Římanům 8, 26–27 (1. čtení: Římanům 8,18–27)
Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním. Ten, který zkoumá srdce, ví, co je úmyslem Ducha; neboť Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle.
I.
Tento oddíl listu Římanům o Duchu, který se za nás přimlouvá „nevyslovitelným lkáním“, patří k nejtajemnějším větám apoštola Pavla. Je v něm vyslovena se zkušenost člověka, který věděl velmi dobře, jak bychom se měli modlit. Který však právě proto, že to věděl, řekl, že neví, jak se máme modlit. Možná nám toto vyznání apoštola ukazuje, že ti mezi námi, kteří se domnívají, že prý ví, jak se mají modlit, to právě (často) nevědí. V každodenním životě to můžeme pozorovat stále znova. (My) duchovní (jsme) zvyklí veřejně se modlit při všech možných příležitostech. Některé z těchto příležitostí jsou přirozeným důvodem k modlitbě, při jiných to působí uměle a kazí dobrý vkus. Je důležité nalézat pravý okamžik pro modlitbu a pravý okamžik pro to, kdy je modlitby třeba zanechat.
II.
Existují v zásadě dva druhy modlitby: pevná, liturgická (při bohoslužbě), a volná, spontánní modlitba. Oba druhy ukazují, jak má Pavel pravdu, jestliže říká: „Nevíme, jak se máme modlit.“ Modlitba při bohoslužbě, pevně formulovaná, může často působit mechanicky nebo nesrozumitelně nebo i obojím způsobem zároveň. Církevní dějiny ukázaly, že ani Otčenáš tomuto osudu neunikl. Pavel jistě Otčenáš znal, když napsal, že nevíme, jak se máme modlit. Jestliže uděláme z příkladu modlitby, kterou předal Ježíš svým učedníkům, pevné bohoslužebné pravidlo, v žádném případě to ještě nemusí dokazovat, že víme, jak se máme modlit.
Ale když se zaměříme na modlitbu spontánní, volnou, nemusíme na tom být lépe. Velmi často (a ne samozřejmě vždy) je spontánní modlitba všednodenní rozhovor s někým, koho nazýváme „Bohem“, kdo však ve skutečnosti je jen fantazijní postava nějakého člověka v naší mysli. Tomu říkáme všechno možné – často velmi podrobně -, kterému děkujeme a kterého prosíme o splnění nějakého přání. To není jistě důkaz toho, že víme, jak se máme modlit.
Církve s bohatou bohoslužebnou tradicí by se při svém užívání tradičních formulací měly ptát, zda lidem naší doby nebrání v tom, aby se upřímně modlili. A církve s liturgií prostou, které nechávají lidem více svobody vyslovovat nahlas modlitbu , by se měly ptát, zda modlitbu nezesvětšťují nebo neumenšují její tajemství.
III.
Avšak nyní udělejme ještě další krok, krok do centra toho, co zde Pavel chce říci. Zda modlitba ve správný čas či nikoliv, zda modlitba pevně formulovaná či volně vyřčena, rozhodující otázka je, zda je modlitba vůbec možná. Pavel tvrdí, že člověku je to nemožné. Neměli bychom nikdy zapomenout, že, když se modlíme, činíme něco, co je člověku nemožné. Hovoříme s někým, kdo není ledakdo jiný, nýbrž kdo je nám blíže, než jsme my sobě samým. Obracíme se na někoho, koho nemůžeme poznávat přesně tak, jak poznáváme náš svět. Obracíme se na někoho, kdo je neviditelným základem naší skutečnosti, kdo stále jedná, tím, kdo stále tvoří. Říkáme mu něco, ačkoliv on nejenom že ví, co mu říkáme, ale také zná všechny nevědomé pohnutky, z nichž pocházejí naše vědomá slova. To je ten důvod, proč je z lidského hlediska modlitba nemožná. Z hlediska tohoto poznání dává Pavel tajemné řešení otázky po pravé modlitbě: je to Bůh sám, který se skrze nás modlí, když se k němu modlíme. Bůh sám v nás: to je to, co se míní slovem Duch. Duch je jiným označením pro „přítomného Boha“ s jeho mocí, která život dává, životem otřásá a život proměňuje. Něco v nás, čím my sami nejsme, nás zastupuje před Bohem. Nikdy nemůžeme propast mezi námi a Bohem překonat, ani sebevíc důraznými a častými modlitbami. Propast mezi námi a Bohem může překonat jen Bůh sám. A proto nám Pavel ukazuje tento překvapivý obraz Boha, který nás sám před sebou zastupuje. Tento obraz Boha, který se za nás před sebou samým přimlouvá, má ten smysl, že Bůh o nás ví více než to, čeho jsme si vědomi. On „zkoumá naše srdce“. (…) Ale jestliže tomu tak je, kdo kromě Boha samého může celý náš život před Boha přinést, který jediný ví, co se v hlubinách naší duše odehrává?
IV.
To nám také může pomoci porozumět onomu tajemnému místu o modlitbě u Pavla, kde se říká, že se za nás Duch přimlouvá „nevyslovitelným lkáním“. Právě proto, že každá modlitba je z lidského hlediska nemožná, právě proto, že přináší hlubší vrstvy našeho života před Boha, děje se v ní něco, co nemůže být vyjádřeno slovy. Slova pocházejí z našeho vědomí a my je používáme s vědomím; proto nejsou podstatou modlitby. Podstatou modlitby je Boží jednání, kterým v nás působí a pozvedá celé naše bytí k sobě. Způsob, jakým se to děje, Pavel nazývá „lkáním“. Lkání je výrazem slabosti naší existence. I jen tím, že si takto beze slov povzdechneme, se můžeme Bohu přiblížit a tento povzdech sám je Boží dílo v nás.
A tak nakonec nacházíme odpověď na otázku, která je křesťany často kladena: jaký druh modlitby je našemu vztahu k Bohu nejpřiměřenější? Děkovná či prosebná modlitba, přímluva či vyznání nebo chvála? Pavel takhle nerozlišuje. Ale lkání Ducha v nás je příliš hluboké na slova a takováto rozlišení. Modlitba Ducha je povznesení k Bohu v Boží síle a zahrnuje v sobě každý druh modlitby.
Nakonec z Pavlových slov vyplývá ještě jedna věc: a sice pro ty, kteří mají pocit, že se jim slov pro modlitbu nedostává, a že tak musí před Bohem zůstat němí. To může znamenat, že jim chybí Duch. Může to však také znamenat, že jejich mlčení je němou modlitbou, totiž lkáním, které je nevyslovitelné.[1]
[1] Kázání Paula Tillicha, jednoho z nejvýznamnějších bohoslovců 20. století, z němčiny přeložil, upravil a částečně zkrátil J.Š. Zdroj: Das Paradox des Gebets. In: Die neue Wirklichkeit. München, 1962, s. 135-138. Původně v: Das Neue Sein, Religiöse Reden (2. Folge), Frankurt am Main, 1956.