I.
Radost je základní lidská zkušenost. Není snad nikdo, kdo by ji alespoň někdy nezažil či po ní netoužil. Mít radost však může znamenat leccos. Radost se může chápat velmi obecně jako „stav duševní pohody, spokojenosti, potěšení“ (Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost). Tato radost se asi předpokládá, když se třeba v jedné reklamě na tuk říkalo, že pečení je radost: mínila se asi radost z konzumace upečeného výrobku. Či slogan na jedné populární paštice: „radost být spolu“. Myslí se asi: být spolu při konzumaci tohoto produktu a při smyslovém potěšní z něj. Být spolu, být ve společenství: to je ovšem jeden z hlubinných významů radosti: bytostně se radujeme ve vztazích. A i reklamní kreativci z toho těží a využívají toho. Nejde přeci jen o chuťový požitek! Jde přeci s společenství, které nad naším produktem můžete zažít! A ostatně: copak se takové společenství ať při konzumaci čehokoliv neděje? Právě Ježíšovo působení spočívalo ve společném hodování, stolování, požívání nápojů i pokrmů.
II.
V podobenstvích, které jsme slyšeli, se také hovoří o kolektivní radosti. Pastýř či žena se radují se svými přáteli a sousedy z nalezené cennosti: ovce či mince. Jejich radost má podobu „párty“, večírku. Duchovní radost nevylučuje smyslové potěšení. Je však více než to. A je také více než pohoda lidí mezi sebou. Do té duchovní radosti se mísí ještě radost jiná: totiž radost Boha a radost lidí z této Boží radosti. Bůh se raduje z člověka, který proměňuje své smýšlení, dostává ze scestí na dobrou cestu. Je to radost lidí, kteří ví a cítí, že jsou na dobré cestě. Že byli nalezeni Bohem, že nalezli sami sebe, že nalezli smysl života.
Že by se ti hříšníci a celníci, kteří do Ježíšovy blízkosti přicházeli, radovali, v příběhu řečeno není. Vypravěč zde zmiňuje reptání, brblání farizeů. Něco, co většinou není spojeno s radostí. Ale spíše s naštvaností, možná vnitřním smutkem. Farizeové reptají: „On přijímá hříšníky a jí s nimi!“
Ale pozor, zastavme se u toho reptání farizeů. Nemohli bychom pro ně mít trochu porozumění? Možná mají za to, že Ježíš hříšnost celníků a hříšníků vlastně schvaluje, když těmito vyvrheli izraelské společnosti jí. Podporuje je v jejich odcizení. Nijak k jejich proměně neprospívá. Existuje přeci něco takového jako neautentické, nepravé, vypočítavé přijímání hříšníků a hříchu. To se leckdy může skrývat v osobních vztazích pod jinak pozitivním heslem „přijímám tě takového, jaký jsi“. Je to ta situace, kde lidé člověka nechávají v jeho odcizení. A jen ho chlácholí, i když tuší, že s ním něco je špatně. A potvrzují si i vlastní scestí, které v tom druhém jako v zrcadle rozeznávají. Za tím často stojí hluboká skepse: nevíra ve změnu. Jak osobní, tak i společenskou. Takovéto falešné přijímání hřích mohlo mít potom tu podobu, když církev svým hovořením jen stabilizovala a podepírala nespravedlivý politický a společenský řád. Leckdy tyto výtky byly oprávněné. Někdy však nikoliv či se to dalo jen těžko rozhodnout.
Z toho také vyplývá: skutečně jsou situace, kdy je příhodný čas k distanci nejen od hříchu, ale i od hříšníka. A to znamená především: distance od hříchu v sobě samém. Od hříšníka v sobě samém. Distance od vlastní upadlosti, ztracenosti. To však předpokládá základní věc: že si tu vlastní ztracenost uvědomím. A toto vědomí, je leckdy spojeno s neradostností, smutkem. „Zármutek podle Boží vůle“, jak o tom píše apoštol Pavel (2 K 7,10) Ostatně v církevní tradici měla ideálně každé zpovědi předcházet „zkroušenost srdce“. Jsou tedy situace v životě víry, kdy opravdu není možné s hříchem a hříšníkem doslova či obrazně jíst. Kdy není místo pro radost.
Ostatně: ti „celníci a hříšníci“ v našem textu nejsou nijak romantizováni. Nejsou to žádní hříšníci jen naoko, z jejichž vinou je to kdovíjak. Jejich vina se zde nevytěsňuje, nepotlačuje, nerozmělňuje. Jsou to hříšníci. Nejen z pohledu brblajících farizeů, ale i z pohledu vypravěče a Ježíše. Jsou to bezbožní lidé, kteří se bez ohledu na své bližní upsali materiálním hodnotám. Lidé, kteří činí druhým lidem bezpráví a kteří potřebují Ježíše.
III.
