Lukáš 22,31-34.54-62 (1. čtení: Matouš 14, 22-32)
I.
Na veleknězově dvoře plápolá oheň. Sedí u něj lidé a ohřívají se. A hle, tu si k nim přisedá kdosi neznámý. Raději mlčí, kdyby promluvil, prozradil by se. Brzy bude ráno. Na dvoře je ale rozruch. Přivedli toho, kdo denně sedával na nádvoří chrámu a učil, čeřil stojaté vody, rozehříval srdce mnohých. Jmenuje se Ježíš. Jeruzalém je v očekávání toho, co příští okamžiky přinesou. Město je plné poutníků. Ale tady u ohně je zdánlivý klid a bezpečí.
Neznámý přísedící je učedník Petr, Šimon, jeden z těch nejodvážnějších z Ježíšova kruhu dvanácti. Ještě včera sliboval, že Mistra nikdy neopustí a půjde s ním do vězení nebo třeba na smrt. Je to statečný člověk, ošlehaný větrem, mořem, mnohým putováním se svým mistrem. Má po maturitě, po státnicích, po konfirmaci, složil zkoušku z dospělosti, už si na sebe dokáže vydělat. Alespoň má takový pocit. Nebo aspoň donedávna měl… Opustil svůj domov, vydal se na neznámou cestu. Ale teď se choulí k ohni. Jenže oheň nejen že hřeje, on také osvětluje.
Je tu služka, která by normálně nikoho nezajímala, si teď neznámého všimne a začne na něj dotírat. „Ten patří k tomu, co ho právě přivedli, podívejte! Všechno ho prozrazuje. Určitě patří k němu.” Nepříjemná situace. A tváří tvář okamžiku Petr poprvé řekne Ne. “Nepatřím k němu! To není můj mistr!” Možná bychom čekali, že Petr se teď zvedne a začne utíkat. Ale on neutíká. Zůstává sedět a myslí si, že situaci ustojí, že to ještě uhraje? Svého mistra nechce ve svém srdci nechce opustit, zradit. A nebo je Petr už stále víc paralyzován strachem jen o svůj život? Jeho tělo zůstává. A co jeho duch? Je stále odhodlán následovat Ježíše?
Čas plyne a okolo jde další člověk. Kdosi si všimne, že Petr sem nepatří, že je jiný. „Nejsi ty ten, který patří k tomu chlapíkovi, kterého sem před chvílí přivedli? Nejsi z Galileje? Jen promluv, ať tě poznáme!”
Petr se zaklíná podruhé: “Ne toho člověka neznám! To je omyl. Souhra náhod. Co si to o mně myslíte, co blázníte?” Situace je stále horší, okolo Petra se začíná stahovat smyčka. Dodrží svá slova, že by s Ježíšem klidně šel až do vězení?
A přichází třetí ta chvíle. Znovu se kdosi dotazuje, jak při výslechu, který právě podstupuje jeho Pán: „Jsi to ty? Ale jistě, jsi to ty!” Ale Petr dál zapírá: „Ne fakt nejsem, ne to nejsem já!” Když v tom kohout zakokrhá a Ježíš se smutně otáčí k Petrově tváři. Jako by říkal: „Já jsem ti to říkal. Tohle není zkouška, tohle není cesta pro tebe. Tohle je cesta jen pro mě.”
Petr teprve teď vstává a hořce pláče. Ten včera silný a kovaný ve víře, dospělý a po maturitě – dneska pláče a je si vědom své slabosti. Svět ho usvědčil. Neznámé, bezejmenné osoby mu jasně dokázaly, že to včera po večeři přehnal. Že si o sobě myslel víc, než na co má. Víno mu stouplo do hlavy… Co se člověku honí hlavou, když takhle zklame? Když pocítí pohled člověka, kterého nějak zklamal, zradil, nechal samotného? Už nemám šanci, pro mě už cesta dál nevede. Takhle to pochopil Jidáš, po své zradě se oběsil… Čeká Petra stejný pád?
II.
