v Černošíně)