Je však zřetelné, že tu máme tu dva typy hříšníků, kteří Ježíše potřebují. Spojuje je jejich reálná ztracenost, jejich zcestí. Rozděluje je skutečnost, že jedni jsou ztracení před Bohem zjevně, to jsou ti „celníci a hříšníci“. A pak lidé, jejichž ztracenost většina z jejich okolí nevidí a kteří si svoji ztracenost neuvědomují: farizeové a zákoníci. Ježíš jejich ztracenost vidí a proto k nim mluví. Také není náhodou, že i s farizei Ježíš jídal, jak nám Lukášovo evangelium na několika místech připomene. (L 7,36 – 50; 14,1n.)
Je ovšem to tragické a trochu komické, že právě v situaci, kde si jedni myslí, že se podporuje status quo, že vše zůstává při starém, tam se právě něco nového děje, něco se proměňuje. I když navrch to ještě není vidět. Tento podivný rabbi z Nazaretu právě že neutvrzuje druhé v jejich vyděděnosti: on jim i i navzdory jejich ztracenosti přináší Boží blízkost, a tak je vyvádí z jejich osamocenosti z jejich temnot na světlo.
V podobenstvích Ježíš vypráví se o ztraceném zvířeti a penízi. Obecně o ztracené cennosti: zvíře zde má jistě také ekonomickou hodnotu. Ale zdá se, že pastýř k té ovečce má osobní vztah. Neboť činí rozhodně něco nesamozřejmého. Alespoň dle mého laického soudu. Já bych asi tu jednu ovci nechal být. Vždyť hrozí škoda ještě větší, kdyby se ztratilo i těch devadesát devět. Ne tak ten pastýř: usilovně ji hledá. Když ji nalezne, dá si ji na ramena, odnese ji, raduje se. Nevyhubuje jí, ani nikomu jinému (třeba psovi?), že se ztratila. Čistě se raduje a svou radost sdílí se svými přáteli. Stejně tak i žena. Ta hledá peníz nevalné hodnoty, nemávne nad ním rukou, ale hledá pečlivě, dokud nenajde.
To je obraz Boží péče o ztracené lidi a radosti z jejich proměny, která tato Boží péče způsobila. Snad bychom mohli říci, že z Božího hlediska ovšem nikdy my lidé ztraceni nejsme. To je mez toho podobenství. Bohu se nikdo nemůže ztratit. Ve smyslu, že by Bůh vlastní neopatrností něco pozbyl, zapomenul. Bůh není neopatrný. Nezapomíná, neztrácí. To jen člověk. To, že si něco takového myslíme o Bohu, vyplývá ze zkušenosti se ztrátami v našich životech. To vyplývá ze setkání s nepochopitelnými, notorickými a leckdy zatvrzelými ztracenci a strukturami ztracenosti. Ztracenci, kteří někdy mají tendenci brblat i v našich duších.
IV.
Právě farizeové a zákoníci byli takoví ztracenci. Farizeus v nás se distancuje od zjevných hříšníků, ale sám netuší, že je také takový. Zastírá si to. A tak přichází smutek a zahořklost a samospravedlivá samota. Vidí hřích u druhých, ale nevidí ho v sobě. Farizeus v nás je o sobě přesvěden, že je v pořádku, že jeho vztah k Bohu a k lidem nepotřebuje výraznější korekturu. Tomu odpovídá zostřené vnímání toho, že ti druzí jsou nezměnitelní. Že nikdy nebudou činit pokání. Má strnulé představy o tom, co je boží vůle a vidí hřích a vinu tam, kde ve skutečnosti není. Či kde už ve skutečnosti není.
Ježíš přišel pozvat oba, jak ty hříšníky, co si to uvědomují, tak i ty, kteří na svou odcizenost zapomínají. Reformace vyznala: my věřící lidé jsme ospravedlnění hříšníci. Věřící člověk je zároveň spravedlivý, zároveň hříšník (lat. simul iustus simul peccator) . Jsme ve vztahu k Bohu. Jsme nalezeni. Žijeme v Kristově radosti. Tato radost je naší částečnou přítomností a zaslíbenou budoucností. Již teďmůžeme tuto často skrytou, často nevyslovitelnou radost vnášet do našich vztahů. Pokání nepotřebujeme. Ale zároveň máme zkušenost, že se stále znova zabíháme jako ta ovce. Padáme do temnot jako ten peníz. Stále potřebujeme být nalezeni, nalézáni, stále potřebuje tu Boží péči. Stále potřebujeme Boží proměňující a burcující slova. Ta nám zpřítomní tu Boží radost, tam nám však zpřítomní i tu naši ztracenost.
Díky ti, Kriste, že nás přijímáš i přes ztrácejícího se hříšníka a brblajícího farizeje v nás. Děkujeme, že s námi jiš a dáváš nám podíl na své radosti. Amen.