Na pozadí velké Jidášovy zrady se tu děje zrada malá. Zrada, která by se vůbec stát nemusela. Vždyť mu to Ježíš říkal! “Než kohout zakokrhá třikrát mě zapřeš!” A to je Ježíšovo slov nebylo jen suché konstatování budoucnosti. Ale milosrdné a varovné: “Petře, člověče, promysli dobře na co máš.” A Petr si to mohl rozmyslet, nechat si Ježíšova slova projít hlavou a nakonec mohl říci: “Ano, Pane, chtěl bych tě radikálně následovat. Ale na tohle opravdu nedám” Mohl to říci, ale neřekl.
Co nám říká příběh? a) Určitě také to, že v životě a ve víře máme být soudní. Nemáme na sebe klást zbytečně velké nároky. Střízlivě a s pokorou uvažovat, na co v životě máme, co ještě uneseme. Na druhou stranu to ale neznamená: že se máme schoulit doma a čekat, než se větry doby přeženou. Protože na co v životě máme, nezjistíme jaksi předem, teoreticky, ale často právě v akci. Když něco riskneme. A Petr se o něco pokusil.
Zkouší vzdorovat. A to je sympatické a má nás to provokovat ke statečnosti. Zkouší, kam až může zajít. Potřebuje zjistit na co má a kde jsou jeho limity… Proto nemusíme být na Petra hned přísní: že si Petr chtěl jen zachránit kůži, a tak ohnul páteř, a nakonec udržel hubu na špagátě. Tak jako mnozí po něm a před ním. Vždyť ostatně i my se do Petra se zde, myslím, můžeme vcítit velmi dobře. I my jsme se asi v takové situaci ocitli, byť ne třeba tolik dramatické.
Možná chtěl Petr podniknout poslední zoufalý pokus o následování. Třeba si uchovával do poslední chvíle naději, jak z toho Ježíše ještě vyseká. Příběh přeci smrtí nemusí skončit. Přeci není možné, že by to dopadlo takhle blbě.
Jenže scénář je napsaný jinak. Petr zažívá na vlastní kůži, jaké to je, když nedostojí vlastním slibům, vlastnímu odhodlání. Kdyby tohle vyprávěl vypravěč knihy o Jonášovi, tak by asi řekl: Aby to Petr zjistil nepříjemnou pravdu o sobě, Hospodin nastrojil služku (a nejen ji), tak jako kdysi nastrojil bouři a velkou rybu na Jonáše. Hospodin to nastrojil, ale ne aby Petra zdeptal. Ale aby ho nenechal uvnitř jeho iluzí o sobě, v nichž spočíval. Tohle dění Petra svléklo z šatů jeho sebevědomí, které si oblékl, aby se cítil dobře, mravně a pravdivě. Petr je nahý. A stydí se.
b) Tahle tragická scéna nám zvěstuje: Petr pláče. Poznává své limity, svou omezenost, svou zbabělost. Je zdeptaný, vyřízený. Ale takhle Boží dílo na člověku nekončí. Ten pláč je sice hořký, ale zároveň očistný! Setkává se s Ježíšovým pohledem, a to Petra vede dál: aby dál nehrál roli zrádce, vymlouvače, zapírače. Tahle role mu vydržela jen krátce. I tohle lze svléknout. Tu hodinu a kousek, co se hřál u ohně na tom dvoře.
Velikost Ježíšova pohledu vede Petra k sebereflexi a nás také. Naše selhání, naše troskotání Ježíšův pohled proměňuje: i odsud vede cesta dál, nemusíme se v tom motat a tonout. A jde o to, aby se ty naše pohledy setkaly. A kdykoliv se pohled náš a Krista setkají, stává se zázrak: otevírá se cesta spolehnutí, neodsouzení, cesta milosti, cesta Vzkříšeného.
Vzkříšený po třech dnech, když už se zdálo, že vše dopadlo špatně zvolá: “Šimone Petře, jdi do světa jako ti ostatní a zvěstuj Boží království! Budeš citlivý ke všem, kteří někdy v životě selhali, přecenili své síly, vydali se odvážně, ale po cestě kuráž ztratili.” A tahle zvěst o Vzkříšeném Kristu a Božím království a odpuštění hříchů zve nás padající a klesající ke skutečnému ohni. Ohni, který chlad našeho světa osvěcuje a zahřívá Boží milostí.